Historická Akta X: Záhada zelených dětí z Woolpitu

Srpnové slunce okolo poloviny 12. století pálí nad zvlněnými poli hrabství Suffolk v jihovýchodní Anglii. Pro rolníky z vesnice Woolpit, tehdy prosperující součásti panství opatství Bury v St. Edmunds, představují žně vrchol celoročního úsilí, čas naprostého soustředění a fyzického vypětí. Klidnou, rutinní práci ženců však náhle přerušuje událost, která se v průběhu staletí stane jednou z nejvíce fascinujících a nejvíce analyzovaných záhad britských dějin. Z hlubokých, trním zarostlých jam, které místní obyvatelé vyhloubili jako pasti na vlky – v tehdejší angličtině tradičně vykládaných jako wulf-pytt (od čehož je odvozen název samotné vesnice), se vypotácejí dvě postavy.

Jsou to děti, chlapec a o něco starší dívka, pravděpodobně sourozenci. Jejich zjev však okamžitě vyvolává u vesničanů směsici zděšení a nábožného úžasu. Nejsou to obyčejní tuláci či sirotci, jakých je v době občanských válek v Anglii mnoho. Jejich kůže září nepřirozeným, jasně zeleným odstínem, jsou oděni do šatů z neznámých látek prapodivných barev a hovoří jazykem, který nepřipomíná nic, co by místní lidé, zvyklí na angličtinu, normanskou francouzštinu či latinu učenců, kdy slyšeli. Tento okamžik se stává počátkem fenoménu, který překračuje hranice lidové pověsti a stává se předmětem zkoumání středověkých kronikářů i moderních vědců a samozřejmě badatelů.

Záhada, která z tohoto nálezu vyvstává, je mnohovrstevnatá. Kdo jsou tyto děti? Pocházejí ze skrytého podzemního světa, jak později tvrdí přeživší dívka, nebo jsou oběťmi tragických historických událostí, které jejich dětská mysl přetavila do mytologického vyprávění? Cílem tohoto článku je provést analýzu celého případu, prozkoumat historické prameny, ze kterých příběh čerpá, zasadit událost do bouřlivého kontextu 12. století a konfrontovat ji s moderními medicínskými, historickými a skeptickými teoriemi. Pokusíme se odhalit, zda se za zeleným pigmentem a neznámým jazykem skrývá nadpřirozený zásah, nebo hluboce lidský příběh o traumatu, migraci a přežití v drsném středověkém světě.

Abychom mohli příběh o zelených dětech považovat za více než jen pohádku, musíme se obrátit k pramenům, které jej zachovaly. Na rozdíl od mnoha jiných legend, které se šířily pouze ústní tradicí, jsou děti z Woolpitu dokumentovány ve dvou nezávislých, téměř současných historických dílech: v Historia rerum Anglicarum Viléma z Newburghu a v Chronicon Anglicanum Ralpha z Coggeshallu.

Vilém z Newburghu (asi 1136–1198), augustiniánský kanovník z Newburghského převorství v Yorkshiru, je historiky považován za jednoho z nejvíce kritických a racionálních kronikářů středověku. Jeho dílo, sepisované na sklonku 12. století, se snaží o objektivní zachycení anglických dějin od roku 1066. Vilém k příběhu o zelených dětech přistupuje s neskrývanou skepsí. Přiznává, že byl zpočátku ohromen a zdráhal se věřit něčemu tak neuvěřitelnému, ale nakonec se podvolil pod tíhou mnoha důvěryhodných svědectví.

Vilém nezaznamenává příběh jako pouhou kuriozitu pro pobavení, ale jako neobvyklý úkaz, který v sobě nese hlubší význam a zaslouží si seriózní pozornost. V jeho pojetí historie hraje roli svatý Augustin a jeho přesvědčení, že celý svět je v podstatě zázrakem a rozdíl mezi běžným a neobvyklým je dán pouze naší neznalostí Božího plánu. Vilém uvádí, že událost se stala za vlády krále Štěpána (1135–1154), v období známém jako Anarchie, což je klíčový údaj pro pozdější historické interpretace.

Druhým klíčovým svědkem je Ralph z Coggeshallu (zemřel asi 1228), opat cisterciáckého kláštera v Coggeshallu v Essexu. Jeho svědectví je v mnoha ohledech ještě cennější než Vilémovo, protože jeho opatství leželo jen asi 42 kilometrů od Woolpitu, a on tak měl přístup k lidem, kteří byli událostem přímo přítomni. Ralph výslovně uvádí, že příběh slyšel mnohokrát přímo od sira Richarda de Calne, rytíře, v jehož domácnosti děti po svém nálezu žily.

Ralphův popis je věcný a zaměřuje se na konkrétní detaily chování dětí a jejich adaptace. Zatímco Vilém se soustředí na širší filozofický význam, Ralph nám zanechává téměř reportážní záznam o tom, jak děti odmítaly potravu a jak se postupně učily anglicky.

Abychom pochopili, proč se příběh objevil právě v této době, musíme se podívat na politickou situaci Anglie 12. století. Vláda krále Štěpána byla charakterizována totálním rozkladem centrální moci. Po smrti Jindřicha I. v roce 1135 vypukla občanská válka mezi Štěpánem a císařovnou Matyldou, která trvala 19 let a vysloužila si označení Anarchie.

Východní Anglie, včetně Suffolku, byla v této době dějištěm neustálých přesunů vojsk, stavění nepovolených hradů a drancování vesnic. Anglo-saská kronika z tohoto období uvádí, že šlechtici trýznili poddané neuvěřitelnými způsoby a v zemi panoval hladomor. Tato doba chaosu vytvořila ideální podmínky pro vznik příběhů o tajemných cizincích, ale také reálný základ pro existenci osamocených, zbídačených a traumatizovaných dětí, které mohly být vyhnány ze svých domovů násilím nebo hladem.

Nález dětí ve Woolpitu nebyl jen vizuálním šokem, ale i kulturním střetem. Vesničané, kteří děti objevili u okraje jedné z pastí na vlky, je okamžitě odvedli k siru Richardu de Calne. Zde se začíná odvíjet proces jejich postupné, leč bolestivé transformace z cizinců na členy komunity.

Nejkritičtějším okamžikem prvních dnů bylo absolutní odmítání veškeré nabízené potravy. Děti, ač viditelně hladové a vyčerpané, neprojevily zájem o chléb, maso ani ovoce. Podle Ralpha z Coggeshallu nastal zlom, až když byly do domu přineseny čerstvě utržené fazole i se stonky.

Děti na fazole zareagovaly s radostným vzrušením. Ralph barvitě popisuje, jak děti nejprve hledaly semena v dutých stoncích, a když je tam nenašly, propukly v pláč. Teprve když jim bylo ukázáno, že potrava se skrývá v luscích, začaly je dychtivě konzumovat. Tato fascinace fazolemi má hluboký symbolický i medicínský význam. Ve středověké mytologii byly fazole často považovány za potravu mrtvých nebo bytostí z jiného světa. Z medicínského hlediska však šlo o jedinou potravinu, kterou děti znaly a které důvěřovaly, což naznačuje jejich dřívější velmi prostý původ.

Postupem času, jak si děti zvykaly na běžnou stravu a začaly jíst chléb, došlo k pozoruhodné fyziologické změně. Jejich zelená kůže začala blednout, až se zcela ztratila a děti získaly barvu pleti běžnou pro tehdejší obyvatele Anglie. Tento proces ztráty zeleného zbarvení po změně stravy je jedním z nejsilnějších argumentů pro teorii, že nešlo o nadpřirozené bytosti, ale o osoby trpící specifickou formou podvýživy.

Děti byly následně pokřtěny, což byl v tehdejší společnosti nezbytný krok k jejich přijetí do křesťanského světa. Bohužel, chlapec, který byl mladší a od počátku působil neduživě a melancholicky, krátce po křtu (nebo podle některých verzí těsně před ním) onemocněl a zemřel. Dívka však přežila, vzkvétala a postupně se naučila anglicky, což jí umožnilo vyprávět svůj neuvěřitelný příběh.

Jakmile se dívka stala v angličtině dostatečně zdatnou, byla podrobena četným výslechům ze strany Richarda de Calne i místních duchovních. Její výpověď, jak ji zaznamenali Vilém i Ralph, tvoří jádro záhady:

Vysvětlení jejich příchodu do Woolpitu je u kronikářů líčeno mírně odlišně. Ralph uvádí, že děti následovaly své stádo do jeskyně, kde zabloudily a po dlouhém putování temnotou se náhle ocitly u vlčích jam, oslepeny jasným slunečním světlem. Vilém z Newburghu doplňuje detail o zvuku zvonů z opatství v St. Edmunds, které děti slyšely, když pásly otcův dobytek. Zvuk je natolik fascinoval, že jej následovaly skrze tunel, až se ocitly na polích u Woolpitu.

Příběh zelených dětí není jen izolovanou epizodou; má své ukotvení v reálných historických postavách a genealogii regionu. To, co by mohlo být považováno za čirou fikci, získává na váze díky existenci osob, které s dětmi přišly do styku.

Sir Richard de Calne byl skutečným rytířem, který vlastnil pozemky v okolí Woolpitu. Jeho domov ve Wykes (nebo Wikes) byl místem, kde se odehrála většina děje. Ralph z Coggeshallu výslovně uvádí, že byl v častém kontaktu se sirem Richardem, který mu o dětech vyprávěl jako o skutečné a velmi prapodivné zkušenosti ze svého mládí. Tato přímá vazba na konkrétního šlechtice dodává příběhu sociální a právní rozměr tehdejší doby – děti byly v podstatě považovány za majetek pána, který je nalezl, a on za ně převzal odpovědnost.

Nejzajímavější historickou stopou je osud přeživší dívky. Kronikáři se shodují, že dívka v domě Richarda de Calne dospěla a začala se chovat jako běžná žena tehdejší společnosti, ačkoli byla popisována jako poněkud lehkomyslná a nestoudná (lasciva).

Moderní historikové a badatelé, jako například Duncan Lunan nebo Paul Harris, se pokusili sledovat její další osudy v dobových záznamech. Existují podle nich indicie, že dívka přijala jméno Agnes a později se provdala za muže jménem Richard Barre. Richard Barre byl vlivný královský úředník, soudce a vyslanec krále Jindřicha II., který později zastával úřad arciděkana v Ely.

Někteří badatelé, jako Brian Haughton, upozorňují na to, že identifikace Agnes s manželkou tak vysoce postaveného úředníka může být pozdější romantickou fabulací. Což je i současný většinový názor odborníků.

Na druhou stranu existují nepřímé záznamy naznačující, že žena s velmi neobvyklým původem se mohla v oblasti King’s Lynn provdat, přímá identifikace se zelenou dívkou však zůstává nejistá.

Příběh zelených dětí z Woolpitu se stal v průběhu staletí zkušebním kamenem pro různé disciplíny: od medicíny přes historii až po ufologii. Každá z těchto oblastí nabízí vlastní vysvětlení, která se snaží zbavit příběh nadpřirozeného hávu a nahradit jej logickou strukturou.

Nejčastěji uváděným medicínským vysvětlením je hypochromní anémie, historicky známá jako chloróza nebo zelená nemoc (green sickness). Toto onemocnění, způsobené extrémním nedostatkem železa v důsledku špatné stravy, může způsobit, že kůže pacienta získá výrazný nazelenalý nebo žlutozelený odstín.

Hypotéza chlorózy vysvětluje několik klíčových prvků:

Další, poněkud temnější medicínskou teorií je chronická otrava arzenem. Tato teorie čerpá z lidové pověsti o Dětech v lese (Babes in the Wood), kde se zlý strýc pokusil otrávit své svěřence, aby získal jejich dědictví. Arzen může v malých dávkách způsobit zelenání kůže a stavy zmatenosti.

Historik Paul Harris publikoval v roce 1998 teorii, která je dnes považována za vědecky silnou. Podle něj nepocházely děti z žádné podzemní říše, ale byly to sirotci flanderských přistěhovalců (Vlámů).

Během 12. století přišlo do Anglie mnoho flanderských tkalců a žoldnéřů. Za krále Jindřicha II. však byli krutě pronásledováni. Harris identifikoval klíčovou událost: bitvu u Fornham St. Martin v roce 1173, která se odehrála nedaleko Woolpitu. V této bitvě bylo zmasakrováno tisíce flanderských žoldnéřů i civilistů.

Harrisova argumentace pro flanderskou teorii je následující:

Důležité je pro Harrisovovu teorii zmínit i jednu z jeho největších slabin. Kroniky jasně říkají, že případ se udál za vlády krále Štěpána. To znamená v rozmezí let 1135 - 1154. Rok 1173 (kdy se odehrála ona bitva) už bohužel zcela určitě není dobou vlády tohoto panovníka.

Někteří moderní odborníci na středověk, jako Jeffrey Jerome Cohen, se na příběh dívají skrze prizma sociální psychologie a rasových studií. Cohen argumentuje, že zelená barva dětí je alegorií pro etnickou a kulturní odlišnost. V anglické představivosti 12. století byli ti druzí (Vlámové, Walesané či Židé) často vykreslováni jako bytosti s jinými fyzickými rysy. Zelená barva zde slouží jako vizuální kód pro cizost, kterou nebylo možné do tehdejšího striktního společenského řádu zařadit.

Z hlediska folkloru je příběh považován za variantu motivu Ztracené dítě v jiném světě. E. W. Baughman uvádí tento případ jako jediný historicky zaznamenaný příklad folklórního motivu. Podle skeptiků mohli kronikáři vzít reálnou událost – nález dvou nemocných dětí – a nevědomky ji obalit známými pohádkovými motivy, aby ji učinili srozumitelnou pro své čtenáře.

V průběhu 20. století se k záhadě přiklonili i zastánci teorií o mimozemšťanech. Skotský astronom Duncan Lunan spekuloval, že děti mohly být transportovány na Zemi z jiné planety v důsledku chyby v mezihvězdném transportním zařízení. Podle Lunana popis Země svatého Martina s věčným šerem odpovídá planetě vázané na synchronní rotaci, kde je obyvatelná pouze úzká zóna soumraku mezi rozpálenou a zmrzlou polokoulí.

Ačkoli tyto teorie postrádají jakýkoli vědecký základ a jsou považovány za pseudovědecké, ukazují na neuhasínající potřebu moderního člověka hledat v příběhu z Woolpitu něco víc než jen tragický osud dvou středověkých sirotků.

Příběh zelených dětí z Woolpitu zůstává i po více než osmi stech letech živým a provokativním tématem. Není to jen zaprášená legenda ze starých latinských pergamenů; je to příběh, který se stal součástí identity celého regionu.

Vesnice Woolpit na svůj zelený původ nezapomněla. Od roku 1977 stojí v centru vesnice znamení, které hrdě nese vyobrazení dvou zelených dětí vedle vlka a kostela svaté Marie. Tato ikonografie slouží nejen jako turistická atrakce, ale jako symbol odolnosti a záhady, která definuje komunitu. V literatuře příběh inspiroval autory jako Herberta Reada k napsání filozofických románů o střetu utopie a reality.

Z hlubší analýzy příběhu vyplývá několik zásadních bodů, které jsou relevantní i pro nás:

Zelené děti z Woolpitu pravděpodobně nikdy nebudou stoprocentně vysvětleny. Vždy zůstane prostor pro pochybnosti a fantazii. Právě tato neuchopitelnost však činí jejich příběh nesmrtelným. Ať už to byli Vlámové prchající před smrtí, nebo poslové ze snového světa, jejich odkaz ve Woolpitu připomíná, že i v těch nejtemnějších dobách historie se mohou objevit postavy, které nás donutí zpochybnit naše vnímání reality a připomenou nám, jak málo toho ve skutečnosti víme o světě, který nás obklopuje.