Článek
Hererové jsou opravdu krásní lidé s bohužel kruto-genocidním osudem, ovšem jako napotvoru nemají vůbec žádné pochopení pro fotografování. Mám to s nimi těžké, ale pár snímků nakonec na-hulvyho pořizuji. Po dvou dnech v Tsumebu vyrážíme dál směrem na téměř tisíc kilometrů vzdálené odlehlé místo, kde žijí nazí Himbové. Bude to dlouhých tisíc kiláků, bude se hodně pít a kdesi cosi, toto tamto…
Chytáme prvního stopa a jako obvykle se usazujeme na střeše totálně naloženého náklaďáku. Evropan by si myslel, že je na střeše plno – ne tak Afričan. Máme ze střechy trucku vynikající výhled, což se za pár hodin ukazuje jako obrovská devíza, neboť projíždíme kolem jednoho z nejvyhlášenějších národních parků celé jižní Afriky – Etosha. A dějí se věci. Přestože jsme na samém okraji parku a ten je v těchto místech oplocen, skáče nám neustále přes cestu těžko uvěřitelné množství několika druhů antilop, kozy šrouborohé, pštrosi a další (pro nás bledotvářní neznalce) obtížně identifikovatelní menší tvorové buše. Z nízkých křovinatých porostů za plotem se tyčí vysoké krky žiraf a právě vidíme, jak slon demoluje asi pětimetrový strom. Najednou náklaďák brzdí a zatáčí na prašnou cestu kamsi do buše. Seskakujeme, děkujeme a loučíme se.
Stojíme přímo uprostřed té divoké Afriky, kterou jsme před chvílí s úžasem pozorovali z náklaďáku. Ještě za jízdy jsem litoval, že je tady ten plot, protože Etosha je vyhlášena množstvím lvů, ale teď jsem rád, že tady plot je, i když africký plot nás ochrání asi tak, jako nás přijely ochránit tanky v osmašedesátém.
„Musíme rychle něco přizemnit,“ říkám Míše, když rovnáme batohy, buben a hůl do tradiční stopařské pyramidy k silnici.
„V pohodě, je tady plot,“ odpovídá Míša klidně, „antilopy a zebry nám nic neudělají…“
Živě si představuji zhulené týpky, kteří natahovali oplocení. Úplně to slyším. „Hej Pohambo, tady nám to nějak nevyšlo,“ křičí ten v roztrhaných montérkách.
„Klídek Nujomo, to zaroste křovím,“ odpovídá Pohambo, „pojď na čouda, brácho, pokecáme vo ženskejch…“ „Brácho ta moje nová, tos neviděl ty její obrovský…“
„Auto,“ vrací mě Míša do současnosti. Málem bych až litoval, že jede auto. Zajímalo mě, co chtěl Pohambo Nujomovi vyprávět o té své nové, ale to už se bohužel nedozvím.
Projíždí poloprázdný jeep s japonskými turisty. Černoch za volantem si nás ani nevšiml. Turisti sice ano, ale ti nás stejně nikdy nevezmou, protože se nás bojí. Dva běloši s holí a bubnem kdesi v buši, z toho kouká nekalost. Zbytečně mě tedy vytrhli z rozhovoru mezi Pohambem a Nujomem.
Zvuk auta patrně přilákal nějaké zvíře. Za plotem v keřích jsou slyšet těžké kroky drtící vše, co jim přijde do cesty. Nehýbeme se, jen posloucháme. Kroky jsou blíž a blíž, je to něco hodně těžkého. Napadá mě slon, ale toho bychom už museli vidět, protože keře jsou poměrně nízké a větve jsou rozloženy horizontálně. Kroky se stále blíží. Nedýcháme. Mezi trnitými keři už je vidět nejasná silueta, která po několika sekundách zase mizí. Kroky se zastavují. Za chvilku se ale opět ozývají a přibližují. Z keřů vystupuje silueta a najednou se lámou dva stromky, které nám znesnadňovaly výhled.
„A sakra…“ šeptám bez odvahy se nadechnout. Za plotem se z keřů vynořil nosorožec dvourohý a zírá přímo na nás. Teď rozhodně nepomůže představa Ponatshega s heverem. Napadají mě dvě řešení – okamžitě utéct, nebo nehnutě stát. Sžírá mě jistota, že ten plot, v porovnání s nosorožcem spíš plůtek, lépe řečeno titěrné pletivové nic plné děr, je pro něho asi pouze psychologická překážka. Ale co já vím o nosorožčí psychologii? Leda… Uvědomil jsem si, že mám paralyzér s pepřovým sprejem – nosorožec jako by se usmál. To bych ho jen vtipně polechtal, vždyť to nezabírá ani na urostlé černochy. A ten pepřák? To by si jen kýchnul jako když rozděláváte čínskou polévku a ten drcený amaroun vás polechtá v nose. Co já vím o nosorožčím nose? Leda to, že má na něm krutopřísný roh. Roh, který rozhodně nechceš mít v břiše.
„Zdrháme?“ šeptá Míša.
„Počkej…“ odpovídám, aniž bych věděl proč. Vzpomínám na cestopisy Hanzelky a Zikmunda (tedy jmen podobně zvučných jako je Ponatshego s heverem). V jednom příběhu vyprávěli, že stáli tváří v tvář nosorožci (nebo to byl hroch?). Nebylo jiné řešení než se proti němu rozběhnout. Nosorožec buď uteče, nebo člověka v sebeobraně zabije. Klukům to tenkrát vyšlo. Myšlenka, že se rozbíhám přes silnici k plotu na nosorožce, mě baví. V jedné variantě myšlenky mě sráží auto, neboť, hypnotizován nosorožcem, jsem se nerozhlédl. (Při průjezdu jednoho auta za hodinu krajně nepravděpodobné.) V druhé variantě přeskakuji plot, nosorožec se dává na útěk a já ho honím po národním parku, dokud nepotkáme lva. Ten se na mě udiveně podívá, zívne a z očí mu přímo vyzařuje věta: „Nazdar bělásku, dal bych si libovou jednohubku.“ V tom ale já vytahuji Ponatshegův hever, hulákám „za Holubův manšááááft!“, lev stahuje ocas mezi nohy a mizí. Kolem mě se sbíhají sličné antilopy a podivnými zvuky mi provolávají slávu. Zjišťuji, že tváří v tvář nosorožci člověk blbne.
„Dáš si cigáro?“ přerušuje najednou Míša zcela klidným tónem dlouhé napjaté ticho a mé poněkud rozvrkočené fantazie. Myšlenky se mi rozjely tak divoce, že jsem si nevšiml, že nosorožec odešel zpátky do křoví a Míša už sedí na batohu a balí si cigaretu. Srdce mi buší jak splašené techno v ministerské kanceláři a konečně se nadechuji. Ta dvourohá bestie je opravdu fuč.
„Dám si,“ odpovídám konečně Míše. Dáváme si nosorožčí kouř, a ten je lepší než sebelepší na špejli cuc.
Za pár minut nás bere další náklaďák. Tentokrát jede až Oshakati, kde je odbočka do vzdáleného Opuwe, což je náš další cíl. Cestou už potkáváme pouze jednoho pštrosa, kterého jsme bohužel srazili, ale byla to jednoznačně jeho vina. – Oshakati je sice ospalá díra, ale vyzařuje příjemnou atmosféru. Dáváme si tady pivo, cigaretku a kávu a přesouváme se na výpadovku. Asi za hodinu nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. To ještě netušíme, že s nimi prožijeme první setkání s Himby a pořádnou mezietnickou pijatiku.
Do Opuwe je to nějakých tři sta kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom zánovním autem dnes mohli ukrojit možná i polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá (Ferina jeden syčáckej!). Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. (Ne že by se v Africe obecně jezdilo podle předpisů, ale tito chlapíci jedou jinou úroveň vlastních pravidel…)
Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říci, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obé. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.
„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená makrela.
Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako prvomájové praporky za komárů. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a chlapci dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout.
Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky. „Tak pojď whitemánku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj. Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“
„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel, který se zároveň chopil funkce jazykového i společenského mediátora.
Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací jen málo zkažený kmen Himbů – alespoň si to zatím myslíme, což budeme brzy výrazně modifikovat –, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě proto, jak dokáže znovu a znovu šokovat.
Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy. Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Padá mi čelist. Skutečná nahá Himbka stojí přímo před námi. Náš první kontakt s tímto úžasným etnikem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalévá do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské, sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.
Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede, kde je, kdy je a tak dál… Kde se tady vůbec vzal? A proč má na tričku nápis Ютуб, když ho ještě nevymysleli? Ztrácím se v čase, ale to je po množství nasátého alkoholu asi normální. Týpek má v náručí malou černou opičku.
Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Proč ta Japonka, není to už příliš? Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari jakoby ani nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek na korbě. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek. Kupodivu směr určuje ta, co se zdála být Japonkou. Bylo to jen zapadající slunce do očí… Za pár minut letí z okénka prázdná lahev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Prase, Japonka, černošky, Ютуб… Houby zle! Jedeme dál. Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v baráku. Podivný černoch, který s námi přijel s tou opičkou – počkat, není ona nějaká větší? –, vytahuje naneštěstí sáček weedu.
„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Hulit na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje brko a ten seriózní šimpanz (co byl ještě před pár chvílemi jen malou opičkou) hulí s námi. Dva prášky a místo hlavy mám obrovský otazník. Notně se mi rozšířilo spektrum uvědomění, ale na potvoru neudržím jedinou myšlenku. #Čas letí šejdrem #Africká litva #Opice nebezpečně roste #Že je doma nejlíp, doma nepoznáš
Nevím, kolik je hodin, nevím, kolikáté mám pivo, nevím, kde jsem, ale prý letím vesmírem rychlostí světla. Tvrdí pan Ютуб a dává mi to smysl… Ke stolu si přisedla skutečná gorila a nalévá si pivo. Opravdu? Ta gorila leje jakoby nemělo být zítra. Sakra… ono už je zítra. Co je zítra? To mi napovídá, že už nesmím věřit tomu, co vidím. Pochybuji, že tam ta gorila opravdu je – taková to byla hezká opička –, ale zakalit se skutečnou gorilou…? Not so bad! Černá (falešná) Japonka ji pobízí panákem. Lejeme hlava nehlava, rasa nerasa, druh nedruh. Všichni v kupě. Preferenční utilitarista Peter Singer by jódloval. (Ovšem Peťo je teoretik, my jsme praktici!)
Blíže se seznamuji s gorilou. Moc toho nenamluví, ale chlastá za tři. Připadá mi nemístné, že nemá jméno, takže ji křtím na Gloriolu. Neptejte se proč? Ona to neví, já si to nepamatuji. Gorila Gloriola nalévá tajrdlíky jako by se blížil konec světa. Náhle koukám do stropu. Aha, ležím… Pokud jsem si myslel, že průměrně trénovaný Čech stačí gorile… tak přátelé nestačí.
Tma. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša weed nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil skotačí ve vedlejší místnosti s další černou slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse velikosti psů. Gloriola sedí na zemi a nesnesitelně se chechtá. Ona tam snad opravdu je! Betonové stěny jako by na mě padaly.
Zvracím. Usínám… Zvracím. Je mi ukrutně blbě. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…
Po nějaké době se probouzím nedaleko dvou černošek šílenou žízní. Sakra – co se dělo? (Cítí se zvláštně v místě: neví kde je. #BlackMiss World #Výčitky děravého svědomí #Co je to svědomí? #Panika v Africe #Gorila v mém spacáku) Mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Zas ten ještě nevymyšlený Ютуб. Do hajzlu, kde je Míša? Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Pulzující střep! Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Gloriola se chechtá až to hezké není. Všechny přežila. Kdo je tady vyšší druh? Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe tričko Ютубa a hledám svoje věci. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Bolest hlavy se prolíná s depresí. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak šest hodin ráno. Moje zdánlivá osobní integrita se rozsypala na Saharu. Padám na karimatku vedle Míši, vedle uléhá gorila, a to je konec jednoho mejdanu v namibijské buši. »Místo hlavy mám žirafu a v ní mouchu tse-tse velkou jakxviňa.« #Lehkej africkej mejdan #Zbrouranej přecitlivělej běloch #Chraňme mouchy tse-tse #Bojujme proti rasismu společnou degustací! #Všechno bylo jinak #Znám to jen z vyprávění #Díky za čtení #Přijďte zas
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
