Africké fetišové figury Nkisi Nkondi

Hluboké deštné lesy demokratického Konga v centrální oblasti Afriky dosud ukrývají neobyčejný klenot ze světa tradičních afrických náboženství: mocné fetišové figury Nkisi Nkondi. Kromě své magické funkce a širšího náboženského i společenského významu mají tyto sošky také vysoce ceněnou uměleckou hodnotu, pročež se dostávají nejen do muzeí, ale i do soukromých sbírek po celém světě a magicky působí ve prospěch majitelů tisíce kilometrů od místa svého vzniku, desítky i stovky let poté, co je konžský nganga oživil. Figury Nkondi jsou podmnožinou – charakteristickou agresivitou, útočností, silou – většího celku mocných figur nazývaného Nkisi, s nejširším významem: (duchovní) léčení. Tradičních přístupů k duchovnímu léčení je ovšem v centrální Africe více a v tomto případě Nkisi Nkondi znamená objekt, v němž je chycen duch, jenž má sloužit vlastníkovi mocné figury. Duch ve figuře přebývá, ale je schopen ji při aktivaci zatlučením hřebu opustit, ulovit určenou oběť a opět se do figury vrátit. Nkisi Nkondi lze také volně přeložit jako „duch lovec“.

Nkisi může vlastnit jedinec nebo větší skupina (např. celý kmen či vesnice). Figury mají různé velikosti od 10 cm až do 150 cm, a dokonce i vyšší; figury v životní velikosti bývaly umisťovány u vstupu do chýše nebo ve středu vesnice. Nejčastějším tvarem dřevěné figury je podoba člověka, ale v Kongu lze u jistých etnik okrajově nalézt také Nkisi Nkondi figury ve tvaru psa se dvěma hlavami na protější straně těla (symbolizující schopnost vidět oba světy) nebo také opice. Figura člověka má obvykle ruce založené v bok na znamení napětí, agrese, nebo drží nad hlavou bojový předmět – oštěp, sekyru, nůž – na znamení útoku.

Zasvěcenec, který je schopen a oprávněn vytvořit funkční Nkisi Nkondi, se v Kongu nazývá nganga, iniciovaný duchovní léčitel (někdy také chápaný jako čaroděj), jenž dokáže efektivně komunikovat se světem duchů, ovládat vitální sílu duchovního světa, která prostupuje také svět fyzický, připravovat směsi umisťované do břišní dutiny a oživovat figuru duchem. Nkisi Nkondi mají obvykle v oblasti břicha zasazenou krabici (někdy také soudek), která nejčastěji obsahuje malé množství zeminy ze hřbitova, úlomky kostí, kousky železa, skla, drápů, hadích čelistí, semena, listy, mušle, střípky zrcadla nebo kamene s lesklým povrchem, a další přísady, které nganga nesděluje. Zmíněné látky jsou používány pro výrobu vnitřní směsi Nkisi obecně, podle specifického důvodu výroby nganga vybírá konkrétní složení a vždy přidává tajné prvky. Hotová směs má v dutině břišní krabice lákat a přitahovat ducha, který právě touto krychlovitou dutinou do figury vstupuje. Někdy se figura zhotovená ngangou a naplněná směsí umístí na nějaký čas na hřbitov, aby duch vstoupil jistěji a dříve. Jiní zasvěcenci hovoří o tom, že dutina také může obsahovat směs k léčbě konkrétní nemoci klienta; nejsou to však léky jako takové, jako spíše symboly, např. zuby silného zvířete pro znovuzískání síly, drápy dravého ptáka pro znovunabytí zraku apod.

Dutiny pro tuto směs – u soch v životní velikosti v objemech litrů, u malých sošek třeba jen jeden krychlový centimetr – bývají nejčastěji v břiše figury, jsou ale také známé figury s dutinami v hlavě nebo s váčky na směs zavěšenými kolem krku. Oči jsou obvykle ozdobeny střípky zrcadla nebo kamene s reflexním povrchem, aby odrážely nebezpečí v podobě útoku vysílaného proti majiteli figury. Další funkce, kterou má i vykládání břišní dutiny reflexním povrchem (dnes nejčastěji zrcadly nebo sklem), je zajistit duchu přebývajícímu v Nkisi, aby viděl v neviditelném světě a mohl stopovat oběť.

Materiálem k výrobě figury je dřevo ze stromu pufu, k aktivaci se používá železo, nejčastěji železný hřeb zatloukaný do sošky, aby aktivoval ducha, případně, aby jej přímo rozhněval a vybudil maximálním možným způsobem k akci. Dalším železným předmětem používaným u těchto figur je řetěz, který má svazovat, tedy symbolicky držet. – Podle jedné jazykové výkladové linie má výraz koma nloka spojovaný s Nkondi význam zatloukat kletbu; v tomto případě je duch přebývající ve figuře vyzýván k útoku na jiného člověka nebo skupinu lidí, přičemž je zatloukán hřebík – tím je kletba aktivována a duch je vybuzen k aktu; zatloukání ale nemusí znamenat jen útok, může naopak aktivovat i ochranu. V některých oblastech centrální Afriky se figury Nkisi Nkondi zdobí peřím, což symbolizuje, že duch figury neviděn krouží a poté zaútočí jako dravý pták.

Zatlučené hřeby slouží i k dalším úkonům, např. při veřejné přísaze nebo uzavírání smlouvy: když dva lidé uzavřou významnější obchod, navštíví společně ngangu, přednesou před ním úmluvu, každá ze smluvních stran potře hřebík svými slinami, případně obepnou svým vlasem, a nganga při rituálním zaříkávání hřeb zatluče do figury; kdo by smlouvu porušil, byl by potrestán aktivovaným duchem. Někdy smluvní strany u zatloukání pronáší formuli podmíněného sebeprokletí, známou i z jiných kultur. Velké figury ve vesnicích slouží právě jako smluvní figury, dále ke stvrzení veřejné přísahy, k ochraně kmene před útokem čaroděje nebo naopak k útoku na jiný kmen. Běžná figura slouží svému účelu dlouhá desetiletí a velké společné figury obsahují stovky, dokonce i tisíce hřebíků.

V dřívějších dobách se do sochy zatloukalo cokoli ostrého a pevného; existuje ovšem také hypotéza, podle které se figury před příchodem Evropanů aktivovaly úderem o sebe, nebo prostě úderem tvrdým předmětem. Jedna názorová linie nachází počátek využití železných hřebů až na základě seznámení se Konžanů s Kristem přibitým na dřevo kříže někdy v 15. století, v čemž domorodci spatřovali inspiraci pro aktivaci Nkisi Nkondi. Jiná názorová linie to odmítá jako neprokazatelné a pracuje s tezí, podle které se do figur zatloukaly ostré předměty odedávna. Na každý pád Portugalci figury pálili jako symbol čarodějnictví a nezaznamenali zcela přesně původní podobu a souvislosti.

Magické sochy Nkisi Nkondi ve svém přirozeném prostředí cestovatel uvidí nejčastěji v Demokratické republice Kongo, okrajově i v sousedních zemích centrální Afriky. Některé pozoruhodné kusy jsou součástí stálých expozic světových muzeí (zejména v USA). Ke zdobení figury se nejčastěji používají tři barvy: černá symbolizující tento svět, bílá zastupující duchovní svět, a konečně červená, která znamená komunikaci mezi těmito světy. Sochy mají obvykle velké bílé oči, symbolizující schopnost vidět nehmotný svět, rozpoznávat skryté zdroje zla a nemoci.

Co víme o historii těchto fascinujících mocných figur před rokem 1500? Téměř nic. Portugalci zaznamenali figury Nkisi Nkondi při svém příchodu do regionu na konci 15. století jako součást čarodějnictví s velmi dlouhou tradicí a mocným impaktem na tamější společnost. Vzhledem k úplné absenci konžských písemných pramenů a vzhledem k materiálu, ze kterého jsou figury vyráběny, historie před příchodem Portugalců prozatím zarytě mlčí. – Nahlédněme závěrem do vyprávění konžských Pygmejů (jak mě napadlo po jejich návštěvě v centrální Africe).

Basali-mnana, Kongo

Hluboké zvuky bubnů nepříjemně protínaly ranní ticho v kopcích hustého konžského lesa. Mlhavý opar činící ze všeho kolem jen nejasné siluety se začal pozvolna rozpouštět pod přicházející tíhou ještě velmi nízkého slunce. Bylo velmi brzy. Lidé ale nespali. Nemohli. Bubeníci totiž z protějšího vrchu oznamovali blížící se nepřátele. Bojovníci sousedního kmene byli na trestné výpravě, a ta nekončí jinak než smrtí na jedné z nesvářených stran. Věděli to všichni. Čaroděj byl i na běžného Bantua velmi vysoké postavy, ale mezi Pygmeji, kteří jej obklopovali, působil jako obr z jiného světa. Pygmejští muži mu dosahovali sotva do pasu, ženy na něj upřeně hleděly s hluboce zakloněnými hlavami. Věřili mu, báli se ho. Čaroděj byl nahý, jen z části zahalený červenou průsvitnou látkou. Ruce a hlavu měl zbrocenou krví obětované ženy, jejíž tělo leželo před dřevěnou figurou velikosti dospělého Pygmeje.

Děsivou zprávu o blížícím se nebezpečí bubnovanou stále dokola prořezávalo jen kokrhání kohoutů. Bylo to běžné, snad dokonce radostné ranní kokrhání, ale dnes znělo přímo hrozivě. Dřevěná figura muže s rukama založenýma v bok byla pobita železnými hřeby, které Pygmejové směňovali na vzdáleném tržišti za opičí maso a tabák. Čaroděj cosi polohlasem recitoval. Zadumaný, soustředěný. Náhle zvýšil hlas a začal slepici – kterou po celou dobu držel v levé ruce ještě živou – hladit magickou figuru od hlavy dolů po všech stranách. Slepice pleskala křídly o dřevo figury, a to bylo dobré znamení. Nakonec rychlým, sotva postřehnutelným pohybem slepici podřízl a nechal krev téci na hlavu figury. Bezvládnou slepici poté pohodil vedle mrtvoly ženy. Pygmejka ležela s rukama svázanýma za zády, skrčené nohy svázané tamtéž. Její duch už byl v dřevěné figuře, kde měl povzbudit prastarého ducha, který tam přebývá po celé generace. Mocný, všehoschopný, ale prastarý. Proto bylo třeba jej lidskou obětí probudit a předat mu zprávu o bezprostředním nebezpečí. Přísným pohledem vybídl vysoký čaroděj pygmejského náčelníka, aby mu podal hřeb a palici. Přiložil hřeb z vrchu k hlavě figury a začal nařizovat duchu, aby pobil přicházející nepřátele. Krátký příkaz vždy zakřičel a počkal na odpověď lidí, kteří jedním slovem „zabij“ stvrzovali pobídku. S křikem lidí vždy udeřil palicí do hřebu, který se pomalu nořil do tvrdého dřeva. Hrozivá postava s rukama a hlavou zcela pokrytou krví máchala palicí a nyní přímo řvala rozkaz duchu obývajícímu figuru. S posledním úderem jako by se figura sotva znatelně rozvibrovala a tlaková vlna donutila Pygmeje o krok ustoupit. Zavládlo děsivé ticho. Kohouti zmlkli. Bubny ale stále zněly. Netrvalo dlouho a jakási nepatrná tlaková vlna opět rozvlnila okolí. Hned poté zmlkly bubny.