Delta-9-tetrahydrokanabinolem k Šivovi a mókše

V Indii a Nepálu se cestovatel setká s ostentativně vyhlížejícími askety, kterým se říká sádhu (साधु) – doslova „ten, který praktikuje sádhanu“, tedy přísnou duchovní cestu. Slovo sádhu bývá volně překládáno jako svatý muž, zatímco původní význam sanskrtského slova je přímý, pravý, správný. Sádhu je putující či osaměle žijící asketa vycházející z hinduistické ortodoxie (nejčastěji šivaismu a višnuismu, ovšem existuje mnoho dalších proudů), který se vzdal světského života, tedy smyslového potěšení (káma), bohatství a fyzické síly (artha) a všech vnějších náboženských zákonů a povinností (dharma), aby se nerušeně věnoval ortopraxi a směřoval k dosažení vysvobození (mókša) prostřednictvím meditace a kontemplace často umocňované rituálním kouřením sušeného samičího květenství konopí a ručně připravovaného hašiše (koncentrované pryskyřice) s obvykle větším obsahem kanabinoidů. Užívání kanabinoidů v praktické spiritualitě sádhuů není pouhým epifenoménem; u mnohých se naopak jedná o elementární nástroj pro dosahování mystického sjednocení (zakušení jednoty átman–brahma) a duchovního růstu. Marihuana tedy v duchovním úsilí sádhuů není cestou, ale nástrojem, který zintenzivňuje duchovní úsilí na cestě ke konečnému vysvobození z koloběhu reinkarnací.

Sádhuové se vzdali všech světských závazků, které poutají osobu k materiálnu a iluzi; neberou do ruky peníze, ovšem s penězi přesto velmi zajímavě nakládají. Kdy jsem meditoval se třemi sádhuy v severní Indii po koupeli v posvátné řece Ganze – u níž sádhuové rádi tráví svůj čas v její božské mateřské péči – a po několika hodinách jsme začali rozprávět o božích tajemstvích, přišla k nám starší Indka, poklonila se před sádhuy až k zemi a položila jim k nohám pár bankovek – nejstarší sádhu jí požehnal a zeptal se mě, jestli si dám čaj. Přikývl jsem. Sádhu lusknul na pouličního prodavače čaje, ten přitáhl svůj vozík, nalil čtyři plastové šálky čaje a vzal si ze země jednu bankovku. Sádhu na něj s úsměvem kývl, aby si vzal i druhou a prodavač se šťastně rozloučil. Po klidném vychutnání čaje jeden sádhu naplnil kuželovitou dýmku – čilum – čistou sušenou marihuanou (v Indii se jedná o květenství a horní listy samičích rostlin Cannabis indica s větším množstvím kanabinoidů nebo Cannabis sativa), zapálil a několika silnými vdechy se celá skupinka postupně posunula na jinou (ryze subjektivně vyšší) úroveň vnímání skutečnosti, abychom poté společně vedli dlouhý, pomalý duchovní rozhovor se zájmem nahlédnout do světa toho druhého, přerušovaný čím dál delšími intervaly mlčení, jež kontrastovaly s hulákající indickou hudbou z nedaleké čajovny. Snažili jsme se dotýkat podstaty. Pouťově rozjařenou Indii kolem sebe jsme vnímali jen jako jakousi ztřeštěnou divadelní komedii, jako hodně zrychlený přebarvený bollywoodský biják. Někteří sádhuové nahlíží čilum jako symbol Šivova lingamu a způsob jeho uchopení prsty jako mudru symbolizující mateřskou vulvu Šakti.

Sádhuové se v Indii a Nepálu těší mimořádné úctě a respektu, snad s výjimkou silně levicově (a programově materialisticky) smýšlejících lidí (v Indii jich není málo), kteří kritizují jejich materiální neproduktivitu. Ano, sádhuové skutečně nic materiálního neprodukují, nepracují (pokud pečlivou ruční výrobu čarasu z pryskyřicí obalených palic nepovažujeme za opravdovou práci), pokuřují marihuanu, a přesto mají jízdné v autobusech a vlacích zdarma, lidé je obdarovávají stravou a k nohám jim odevzdávají peníze. Sádhuové pracují na duchovní rovině, což některé indické materialisty dráždí. Tradičně se ale předpokládá, že sádhu svým spirituálním úsilím nepomáhá směřovat k mókše pouze sobě, ale celé společnosti. Sádhu bývá obvykle tím, koho z našeho pohledu zjednodušeně označujeme jako hinduistu, který často původně vedl běžný život, pracoval, vychoval děti, a jakmile se děti osamostatnily, opustil rodinu, opustil veškerou světskou motivaci lidského bytí a vyhledal svého učitele – gurua. V tuto chvíli sádhu zemřel pro běžný svět, na znamení čehož mu byla oholena hlava i tvář a přijal jednoduché oblečení, obvykle oranžové, žluté nebo bílé barvy (existují však i směry užívající jiné barvy a rovněž nazí sádhuové). Období následování učitele obvykle trvá několik let – od proměny z běžného indického muže (nebo ženy) v sádhua si asketa přestane stříhat vlasy a vousy. Staří sádhuové mají více než dvoumetrové dredy a velmi dlouhé vousy, bývají velmi hubení (stravu přijímají často jen v minimálním množství) a obvykle mají na obličeji rituální malby, které také prozrazují, jaký směr v mimořádně pestrém indickém náboženství vyznávají. Sádhuové jsou velmi často (nikoli však výlučně) jógini, ovšem ne všichni indičtí jógini jsou zároveň sádhuové. Mnozí sádhuové stále pomalu putují – cesta je pro ně jedním z klíčů spirituálního vhledu.

Sádhuové se rádi zdržují v blízkosti posvátné řeky Gangy, kde provádějí rituální koupele, po nichž se někteří pokryjí popelem z ohniště a meditují. Mnoho sádhuů ovšem žije zcela izolovaně, často v podhůří Himálaje v malých jeskyních, kde mají absolutní klid ke svému duchovnímu cvičení. Asketický život rigorózní duchovní praxe je možný také pro ženy: říká se jim sádhví. Většina sádhuů, se kterými jsem měl během pěti měsíců cestování po Indii a Nepálu možnost hovořit, byli starší muži, ale úplnou výjimkou nebyli ani mladí muži kolem pětadvaceti let, kteří se vzdali rodinného života a vstoupili do askeze dříve.

Kouření marihuany z dýmek kuželovitého tvaru bytostně patří k duchovnímu růstu a životu indických a nepálských sádhuů. Konopí se podle historiků v oblasti střední a východní Asie v různých formách využívá přinejmenším osm tisíc let. Zprvu v pokrmech, kde se využívala zejména semena, která obsahují olej bohatý na některé vitamíny a žádoucí nenasycené mastné kyseliny, později ve formě textilií, následně (asi v první polovině 3. tis. př. n. l.) se konopí objevuje v čínské medicíně. Léčebné a později spirituální využití konopí má v Indii tradici dlouhou tisíce let. Inhalací spalovaného sušeného samičího květenství (případně i horních lístků) konopí dochází k ovlivnění funkce mozku zejména účinnou látkou THC, tedy tetrahydrokanabinolem, resp. delta-9-tetrahydrokanabinolem (ovšem kanabinoidů je více než stovka – např. THC, CBD, CBN a CBC), což subjektivně umocňuje jakýkoli prožitek. To platí také o prožitku duchovním. Zatímco střídmější kouření vede k mírně intenzivnějšímu spirituálnímu prožitku a snazšímu odpoutání se, silnější až velmi silná konzumace zajistí částečné až úplné subjektivní odpoutání se od smyslového světa a ponoření se do plné přítomnosti „ustavičného nyní“. Čas také subjektivně plyne jinou rychlostí. Meditace či vztahování se k Bohu je prožíváno velmi intenzivně a může docházet až ke stavům mystického sjednocení s Bohem, případně s celkem skutečnosti či pocitu souladu s vesmírem, ovšem účinná látka THC pouze zesiluje prožitek, a tedy záleží na každém jedinci a jeho duchovní cestě i úsilí, jaký výsledný prožitek přinese. Sádhuové vedle častějšího kouření sušeného květenství konopí užívají rovněž konopné nápoje (bhang) nebo pokrmy, které mají dlouhodobější účinky.

Při silném opojení kanabinoidy může člověk prožívat pocit porozumění, či velmi opojný pocit skutečnosti, že vše do posledního detailu dává perfektní smysl. Sádhuové zdůrazňují, že tento stav je zcela nesobecký, oproštěný od vazby k já. Podle sádhuů správně rituálně kouřené konopí sjednocuje s Bohem. Duchovní nalazení se před a v průběhu kouření je klíčové. Mystický pocit jednoty lze připodobnit rozpuštění prožívání dichotomie subjekt–objekt, kdy sádhu svým delta-9-tetrahydrokanabinolem rozšířeným vědomím opustí své já a zakusí blaženou jednotu s celkem skutečnosti. Jde o splynutí átmana (vnitřní individuální podstaty lidské bytosti) a brahma (transcendentálního božského zdroje a podstaty celé skutečnosti), překonání separace jedince od věčného původu, uvědomění si svého božství, přesněji řečeno: uvědomění si božství. Kde není žádné já, tam také není žádné utrpení, žádná osobní nepřízeň, žádná žádostivost, žádná budoucnost, žádné obavy, žádná osobní vůle. Někteří sádhuové hovoří o stavu jednoty, který provází pocit, že všechny otázky jsou vyjasněny, neboť není-li žádné já, nejsou žádné otázky. Otázky jsou proměnlivé – ve stavu jednoty je neproměnná věčnost.

Tradiční závěrečné (opět řádně, ale skutečně řádně odlehčené a rozhodně fikční!) vyprávění

Když jsem se v rámci svého terénního výzkumu pohyboval v Indii a Nepálu mezi řádně – dalo by se po našem říci, jak zákon káže – vyhulenými sádhuy, dostal jsem se v zapadlé čtvrti Váránasí mezi skupinku velevážených stařešinů (s předlouhými, z poloviny bílými, z poloviny černými dredy odhalujícími úctyhodnou zkušenost), za nimiž se tam chodí pro radu ve velmi náročných duchovních tématech. Ti mě nasměrovali do Gangotri a dál na sever, kde právě prodlévala skupinka hard core vyznavačů směru aghórí, o nichž jsem doposud neměl ánung. Tito aghóríové, z šivaismu vycházející sádhuové krajní spirituální linie, jsou pověstní pro vnější svět zvláštní zálibou ve smrti a morálním prodléváním nad dichotomií dobro – zlo, totiž na úrovni o stupeň vyšší, která dobro i zlo, krásné i ohavné, život i smrt nahlíží jako totéž – respektive tutéž úroveň chápání neboli taktéž omezenou hloubku vhledu. Aghóríovské libování si ve smrti není povrchně morbidní nebo snad konfabulativně floskulní, vůbec ne, pojídáním mrtvých soudruhů a potíráním se jejich posledními výkaly a popelem z jejich hranic si jen neustále připomínají iluzornost protikladů život – smrt, dobro – zlo, světlo – tma, neboť o úroveň výše je to vše tatáž úroveň klamu neboli dva zdánlivě odlišné výhonky ve skutečnosti jednoho a téhož kořene.

A proto, než aby se blažili krásou a byli jí mámeni do okouzlující iluze, raději se potřou exkrementy a nacpou si je i do úst. To je aghoriovský etalon. Tím se ale neblaží – domnívají se totiž, že dobře připravené jídlo servírované na terase s překrásným výhledem v zapadajícím slunci je úplně stejné jako nahnilá mršina sežraná na rychlo na odporném vrakovišti nebo v márnici. Aghóríové se svým krajním přístupem k životu snaží dosáhnout vyšší úrovně poznání, vyšší úrovně vhledu do morality, která shlíží na dobro a zlo jako na dvě strany jedné a téže uboze nízké mince. Stejně jako ostatní sádhuové při tom ze svých čilumů kouří pozoruhodné – přesněji řečeno ještě mnohem pozoruhodnější, ba fantastické! – množství marihuany. Okamžitě jsem pocítil existenciální FOMO, a proto ihned vyrazil směr Himálaj.

Hned jak jsem dorazil do hor severně od Gangotri a našel skupinku aghóríů, bylo zjevné, že vstupuji do jiné úrovně a že určitě nejde o jen tak nějaké pofidérní hochštaplery. Nahý maník – mimochodem řádně mrzlo! – pokrytý pohřebním popelem hulil Šivovy dredy z čilumu vybroušeného ze stehenní kosti jeho zařvavšího kámoše, kašlal jako by chtěl vyvrhnout plíce, klel u toho, jako by chtěl nasrat koloběh reinkarnací a přimět ho z trucu k obrácení směru (kdyby tedy byl vázán na čas, což není) a navíc po mně vrhnul jakási střeva, podle chuti patrně lidská. To měl být varovný prediktor, ale co už… Sociabilita má přece různé formy. První dojem byl dán. Rozhodně Terra Nova, to jo. Vše kolem mě bylo zatraceně impresivní. Po bleskové analýze jsem z prvního dojmu vyvodil několik konsekventních mikrozávěrů a kromě nich už – vzhledem k probíhajícímu vyšetřování – nic víc říci nemohu:

1. Týpci v mém zorném poli rozhodně stáli za cestu z Váránasí. Religionista ve mně exaltovaně jódluje, teolog ve mně podezíravě zdvihá obočí, podnikatel ve mně pekuniárně větří, ovšem protože jsem blíženec, ten druhý v nás – mimochodem vykutálená partička – všechno škodolibě neguje!

2. Fotka, kterou právě dělám, bude sedět na nové album mých kamarádů, kteří svou CEO workoholic diagnózu po večerech hasí black metalem. Tuším, že obal parafují obráceným Šivou. To bude, panečku, iritant!

3. Lidská střeva na první pomlask chutnají lépe, než by jeden čekal.

4. Ocenění chutě střev okamžitě transformuji v lítost nad životem jejich dárce. Je to asi ten v ohništi.

5. Dál nemůžu fotit, protože bych mohl skončit v indickém krimu, a to vzhledem k míře incidentů mezi šíbry v tamějších sprchách spíše nechci (i když kdo ví, třeba bych byl příjemně překvapen, ale převažuje prostě lenost zkoušet něco nového nebo něco, co by mohlo vyžadovat zvýšenou potřebu čípků Faktum).

6. Ten kofr, co právě žere něčí srdce, dřepí v poloze, která hrubě naznačuje, že pod sebe asi kálí piedestal hnusu… a trefil jsem to. Zvedá se mi kufr, ale terénní výzkum je terénní výzkum, takže něco překousnu. Tedy něco jako lidské střevo, rozhodně však ne to, co z něho právě leze! Jasně, ono to všechno znamená mnohem víc, ale mysl je zaměřena právě na tuto rovinu skutečnosti a nedokáže se od ní odpoutat. Klam! O to jim přece jde – odhalit ten debilní klam! Kéž bych byl schopen apriority!

7. Obsah batohu, který dva rabiátští aghóríové právě analyzují a házejí do ohně na torzo ještě se cukajícího těla, už nebudu více potřebovat. Cestování na lehko je stejně nejlepší!

8. Ten týpek, který se sytí výkaly (a zavařuje mi tím smradem amygdalu) a chechtá se jako dement – mimochodem připadá mi lehce konfuzní, že je (prozaicky řečeno) ožralý pod prase – má dredy vrostlé do mršiny psa ležící pár metrů od něho. Apropriace psa skrz dredy? Pojem hard core bude v mé recepci vyžadovat redefinování. Původní hard core jde od válu!

9. Všichni se ke mně nějak divně přibližují. Všechno na mě nějak nepříjemně padá. Celý ten Himálaj se najednou postavil proti mně! Co jsem mu udělal? Cesta sem nebyla mým nejlepším rozhodnutím.

10. Mým aktuálním jediným cílem je okamžitě se odsud zdekovat.

11. Co ten překvapený pohled – měl s tím počítat, že sem nepůjdu neozbrojen.

12. To se toho stalo, alespoň mají další tělo ke konzumaci. Život je beztak depresivně efemérní.

13. Ono se vám to řekne, že toho druhého už jsem nemusel, ale nebyli jste tam! A vůbec – neměl být tak hostilní! Byl by býval ještě byl. Navíc jsem se cítil být v jakési nadmorální enklávě, kde se bortí etika (respektive je přítomná jen ve stopovém množství a rudimentární podobě) a platí jiný pohled na věc – koneckonců to je aghoriovský světonázor! Tak co najednou ta rigidita?

14. Proč mou mysl nepříjemně bombarduje soupojmí afektivní solipsismus? Mimochodem – kolik jsem toho mezi těmi enigmatickými řezníky nainhaloval? Jó aghóríové – to jsou jiní kofři! Nikdy víc!

Slovo (či spíše prosba – lépe řečeno synkreze prosby a citátu z americké klasiky) závěrem:

Hey aghori bro – you met me at a very strange time in my life… Don't take it personally dude!

Zdroje k první (nevyprávěné) části článku:

HAVELKA, Ondřej. Sádhuové a marihuana. Tetrahydrokanabinolem k Šivovi a konečnému vysvobození. Dingir, roč. 23, č. 4 (2020), s. 118–119.

HAVELKA, Ondřej. Delta-9-tetrahydrokanabinolem k Šivovi a mókše. Náboženský infoservis, 23. 8. 2023.

KLOSTERMAIER, Klaus K. A Survey of Hinduism. New York: State University of New York Press, 2007.

FLOOD, Gavin. An Introduction to Hinduism. Cambridge: Cambridge University Press, 1996.

TOUW, Mia. The Religious and Medicinal Uses of Cannabis in China, India and Tibet. Journal of Psychoactive Drugs, roč. 13, č. 1 (1981), s. 23–34.

Ave Disputator, morituri te salutant!