Článek
Princip personality v pojetí teologické etiky brání osobní důstojnost každé lidské osoby nezávisle na vnějších charakteristikách (jak to vnímá empirický funkcionalismus např. u lidí neschopných morálního rozhodování) v každé fázi jejího vývoje a v každé době existence lidstva, nezávisle na stupni aktuální realizace osoby, nezávisle na zapojení do přediva vztahů na úrovni osobnosti. Princip personality chrání osobní důstojnost každé lidské bytosti jako nositele nezcizitelných práv. Důstojnost každé lidské bytosti spočívá v transcendentně a transcendentálně, v Bohu a k Bohu zakotvené osobě, která je obrazem a partnerem Božím a těší se ze stvořeného, svobodou a rozumem obdařeného bytí.
Soulad postojů skrze pojem osobnost
Častá argumentace empirických funkcionalistů staví na prožívání či dokonce uvědomování si svého „já“ jako nezbytného prvku bytí osobou. Tento argument je třeba rozdělit do tří rovin: (1) uvědomělé prožívání „já“ jako konstitutivní prvek osoby v ontologické rovině; (2) uvědomělé prožívání „já“ jako konstitutivní prvek bytí osobou a (3) uvědomělé prožívání „já“ jako (nejvyšší) aktualizace a realizace osoby. Je zřejmé, že tyto tři roviny tázání je nutné poctivě diferencovat. Na základě nedostatečné diferenciace často dochází k extrémním postojům neslučitelným s magisteriálním postojem i v případech, kde by precizované tázání odhalilo soulad. Podle mého soudu vědomí onoho „já“ osobu nezakládá – je to charakteristický projev osoby vzhledem k sobě samé, sebeuvědomění, sebevědomí, sebe vlastnění a ano, nebylo by žádné uvědomění „já“ bez protějšího „ty“, respektive zakoušení nějakého „ty“, případně „ono“ na úrovni osobnosti. Uvědomění si svého „já“ však podle mnou hájeného přístupu není počátek existence lidské osoby. Osoba a „já“ není jednoduše totéž. „Já“ je subjektivní prožívání osoby na úrovni osobnosti, která se poznává jako subjekt a objekt zároveň, jako poznávající a poznávaný v jedné skutečnosti.
Když myslitelé tvrdí, že není žádného „já“ bez „ty“ (M. Buber, G. Marcel, E. Mounier…), mají v dané rovině výpovědi pravdu, ovšem nemůžeme zcela souhlasit s tím, že teprve vztah osobu zakládá a teprve díky vztahu osoba vstupuje do existence. To se podle mého soudu týká osobnosti. Na rovině osobnosti si skutečně nemůžeme uvědomit své „já“, vymezit se vůči ostatním jako svébytní a samostatní, pochopit a prožívat své autonomní „já“ bez zakušení „ty“, bez zakušení vztahu se světem jako celkem a vztahu s druhou osobou. Pokud bychom tedy rozdělili vztahově zakotvené argumenty empirických funkcionalistů na základní rovinu osoby a z ní vystupující rovinu osobnosti, můžeme souladně říci, že není žádné „já“ bez „ty“ vnímané a uskutečňované na úrovni osobnosti. Důstojnost osoby tak není ohrožena a argument o nutnosti vztahu k realizaci, ba samotné existenci osobnosti, platí. Pokud by osobu zakládal vztah (oboustranný či jednostranný, uvědomělý či nikoli), mohli bychom za osobu označit jakékoli domácí zvíře, které cítí vřelý vztah svého majitele a opětuje jej na základě svých možností. Na druhé straně by embryo zmražené v tekutém dusíku, které prozatím nikdo nevzal v potaz jakožto člověka, osobní důstojnost ztrácelo.
Princip personality hájí osobní důstojnost každé lidské bytosti, zatímco otázku ne-lidské osoby u zvířat prozatím nechává otevřenou a již existuje velmi dynamický a zajímavý diskurz, kterému se ovšem v tomto příspěvku nevěnuji. Na tři výše navržené roviny tázání by bylo v souladu s magisteriem možno odpovědět např. takto: (1) Osoba je individuální substance rozumové přirozenosti otevřená vztahovosti a sebetranscendenci. Uvědomělé prožívání „já“ osobu v ontologické rovině nezakládá; (2) Konkrétní lidská osoba prožívá své bytí rovněž v případě, že si neuvědomuje své „já“ (prenatální fáze, kojenec, mentálně postižený, těžce senilní atd.), ale není rozvinutou osobností; (3) Plná aktualizace a realizace lidské osoby probíhá skrze vztahy s ostatními lidmi a s Bohem, tedy prožíváním uvědomělého „já“ vůči „ty“ v rovině osobnosti realizující se osoby. Plně realizovaná osoba je tedy individuální substance rozumové přirozenosti, která se aktualizuje a realizuje ve vztazích na horizontální i vertikální úrovni v rozvinuté autonomní osobnosti, která plně závisí na identitě osoby, ale jakožto osobnost může zároveň nebýt.
Postoj významných morálních teologů a magisteria – počátek existence osoby jako tajemství
Proti čirému aktualismu a extrémním relacionálním modelům se vymezuje rovněž Bernard Häring, když říká, že argumentaci vzniku osoby ze vztahu „já-ty“ pokládá za naprosto falešnou. Lidské individuum je podle Häringa jako „ty“ povoláno božským „já“ do bytí, a tím i do společenství, do lidského „my“, které sahá dále než ke skupině těch, kteří by mu chtěli právo na bytí upřít. Tato teorie podle autora spočívá ve falešném pojetí transcendence, které na místě transcendence k Bohu předpokládá, že Bůh není přítomen ve vztahu „já-ty-my“. Bernard Häring ve své úvaze o zrodu osoby zdůrazňuje, že počátek lidského života je tajemství a žádné dnešní ani budoucí poznání neumenší onen tajemný charakter, jenž obrací pozornost k Bohu. Podle Häringa má Boží smlouva s lidstvem charakter daru, a proto bychom se měli navzájem přijímat, být spoluzodpovědní, a to zejména ve vztahu k nejslabším lidem. Učitelský úřad církve přiznává člověku statut osoby od vzniku zygoty, tedy od početí. Přesto si je vědom závažnosti této otázky a stále sleduje odbornou diskusi. Kongregace pro nauku víry se v instrukci Dignitas personae vyjadřuje, že důstojnost osoby je nutné přiznat každé lidské bytosti od početí až po přirozenou smrt. Je to základní princip vyjadřující obrovské „ano“ vůči lidskému životu, a nutně tak musí stát v centru etických úvah o bioetickém výzkumu.
Magisterium – podle někdejšího papeže Benedikta XVI. – stále hlásá nedotknutelnost každého lidského života od početí až po jeho přirozený konec. Lidské stvoření má být chráněno jako osoba a takto s ním má být jednáno od jeho početí, a proto již od tohoto okamžiku mají být také uznávána jeho práva jakož to osoby, z nichž první je nezcizitelné právo na život, z něhož se těší každé nevinné lidské stvoření.
Osoba na cestě od potencionálního k aktuálnímu sebevlastnictví
Jedna ze sofistikovaných variant pojetí osoby empirického funkcionalismu říká, že lidská osoba nemusí mít aktuální vědomí sebe sama, ale musí být na cestě od potencionálního sebe vlastnictví k aktuálnímu. Taková argumentace je zdánlivě bohulibá, vychází totiž vstříc lidské bytosti v prenatální fázi života, novorozencům, kojencům a také dospělým lidem v bezvědomí, u kterých je předpoklad znovunabytí vědomí. V těchto situacích je možné myslet na rozvoj potenciálního sebevlastnictví (sebeuvědomování) k aktuálnímu sebevlastnictví. Takový postoj tedy brání embrya proti manipulaci (terapeutické klonování, interrupce, nakládání s kmenovými buňkami apod.), brání také člověka v bezvědomí (např. po úrazu), ale nebrání člověka v bezvědomí, u kterého je jistota, že vědomí již zpět nenabude, mentálně těžce postiženého člověka, který vědomí sebe sama v aktu sebevlastnictví postrádá, i těžce senilního člověka, který již ono sebevlastnictví v aktu sebeuvědomování nenávratně ztratil. Takové lidské bytosti by podle tohoto modelu empirického funkcionalismu již nebyly osobou. Tento postoj je pro křesťanská východiska ochrany života jako posvátného daru Božího nepřijatelný. Spolu s C. V. Pospíšilem můžeme říci, že člověk nepřestává být osobou dokonce ani tehdy, když už je vyloučeno další nabytí vědomí, neboť lidskou osobu nelze ploše identifikovat s vědomím. Můžeme ale zároveň říci, že osoba bez vědomí, u níž znovunabytí vědomí již nepřichází v úvahu, přestala být osobností, přestala být sebe-vědomou, přestala být svobodně jednající vůči odlišnému.
Jistě, nejen aktualizace, ale rovněž vnitřní vývoj lidské osoby v osobnosti je zprostředkováván vztahy, nelze jej ovšem pouze na vztahy jednostranně redukovat. Vývoj osoby v tomto případě neznamená vznikání osoby v lidské bytosti v čase, neboť lidská bytost je podle mnou hájeného postoje vždy lidskou osobou (pozice ontologického personalismu); vývoj osobnosti znamená vnitřní vývoj sebeuchopení, sebepochopení, sebenalezení, sebevymezení se vůči ostatním a nalezení své pozice v celkové kompozici stvoření. Bytí uvědomělou osobou ve vědomě prožívané osobnosti se potom projevuje expanzivitou sebesdílení, sebevyjádření, neboť bytí je dynamické, být znamená být substancí ve vztahu k jinému než sobě sama.
Úrovně vztahovosti lidské osoby
Jak již bylo řečeno, jednou z elementárních rovin aktualizace a realizace osoby je vztahovost realizovaná v osobnosti. I ta má ovšem stupně kvality. Osoba se skrze osobnost realizuje ve vztazích na horizontální úrovni s lidmi, na vertikální úrovni s Bohem. Lidská osoba je také ve svém souhrnu nositelkou Božího obrazu. Vyšší formou mezilidské vztahové realizace je – nad běžným denním kontaktem s lidmi – přátelství, kde osoba zakouší, že chce dobro pro jiné osoby, a to nezištně, neboť má tyto osoby ráda, přátelí se s nimi, dává a přijímá, nechává se od nich recipročně obdarovávat. Vyšší a intenzivnější formou realizace osoby je dále meziosobní láska, kdy v intenzivní míře dochází k perichorezi milovaných osob, k maximálnímu možnému vyjití ze sebe vstříc milovanému a otevření se jeho lásce. Nejvyšší formou vztahové realizace osoby se zdá být vyjití ze sebe pro druhé bez očekávání reciprocity, kdy motivem není dát a brát, ale prostě dávat ostatním osobám pro ně samé, pro dobro, pro Boží stvoření jako takové. Vztah rovněž existuje mezi vztaženými jsoucny jednosměrně nebo obousměrně. Vztah může být silný až k „závrati“, nebo naopak vlažný či mizející. Vztah sám o sobě je cosi velmi proměnlivého až různorodého, snad jen vztah Boha ke stvořené lidské osobě můžeme považovat za konstantní a neměnný, zajisté pouze ze strany Boha. Jistě je třeba zmínit, že vztahy mohou být reálné či pomyslné (myšlené) a přidejme rovněž uskutečněné a potencionální. Pokud by osoba byla ustavena teprve vztahem, jak tvrdí čirý aktualismus a některé extrémní relacionální modely empirického funkcionalismu, chyběla by jí podstatná niternost, v sobě jsoucí sebevlastnění, chyběla by jí neměnná identita a s měnícími se vztahy by jí naprosto chyběla ona klíčová integrita, která v měnícím se materiálním světě zajišťuje neopakovatelnost, jedinečnost a konkrétní neměnnou identitu každé lidské osoby jakožto originálu.
Založení osoby nemůže být pouze zvnějšku dané, osobě by tak chyběl vnitřní jednotící a trvalý rozměr, nebyla by žádná sebepřítomnost, žádné sebeurčení a žádné soukromí. Vnější vztahy jsou pro akt osobního bytí důležité, ale musí vycházet z vnitřku, z podstatného základu a předpokladu všech vztahů. Nejvyšší úrovní meziosobního vztahování je láska, jejíž aktuální realizací se lidská osoba parciálně podílí na dokonalé a nekonečné lásce Boží. Lapidárně řečeno, jsem to „já“, kdo miluje, a nikoli láska, která mě teprve jako osobu zakládá. Na straně druhé se teprve láskou velmi intenzivně realizuji. Pro vše, co bylo řečeno, by nyní mělo být zřejmé, že teologicko-etický princip personality chrání lidskou osobu v její nezcizitelné ontologické rovině a tuto ochranu nepodmiňuje faktem, zda se osoba aktuálně realizuje či na jaké úrovni rozvíjí své proměnlivé vztahy. Princip personality v souladu s přístupem ontologického personalismu si klade za cíl bránit důstojnost lidské osoby jakožto lidské bytosti v každé fázi jejího života. Princip personality považuje embryo již ve chvíli hotové fúze spermie a oocytu za lidskou osobu. Stejně tak ochraňuje osobu v celé prenatální fázi života a hlasitě vystupuje proti „rozebírání“ embryí za účelem získávání kmenových buněk k výzkumu (ostatně lze kmenové buňky složitější, ale přesto možnou cestou získávat z dospělého člověka a nezabíjet jej při tom). Podobně chrání lidskou bytost jakožto osobu v prvních měsících a letech života, kdy se lidská bytost ještě nevztahuje k ostatním ve vědomém „já“. Na stejném principu ochraňuje člověka aktuálně ve stavu bezvědomí, těžce mentálně postiženého nebo těžce senilního. Princip personality přiznává osobní důstojnost také lidské bytosti mimo předivo vztahů. Princip personality jednoduše přiznává důstojnost lidské osoby všem lidem bez rozdílu.
Výrazné formy empirického funkcionalismu naopak generují různě velké množiny lidských bytostí, které nejsou nahlíženy jako lidské osoby. V takových situacích tyto myšlenkové linie při pouští eutanazii (či spíše zabití člověka v nezvratném bezvědomí, neboť patrně chybí jeho aktivní žádost a souhlas), zabíjení embryí do určité fáze vývoje, ať už jako prostou interrupci či pro výzkum embryonálních kmenových buněk atd. Tento postoj křesťanská nauka reprezentovaná magisteriem odmítá. Ačkoli hájím přístup ontologického personalismu, musím zcela otevřeně připustit, ba přiznat, že lidská osoba zůstává tajemstvím a v současné době je jednoduše empiricky neprokazatelné, že např. lidská bytost v prvních dnech po fúzi spermie a oocytu je či není osobou. Avšak protože je ve hře existence Bohem stvořené osoby s nezcizitelnou důstojností, domnívám se, že nemáme právo jakkoli riskovat a jsme úctou ke stvoření, k člověku a jeho Stvořiteli vázáni volit opatrnější postoj, tedy chránit lidskou bytost jakožto osobu v každé fázi její existence. Nevědomost a nejistota nás zavazuje k maximální obezřetnosti. Jak se ukázalo, nemůžeme pojem osoby jednoduše vyčerpat a zarámovat do prefabrikované definice, dostává se nám spíše možnosti dotýkat se toho to nevýslovného tajemství v nás samých.
Cokoli jsem vypověděl o lidské osobě, jsou jen náznaky, pouhá vodítka pro další promýšlení, neboť transcendentně zakotvená a k Bohu pevně vztažená lidská osoba zůstane mystériem a je tomu tak správně, neboť vše, co člověk vysvětlil, vyřešil a odtajnil, to také povětšinou zvěcnil, vytěžil, využil (či přímo zneužil) a významně zploštil. Nechme proto lidskou osobu, aby nás samé stále překvapovala, abychom pro sebe stále zůstávali fascinující hádankou, a radujme se z „kouzla“ Božího stvoření, jehož je lidská osoba korunou. Osoba je vymezená a tedy omezená, avšak jakožto obraz Boží parciálně participuje na neomezenosti a nevymezenosti Boží. Teologické pojetí lidské osoby, které má svou mimořádně zajímavou historii, vyprofilovalo dva zdánlivě rozdílné přístupy chápání pojmu: substanciální a relacionální, mezi nimiž je celá řada dalších přístupů více či méně vzdálených oběma modelům. Dnes se katolická teologie většinově kloní k dynamickému modelu, který ovšem pevně stojí na základech modelu statického a definuje lidskou osobu jako individuální substanci rozumové přirozenosti jakožto Bohem stvořeného jsoucna, která se plně realizuje a aktualizuje na úrovni osobnosti ve vztazích, na vertikální úrovni s Bohem, na horizontální úrovni s lidmi a je nositelkou důstojnosti Božího obrazu a partnera. Tvrdím, že pojetí statické a dynamické nemůžeme nazírat jako dva vzájemně nepřátelské modely, ale naopak dvě ohniska jedné myšlenkové elipsy, kde se obě myšlenkové linie prostupují, neboť jedna bez druhé vykazuje nedostatek. Lidská osoba má introvertní i extrovertní dimenzi a není k užitku jednu či druhou opomíjet nebo jednostranně upřednostňovat. Lidská osoba je tak nadána sebe překračující důstojností, ze své podstaty jí náleží nezcizitelná a nezadatelná lidská práva a nesmí být – kantovsky řečeno – používána výlučně jako prostředek, ale vždy zároveň jako cíl a účel o sobě. Přiznání nevýslovné důstojnosti lidské osoby podle křesťanské nauky nesmí být vázáno na aktuální vědomí, předivo vztahů nebo jiné funkce, neboť to odporuje smyslu principu personality, na kterém stojí teologická etika. Zapojení pojmu osobnost do promýšlené problematiky může naopak uvést v soulad přístup ontologického personalismu a vztahových modelů empirického funkcionalismu.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Nový zákon pohledem cestovatele: Bible jako cestopis odhalující směr a smysl Cesty do nebeského Jeruzaléma. Praha: Akbar, 2019.
HAVELKA, Ondřej. Náboženský šok: Religiózní otřesy v odlišných náboženstvích a kulturách, mezináboženský dialog a praktická religionistika poutnickou perspektivou. Praha: Akbar, 2021.
