Heinrich Schliemann: objevitel Tróje, nebo její ničitel?

Heinrich Schliemann je dnes proslulý především jako objevitel bájného města Trója. V roce 1871 zahájil vykopávky na pahorku Hisarlik v Turecku a po dvou letech práce skutečně nalezl zříceniny starověké Tróje. Jeho nález pokladu zlatých a stříbrných předmětů (tzv. Priamův poklad) v roce 1873 učinil světovou senzaci. Tuto chvíli doprovázely mezinárodní oslavy: objev prokázal, že Homérovy eposy mají reálný základ, a přilákal pozornost široké veřejnosti ke starořecké minulosti. Už brzy po prvotním nadšení se ale objevily i ostré námitky. Mnozí archeologové mu vyčítali, že během výzkumu zničil hned několik stratigrafických vrstev na nalezišti a poničil tím cenné historické artefakty. Řekové mají vůči němu dodnes ambivalentní postoj. Oceňují, že díky němu se Trója stala známou součástí světového kulturního povědomí, zároveň mu ale vyčítají metody a odvoz antických pokladů mimo řecké území. Proto tento článek zkoumá, jak se u Schliemanna střetávají sen o dobývání minulosti a realita vědecké kritiky, a jaké ponaučení z jeho díla plyne pro dnešní archeologii.

Heinrich Schliemann se narodil 6. ledna 1822 ve městě Neubukow (dnešní severní Německo), do chudé rodiny evangelického faráře. Již v dětství na něj silně zapůsobil zájem otce o antické dědictví: jak sám později popisoval, dostal od otce obrázek hořící Tróje a začal věřit, že Homérova báje o trojské válce má pravdivý základ. Tato výchova v něm probudila fascinaci antickou historií a touhu jednou bájnou Tróju nalézt. Po ztrátě matky a finančních potížích rodiny sice musel opustit školu, zato si sám pilně osvojoval znalost cizích jazyků (ovládal kolem dvaceti jazyků, mimo jiné ruštinu, řečtinu a další) a vypracoval si obchodnické schopnosti. V dospělosti se Schliemann věnoval obchodním aktivitám – působil například v Rusku, kde zbohatl – a akumuloval jmění potřebné k financování svých archeologických snů. Přestože byl amatérským archeologem, jeho celá kariéra byla formována vírou v historický charakter Homérovy Iliasy a touhou ověřit staré legendy v realitě.

Schliemannovy přípravy vedly v 70. letech 19. století k prvnímu systematickému hledání Tróje. Po setkání s anglickým amatérským archeologem Frankem Calvertem se Schliemann v roce 1868 rozhodl, že za svůj životní cíl považuje lokalizaci Homérova města. Ve spolupráci s Calvertem zakoupil část půdy na pahorku Hisarlik u Dardanely a 11. října 1871 zahájil výkopové práce. Již první pracovní sezóna přinesla překvapující úspěch: Schliemann pod vrstvami sesutých staveb skutečně objevil raně bronzové základy města. Pokračoval v práci i v následujících sezónách a v roce 1873 oznámil, že objevil Tróju. Celkem tak pátrání po Tróji trvalo zhruba dva roky – od vzniku první sondy v roce 1871 až po odhalení požadovaných vrstev v roce 1873.

Archeologové následně zjistili, že pod Hisarlikem leželo minimálně devět po sobě následujících sídelních vrstev (od nejmladší až po nejstarší). Šli o variantní města budovaná v průběhu tisíciletí. Většina odborníků dnes soudí, že Homérovu Troju odpovídá vrstva VIIa z pozdní doby bronzové (asi kolem roku 1300 př. n. l.). Právě do této úrovně se Schliemann snažil co nejrychleji proniknout. Během vykopávek u trójského hradu narazil i na bohatý poklad Priamův, soubor více než 8800 zlatých a stříbrných předmětů, které původně označil za cennosti legendárního krále Priama. Tento nález zcela uchvátil tehdejší svět a Schliemanna proslavil. Bylo to vyvrcholení jeho celoživotního snu o objevení Tróje. Později však analýzy ukázaly, že předměty ve skutečnosti pocházejí asi o tisíc let dříve, než bylo období Homérovy Iliady.

Schliemannovo razantní dobývání Tróje dnes vede k výrazným rozporům. Archeologie konce 19. století ještě nebyla pečlivě metodickou vědou, Schliemann však použil extrémně hrubé výkopové techniky. „Za moderními standardy byly jeho metody kruté až krajní,“ píše historik Harry Hudson. Schliemann na místě používal například páky, břemeny a další těžké nástroje, aby co nejrychleji odhrnul vrstvy historie, které podle něj nepatřily ke slavné Homérově Tróji. Ochotu ke zkratce doložila i tehdejší reklama: o objeveném pokladu pořídil slavnou fotografii manželky Sophie s diadémem, který sám nazval Šperkem Heleny. Výsledkem této hrubé metody bylo bohužel vyřazení tisíců artefaktů z kontextu i částečná devastace ostatních městských vrstev v Tróji. Schliemann vlastně prorazil v hledání do starší vrstvy (Troy II, 3. tisíciletí př. n. l.) dříve, než prozkoumal onu Homérovskou Troju (Vrstva VIIa kolem 1300 př. n. l.). Většinu toho, co nespadalo přímo do jeho snu, jednoduše odpravil pryč. Moderní archeologové poukazují, že nevěnoval dostatečnou pozornost stratigrafii, nepostupoval po centimetrických vrstvách a nezačal na povrchu, kde ležely mladší nálezy, ale doslova propadl k historicky dřívějším úrovním.

Tato neodborná práce vyvolala v oboru silnou kritiku. Mnozí Schliemanna poznamenali nejen jako průkopníka, ale i jako tzv. padoucha, který během svých výzkumů nenapravitelně poškodil rozvaliny Tróji. Někteří odborníci mu vyčítají, že neodborností způsobil na nalezišti nenahraditelné ztráty, jiní naopak tvrdí, že nemetodický postup byl pro tehdejší vědu blahodárný.

Ke kontroverzi přispělo i zpochybnění Schliemannových nároků na své nálezy. Jeho slavná historka o Priamově pokladu a o tom, jak jej jeho manželka vynesla v šátku, byla později považována za legendu či reklamní trik. Podle pozdějších expertíz totiž šperky a předměty vůbec nepocházely od krále Priama, ale z mnohem starší doby. Navíc Schliemann – na rozdíl od běžných archeologů – poklad těsně po nálezu tajně odvezl z území Osmanské říše. V Berlíně ho věnoval německému národu, čímž poštval turecké úřady: Turci mu zakázali další vykopávky v Tróji a dokonce na něj vydali zatykač. Poklad tak skončil v Berlíně, později (po 2. světové válce) v Moskvě, a Řecko či Turecko přišlo o přímé vlastnictví nálezu.

Schliemann však nebyl kontroverzní jen v Trojské oblasti. Na Peloponésu vykopal zlatou hrobku v Mykénách a našel tzv. masku Agamemnonovu. Tu prohlásil za tvář trojského krále Agamemnóna, čímž znovu vzbudil pozornost veřejnosti. I zde se ale později ukázalo, že objevil artefakt a hrobku staršího mykénského vládce, ne toho, kdo vedl Homérovo vojenské tažení. To vše podtrhuje, že Schliemann byl sice neobyčejně cílevědomý a důvtipný, ale jeho postupy byly později zpochybňovány pro zkreslující skutečnost a nekorespondující s dobovými nároky vědecké objektivity.

Dnešní archeologie nahlíží na Schliemanna z dvojího pohledu. Na jednu stranu mu nelze upřít zásluhu, že otevřel nové obzory. Jeho práce dodala impulz zájmu o starověké civilizace a ukázala, že Homérova báje může mít historické základy. Na stranu druhou se jím archeologové učí příkladem, čeho se vyvarovat. Hudson ve svém článku uvádí, že Schliemannovy metody jsou vhodným kontrastem k dnešnímu přístupu: „Archeologie ještě nebyla moderní disciplínou… dnes už si nelze představit, že by někdo postupoval tak, jak Schliemann. On sám neznal pojem striktní stratigrafie či postup opatrného vrstvového výzkumu.“ Moderní archeolog by dnes podobný terén prozkoumal systematicky, rozdělením do malých sond, šel do hloubky po centimetrech a se stoprocentní dokumentací nalezišť. Více než vypalování vrstev je běžné volit nenápadnější přístupy (např. geofyzikální průzkum či mechanická vrstva po vrstvě) a respektovat právní rámec. Získat náležité povolení od státu, pracovat za dohledu místních odborníků a vše transparentně zapisovat a konzervovat. Podle současných standardů by Schliemann musel zajistit, aby každý nález šel do inventáře, odebírat vzorky pro absolutní datování a v případě jakýchkoli pochybení by mu hrozila vědecká kritika i právní postih. Jeho postup by tak dnes byl doprovázen přísným respektem k archeologickému kontextu i kulturnímu dědictví.

Schliemanna tedy archeologie neslaví jako nedotknutelného hrdinu ani neodsuzuje jako čistého padoucha. Je spíše symbolem přechodného stadia vědy. Mnozí odborníci upozorňují, že „Schliemann byl jak visionář, tak bezohledný amatér“. Jeho odkaz zůstává smíšený. Bez něj bychom možná o Tróji ještě dnes historicky nic nevěděli, ale zároveň jsme díky němu pochopili, jak důležitý je opatrný a systematický výzkum. To je i odkaz, který si od Schliemanna odnesme do dnešních dnů.