Článek
V Betfage (v překladu Dům nezralých fíků) dnes najdete dva kostely – řecký ortodoxní a františkánský a právě odtud na květnou neděli v upomínku slavného příjezdu Ježíše na oslátku do Jeruzaléma (freska na toto téma je ve františkánském kostele) pravidelně vyráží průvod křesťanských poutníků s palmovými ratolestmi. Evangelista Matouš po několika krásných podobenstvích přeskakuje ve vyprávění z Jeruzaléma do Betánie (v překladu Dům fíků), kde Ježíš pobývá v domě Šimona Malomocného. Patrně právě zde došlo ke slavnému vzkříšení zemřelého Lazara, o němž nám vypráví svatopisec Jan ve svém evangeliu. Tento text předkládající zajímavou teologii anticipovaného děkování je mimořádně důležitý (Jan 11,1–44). Kdo má ušli k slyšení, slyš, čti a rozjímej.
Poslední večeře poutníka Ježíše z Nazareta
Legendární poslední večeře Krista, na kterou byl připraven velikonoční beránek (o významu bylo pojednáno ve Starém zákoně pohledem cestovatele) se odehrála v první den svátku nekvašeného chleba (chag ha-macot), tedy Pesachu – Velikonocí. Po celý Pesach se nesmí jíst nic kvašeného. Společně se Sukótem a Šavu´otem se řadí mezi tzv. trojici poutních svátků; Pesach je jedním z nejdůležitějších židovských svátků a také jedním z vůbec nejstarších – slaví se každoročně po tisíce let. Během tohoto svátku mohou Židé konzumovat jen jídlo, které je tzv. kašer le-Pesach; mezi různými židovskými školami jsou ale rozdíly, takže například azkenázští Židé o Pesachu konzumují rýži, zatímco sefardští Židé naopak nikoli. Hlavním pokrmem je maces, křehký rovný nekvašený chléb. Jakýkoli nápoj nebo jídlo připravené z jednoho z pěti druhů obilovin (pšenice, žito, ječmen, oves, špalda), které přišlo do styku s vodou na dobu delší než 18 minut, je zakázáno nejen konzumovat, ale během Pesachu také vlastnit.
Stolování a výběr jídla je mezi Židy velmi přesně definován a jedná se o zajímavé gastronomicko-religionistické téma, kde vše na stole má svou velkou, do daleké historie sahající, symboliku. My se ale budeme soustředit na novozákonní teologii poslední večeře a zájemce o židovské rituály odkážeme k odborné literatuře na toto téma.
Transsubstanciace neboli přepodstatnění
„Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: Vezměte, jezte. To je mé tělo. Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů.“ (Mt 26,26–28) Tímto slavným způsobem Ježíš ustanovil tzv. eucharistii, díkůvzdání (eu – dobrý, charis – dar), kdy kněží po celém světě zpřítomňují Kristovu oběť při níž dochází k reálné proměně – transsubstanciaci neboli přepodstatnění – hostií a vína v tělo a krev Pána a Spasitele Ježíše Krista. Ježíš zcela vědomě přijímal svou oběť a stal se obětí, ovšem zároveň i obětujícím – list Židům tuto perichorezi vystihuje titulem Velekněz.
Ježíš tuto hostinu podle významného teologa Karla Rahnera chápal také eschatologicky, jako předzvěst definitivní věčné radosti. Dále zde vyvěrá konstitutivní myšlenka společenství – společné slavení, společná pouť slzavým údolím, společenství věřících a putujících; jedná se o smlouvu novou a trvalou, čímž Ježíš vědomě navazuje na smlouvy Starého zákona, které jsme přiblížili v předchozím díle pojednání o Bibli pohledem poutníka. Tam, kde učedníci legitimním způsobem slaví poslední večeři, je vždy přítomna celá Kristova skutečnost, nejen utrpení a ukřižování, ale také vtělení, život, vyvýšení a oslavení.
Celý Ježíšův příběh od vtělení až po oslavení má vrcholně vykupitelskou a vrcholně zjevitelskou funkci; ta má také pneumatologickou fázi, když o Letnicích dochází k seslání Ducha svatého. Předvelikonoční Ježíš je zejména nositelem Ducha, povelikonoční oslavený Ježíš je zejména dárcem Ducha, který z něho vychází. Podle západní (latinské) patristické tradice vychází Duch svatý primárně z Otce a sekundárně ze Syna, zatímco podle východní patristické tradice vychází z Otce skrze Syna. Jedná se o jedno z tzv. velkých podvojných teologických řešení složitých otázek tajemství víry.
Cesta po horském hřebeni jako teologický bipolární paradox
Pro názorné představení bipolárního paradoxu a podvojných teologických řešení se uvádí jednoduchá metafora: poutník kráčí po poměrně široké cestě na hřebenu hory – šíře cesty je onen interval legitimního teologického pluralismu. Na obou stranách cesty je strmý sráz. Jeden okraj cesty – např. v trinitární teologii – prezentuje Boží jedinost, tedy jednotu Boží přirozenosti (Aristotelova druhová podstata), zatímco protější okraj prezentuje pluralitu, Boží trojičnost, tedy pluralitu Božích osob (Aristotelova individuální podstata). Je zřejmé, že poutník kráčí správným směrem a správnou cestou, ovšem když vykročí mimo legitimní teologický pluralismus zřítí se ze skály do hereze (bludná nauka). Jeden poutník může jít blíže straně Boží jednoty, jiný poutník zase raději kráčí téměř na okraji strany Boží trojičnosti, ale oba chápou šíři cesty a respektují ty, kteří kráčí na druhé straně a tak se v úctě k ostatním nacházejí v prostoru svobody teologického pluralismu v rámci vnitřní architektury Božích tajemství, jejichž společným jmenovatelem je tento bipolární paradox. Pokud poutník preferuje jednu ze stran a označuje všechny ostatní poutníky, kteří nejdou přesně jeho liní za heretiky, je sám heretikem, protože nerespektuje rozličnost v jednotě, která je typická pro křesťanskou teologii a je zakotvena již v samotném Písmu, kde nacházíme čtyři různá evangelia vystihující různě jednu skutečnost. Pokud by se poutník hypoteticky zastavil a začal kopat do hlouby Božího tajemství, nikdy se nedobere konce této námahy, neboť nestvořené Boží tajemství nikdy nemůžeme plně uchopit pomocí omezených lidských myšlenek a slov.
Čas od času se na cestě bipolárního paradoxu objeví balvan, který poutník může obejít zleva (západní tradice) nebo zprava (východní tradice) a to jsou ona velká podvojná teologická řešení: např. Logos se vtělil primárně kvůli dovršení díla stvoření nebo se vtělil primárně kvůli vykoupení člověka. Obě řešení mají svou platnost a ctihodné zastánce. Přelézat onen balvan se ukázalo jako kontraproduktivní, ne-li přímo nemožné. Stezka, vymezená celkem zřetelnými hranicemi propasti, představuje bipolární paradox: Bůh je jeden a zároveň Trojice, Ježíš je člověk a zároveň Bůh, eucharistie je viditelné znamení neviditelného tajemství, Písmo je slovo Boží a zároveň lidské atd. Paradoxální struktura vnitřní architektury tajemství víry (či přímo dogmat) je společným jmenovatelem těchto (v podstatě nevýslovných a nepochopitelných) tajemství.
Dogma jako ukazatel na cestě spásy
Dogmata jsou pouze ukazatele na cestě spásy: slavnostně vyjádřené dogma ani zdaleka nevyčerpává samo věřené tajemství, pouze nás slovy Tomáše Akvinského, staví na správnou cestu, po které můžeme a máme kráčet dál a hlouběji. Někdy se také hovoří o vektorické pravdivostní výpovědní hodnotě dogmatu: když totiž stojíme v zákrytu směrem, kterým dogma ukazuje na věřené tajemství, zdá se, že např. dogma o nejsvětější Trojici a sama Trojice splývá, ale pokud poodstoupíme stranou, zjistíme, že mezi dogmatem, jakožto ukazatelem a samotným tajemstvím nejsvětější Trojice je nekonečná distinkce. My se totiž pomocí stvořených slov a myšlenek snažíme vyjádřit nestvořené tajemství – mysterium Trininatis, což de facto nelze. Teolog se tedy pokouší co možná nejméně nepřesně ukazovat správným směrem a vždy nad sebe, vždy nad definici dogmatu v pokusu transcendovat se, překročit sebe sama a přiblížit se nevýslovnému, podobně jako básník hovoří o lásce tak, že se nám tají dech, aniž by lásku vlastnil; jen má onen dar vyjádřit ve verších něco, co se dost dobře slovy vyjádřit nedá.
Olivová hora a Getsemanská zahrada
Po poslední večeři se Ježíš spolu s učedníky vypravil na Olivovou horu, což je kopec ve východní části dnešního Jeruzaléma, pojmenovaný podle olivovníků, kterými byl pokryt, na jehož západním svahu se dnes nachází největší židovský hřbitov na světě. Podle židovské eschatologie právě odtud přijde na konci časů mesiáš a vzkřísí mrtvé cestou do Jeruzaléma. Být zde pochován je pro Židy velké privilegium. Pohledu z Olivové hory dominuje muslimská svatyně Skalní dóm s působivou zlatou kupolí vystavěná mezi lety 687 až 691 na chrámovém návrší. Místo je mimořádně důležité pro muslimy, Židy i křesťany a je tak hotovou pokladnicí religionistů a významným cílem náboženských poutníků z celého světa.
Ježíš se v předvečer svého očekávaného utrpení odebral do Getsemanské zahrady na úpatí Olivové hory. Dodnes tady můžete procházet mezi tisíce let starými olivovníky a tedy mezi těmi samými stromy, které „pamatují“ Ježíšovy lidské úzkosti před mimořádně krutým mučením a smrtí. Ježíš při modlitbě prosil Otce, aby jej zbavil „hořkého kalichu“ je-li to možné, ale byl připraven podřídit v synovské poslušnosti svou lidskou vůli té Boží. Pro teology je tato pasáž více než zajímavá a pro poutníky rovněž tak: velká cesta je často vykoupena velkými zkouškami a mnoha hořkými kalichy, které je třeba vypít až do dna, i když to v daném okamžiku nedává smysl. Tam, kde je cesta pouze sladká, půjde patrně o turistickou atrakci, která nikam nevede. K pravému Cíli se totiž musíme svým způsobem protrpět a zaplatit tak hodnotu, kterou si Cíl zaslouží. Hořký kalich patří k velké cestě, vlastně k jakékoli velké věci. Kdo nic nepodstoupí, nic nezíská.
Podle Lukáše byl v Getsemanech Ježíš vystaven takovému nepředstavitelnému tlaku a stresu (věděl co ho čeká a kam sestoupí), že potil krev, což je prokázaná medicínská skutečnost a nutno dodat, že evangelista Lukáš byl lékař. V Getsemanské zahradě, kterou rozhodně doporučuji navštívit mimo hlavní turistické prohlídkové časy, Ježíše zradil Jidáš, když jej v podstatě prodal za třicet stříbrných. Vztáhněme opět problematiku ceny a hodnoty člověka z nebe na zem, tedy od Ježíše k běžnému poutníku. Poutník chodí světem, často nemá nic více než pojme jeho batoh; po dlouhých túrách bývá špinavý, neupravený a lidé jej podle těchto vnějších znaků hodnotí. Často by jej neocenili ani zdaleka na oněch třicet stříbrných a jeho mizivou hodnotu v jejich očích by asi saturoval jeden jediný stříbrňák. Po delším rozhovoru s poutníkem by se patrně všechno velmi rychle invertovalo, ale to nyní nebudeme rozvíjet. Člověk totiž z podstaty lidství nemá mít cenu, člověk má totiž nevyvratitelnolu a nevyčíslitelnou hodnotu. Kant ve své druhé formulaci kategorického imperativu říká: jednej vždy tak, aby lidství v osobě tvé i v osobě druhého, bylo vždy zároveň cílem a účelem, nikdy pouhým prostředkem. Člověk se zkrátka nikdy nesmí zvěcňovat a velekneží s Jidášen zvěcnili nejen člověka Ježíše, ale paradoxně samotného Boha.
Teologie jde ještě dál, když nahlíží lidský život jako posvátný dar od Boha, za který máme zodpovědnost, který je nedotknutelný a který je důstojností Božího obrazu; tedy lidská bytost je osobou se sebepřekračující transcendentálně zakotvenou důstojností Božího obrazu a přítele. Lidský život je dar a úkol zároveň. Getsemany jsou pro nás varujícím prstem vztyčeným k pozornosti vůči všem byť latentním náznakům zvěcňování člověka. Totéž co platí pro poutníka, platí zároveň pro nahého domorodce v deštném lese na hranici Jižního Súdánu a Etiopie, který je sice zcela negramotný a nahý, ale je stejným Božím obrazem jako vzdělaný a bohatý Evropan žijící v dokonale upraveném domě. Lidé mají tendenci zvěcňovat druhé, zejména ve výrobním procesu, ovšem je to cesta slepá, cesta vedoucí do záhuby lidské důstojnosti a plné realizace. Kdo zvěcňuje je na nejlepší cestě být sám zvěcněn, jak o tom svědčí Jidáš, který neunesl své selhání a v rozporu s Kantovým imperativem i s křesťanským pojetím života jako daru spáchal sebevraždu, tedy už se nepovažoval za cíl, ale prostředek k úniku.
Zdroje:
Bible
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
