Článek
Historie víry bahá’í v Africe sahá až na samý počátek existence tohoto monoteistického abrahamovského náboženství, jenž hlásá (mimo jiné) jednotu všech lidí světa, až ke třem klíčovým postavám, jimiž jsou Bahá’u’lláh (vlastním jménem Mírzá Husajn Alí Núrí, 1817–1892, zakladatel náboženství), ʻAbdu’l-Bahá (1844–1921, nejstarší syn zakladatele) a Shoghí Effendi (1897–1957, pravnuk zakladatele), neboť všichni tři byli alespoň jednou v Africe. Napříč Afrikou se lze v současné době setkat s mnoha bahá’í komunitami, přičemž nejpočetnější z nich jsou v Keni, Demokratickém Kongu, Jižní Africe a Zambii. Historie víry bahá’í v Africe je poměrně dramatická: vedle misijních úspěchů, charitativní práce, vybudování dobře organizované demokratické struktury komunit a výstavby velkorysých budov proběhlo v Africe také přísné zakazování víry bahá’í, zatýkaní a pronásledování jejích členů.
Dramatické počátky v Egyptě
První věřící přišli do Egypta patrně již v roce 1863, tedy v roce, kdy Peršan Bahá’u’lláh v Bagdádu veřejně prohlásil, že právě jeho příchod naplňuje proroctví všech předchozích náboženství, a právě on je Boží projev předpovídaný (připravovatelem cesty) Bábem a on přivede lidstvo na další úroveň. Sám zakladatel náboženství Bahá’u’lláh byl krátce v Egyptě v roce 1868 cestou do vězení. V tomtéž roce byl v Egyptě uvězněn jeden z Bahá’u’lláhových apoštolů Nabíl-i-Aʻẓam. Jednou z prvních osobností v Egyptě byl Mírzá Abu’l-Faḍl-i-Gulpáygání, významný bahá’í věřící a herold, který působil v Africe a byl iniciátorem větších změn v egyptské komunitě.
Další vlivnou osobností byl Abdu’l-Fadl, který přicestoval do Káhiry v roce 1894 a usadil se tam na několik let, aby se věnoval misijní činnosti. Byl tamějším nejvlivnějším bahá’í učencem a pomáhal šířit víru bahá’í nejen v Egyptě, ale také v Turkmenistánu a ve Spojených státech. V Káhiře se mu podařilo získat tři desítky studentů věhlasné univerzity Al-Azhar, klíčové vzdělávací instituce islámského světa. ‘Abdu’l-Bahá, nejstarší syn zakladatele a první muž bahá’í víry po Baháʼu’lláhovi, žil v Egyptě několik let. Ovšem zatímco starší abrahamovská Písma – Tanach, Nový zákon i Korán – mnohokrát přímo zmiňují Egypt, Kitáb-i-Aqdas (Nejsvětější kniha) nezmiňuje Egypt, ani Afriku, ale doplňkové texty knihy hovoří o Sinaji.
Shoghi Effendi, který byl jmenován vůdcem náboženství po ʻAbdu’l-Baháově smrti, cestoval po Africe prvně v roce 1929 a znovu v roce 1940. V téže době se víra bahá’í pomalu začala šířit v subsaharské Africe. V Jižní Africe je ovšem nejstarší zaznamenanou aktivitou setkání věřících již v roce 1911 v Kapském Městě. Někteří věřící z Kapského Města se v roce 1912 také setkali v New Yorku s ‘Abdu’l-Baháem.
V Jižní Africe se víra bahá’í začala více šířit v období apartheidu (oficiálně 1948–1994, fakticky ale již dříve), což vedlo k tomu, že se v situaci vypjatého rasismu museli zahraniční představitelé víry bahá’í rozhodnout, zda budou své poselství šířit mezi černými, nebo bílými obyvateli Jižní Afriky, neboť společná náboženská setkání černochů a bělochů byla v té době a politické situaci nerealizovatelná. Šiřitelé víry bahá’í v Jižní Africe se rozhodli pro stranu utlačovaných, kterým byla hrubě pošlapána lidská práva a důstojnost, tedy pro černou populaci Jižní Afriky. Představitelé tehdy proklamovali, že víra bahá’í vystupuje proti jakékoli formě utlačování a segregace. První věřící v Jižní Africe po roce 1911 byli ovšem většinově běloši. Bahá´í je jednoznačně proti jakékoli formě rasismu – vždyť jednota všech lidí je (vedle jednoty Boha a jednoty náboženství) jedním z klíčových prvků nauky –, ovšem v realitě apartheidu víra bahá’í v Jižní Africe musela existovat v rasově polarizované společnosti a alespoň se snažit o hlásání tolerance a vzájemného přijetí. Propast mezi bělochy a černochy byla ovšem natolik hluboká, že ještě dnes rozděluje a působí v Jižní Africe napětí i explicitní násilí.
V 50. letech 20. století se víra bahá’í šířila i v dalších zemích regionu jižní Afriky včetně ostrovů v Indickém oceánu. V tomto období lze hovořit o stovkách věřících v jednotlivých zemích.
Rozvoj v subsaharské Africe
Výraznější šíření víry bahá’í v subsaharské Africe začalo v 50. letech 20. století a pokračovalo zejména v 60. letech. V roce 1953 zahájili šiřitelé víry tzv. Desetiletý plán, během něhož řada bahá’í věřících působila jako průkopníci v různých částech Afriky na přímou žádost ʻAbdu’l-Baháa z jeho listu z roku 1916. Úsilí šiřitelů bylo zaměřeno nikoli na koloniální vedení, ale na domorodé Afričany. Šiřitelé měli svými činy prokázat upřímnost svého úmyslu pro službu Afričanům při zvěstování náboženství. Po obrácení měli mít místní konvertité plnou svobodu samostatně šířit náboženství podle svého vlastního uvážení a původní šiřitelé měli ustoupit do pozadí.
Mezi osobnostmi víry bahá’í v Africe vyniká Enoch Olinga (1926–1979), který se v roce 1953 stal prvním bahá’í průkopníkem v Kamerunu (přestěhoval se tam z Ugandy) a později mu byl udělen titul Bahá’u’lláhův rytíř. Spolu s Enochem Olingou cestovali z Ugandy do Kamerunu Alí Nakhjavani s manželkou a dvěma dalšími bahá’í věřícími. Jak počet bahá’í věřících v Kamerunu rostl, noví věřící postupně opouštěli Kamerun, aby šířili víru v okolních regionech, zejména v Ghaně a Togu. Vzhledem k dalším úspěšným šiřitelům, kteří se stávali Bahá’u’lláhovými rytíři, byl Enoch Olinga později titulován jako Abd’l-Futuh, což je perský titul, který znamená „otec vítězství“. Byl jmenován Rukou Věci (nebo též Rukou Věci Boží), což je nejvyšší jmenovaná funkce ve společenství bahá’í, která byla dána pouze padesáti osobám. V 60. letech byly odhady počtu věřících v jednotlivých afrických zemích ve stovkách nebo nízkých jednotkách tisíc.
Složitá situace na severu Afriky
Ne všude se ale bahá’í věřícím dařilo. Například v Egyptě došlo v roce 1960 ke změně režimu a k zákazu činnosti bahá’í jako organizované náboženské komunity, přičemž byl rovněž zabaven veškerý majetek bahá’í komunity. Zákon č. 263 o zákazu bahá’í v Egyptě je dosud platný.
Také v Maroku proběhlo v roce 1963 větší zatýkání a kriminalizování věřících bahá’í. Obecně se v saharské Africe víře bahá’í od 60. let nedařilo dobře. V subsaharské Africe tomu bylo jinak. Nejenže se šířila víra, ale podařilo se rovněž vybudovat chrámy a komunitní centra. V ugandské Kampale byl v roce 1961 dostavěn velkolepý – 39 metrů vysoký – Dům uctívání (Mashriq al-Adhkár). V komplexu se nachází Dům uctívání (v typické kompozici kruhového, respektive devítibokého půdorysu), rozsáhlé zahrady, dům pro hosty a administrativní centrum. Ruka Věci Rúhíyih Khanum a tehdejší předseda ústředního regionálního Národního shromáždění Ali Nakhjavani se po dokončení budovy vydali na patnáctidenní návštěvu bahá’í věřících v Ugandě, Keni a Etiopii. V Etiopii byla bahá’í delegace přijata etiopským králem Haile Selassiem I.
Navzdory těmto misijním úspěchům byla po kampani několika arabských zemí víra bahá’í v 70. letech 20. století zakázána také v několika subsaharských zemích: v Burundi roku 1974; v Mali 1976; v Ugandě 1977; v Kongu 1978; v Nigeru 1978. Uganda měla v té době největší bahá’í společenství v Africe. Zákazy byly ovšem postupně ve všech zemích zrušeny, poslední byl Niger v 90. letech minulého století.
V Čadu se podle některých výzkumů přibližně 1 % populace (v roce 2007 to bylo 80 000 lidí, dnes až dvojnásobek) hlásí k víře bahá’í. Nutno ovšem doplnit, že jiné statistiky víru bahá’í ve svých výsledcích neuvádějí a její příznivce zařazují do kategorie jiná náboženství. Stejně tak některé statistiky uvádějí 1 % populace africké Keni hlásící se k víře bahá’í. Také v tomto případě se statistiky různí.
V současné době se dosah víry bahá’í v Africe výrazně liší v saharské oblasti, kde se víře dlouhodobě nedaří, neboť je potlačována, a v subsaharské oblasti, kde naopak zaznamenává misijní a komunitní úspěchy. Největší progres komunity bahá’í je hlášen ze Zambie. Mezi další úspěšné země vzhledem k budování bahá’í komunity je počítána Keňa, Jižní Afrika, Středoafrická republika, Kamerun, Demokratické Kongo, Ghana a Pobřeží slonoviny.
Bahá´í víra v regionech Afriky
Kamerun: Prvním bahá’í v Kamerunu byl již zmíněný Enoch Olinga, který v roce 1953 opustil svou rodnou Ugandu, aby přinesl náboženství do Britského Kamerunu. V současné době je v Kamerunu přibližně 40 tisíc vyznavačů víry bahá’í.
Čad: Ačkoli víra bahá’í v Čadu oficiálně existuje až po vyhlášení nezávislosti v roce 1960, členové náboženství byli přítomni již od roku 1953. Bahá’í věřící v Čadu zvolili svou první Národní duchovní radu v roce 1971.
Demokratická republika Kongo: První bahá’í, kteří se usadili v Demokratickém Kongu, přišli v roce 1953 z Ugandy. Místní duchovní rada země byla zvolena v roce 1957. V roce 1963 bylo v Kongu 143 místních shromáždění. I když bylo náboženství zakázáno a země byla zmítána válkami, náboženství rostlo tak, že se v roce 2003 konalo 541 shromáždění. Počet věřících byl v Demokratickém Kongu v roce 2005 odhadnut na přibližně 252 000 osob. V roce 2023 byl v Kinshase otevřen Dům uctívání.
Etiopie a Keňa: Není známo, kdo byl prvním bahá’í v Etiopii, ale první bahá’í Místní duchovní rada země byla zvolena v listopadu 1934 v Addis Abebě. V roce 1962 si etiopští Bahá’í zvolili Národní duchovní radu. V roce 1963 bylo v zemi sedm lokalit s menšími skupinami Bahá’í. Asociace náboženských datových archivů odhadovala v roce 2005 počet Bahá’í věřících na přibližně 27 tisíc. Komunita oslavila své diamantové jubileum v lednu 2009. V roce 2021 byl v Matunda Soy v sousední Keni otevřen místní Dům uctívání.
Madagaskar: První bahá’í věřící přicestoval na Madagaskar v roce 1953 a po získání prvních tamějších konvertitů byla v roce 1955 zvolena první Místní duchovní rada. Na konci července 1967 se Rúhíyih Khanum stal první Rukou Věci, která navštívila Madagaskar. V roce 1972 se malgaští bahá’í sešli, aby zvolili první Národní duchovní radu. V roce 2003 existovalo na ostrově 33 místních shromáždění.
Rwanda: První konkrétní zmínka o Rwandě v souvislosti s bahá’í byla v květnu 1953, kdy se navrhovalo, aby se rozšiřující komunita víry bahá’í v Ugandě poohlédla po vyslání průkopníků do sousední Rwandy. První osadníci tohoto náboženství dorazili do regionu v červenci 1953. V roce 1972 byla vytvořena Národní duchovní rada Rwandy. Bohužel také bahá’í věřící, dost možná v tisících, byli mezi těmi, kteří zahynuli během rwandské genocidy. Bahá’í věřící ve Rwandě nadále usilují o mezirasovou a meziklanovou harmonii. Odhady uvádějí, že bahá’í populace ve Rwandě se pohybuje kolem 15 tisíc osob.
Tanzanie: Bahá’í víra se v Tanzanii datuje od roku 1950, kdy první průkopnice, Claire Gungová, přijela do oblasti, která se tehdy nazývala Tanganika. V roce 1952 byla v Dar es Salaamu zvolena první bahá’í Místní duchovní rada. V roce 1956 bylo zvoleno regionální bahá’í shromáždění, jehož součástí byla i Tanganika. Od roku 1986 bahá’í provozují Ruaha Secondary School jako bahá’í školu. V roce 2005 se počet bahá’í věřících odhadoval na 163 800 přívrženců.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
SMITH, Peter. An Introduction to the Baha'i Faith. Cambridge: Cambridge University Press, 2008.
CAMERON, G. – MOMEN, W. A Basic Baháʼí Chronology. Oxford: George Ronald, 1996.
