Poslední dny Heydricha: Za zdmi nemocnice, kde se rozhodovaly dějiny

Krátký autorův komentář: tento článek je složen z řady poznámek námětu (většinu z nich v online podobě uvádím níže) k dříve plánovanému ale nikdy nerealizovanému filmu (dokumentární rekonstrukci) o posledních dnech R. Heydricha.

Dne 27. května 1942, přesně v 10:32 dopoledne, došlo v pražské Libni k události, která se zapsala nejen do dějin Třetí říše a druhé světové války, ale i do osudu obyčejných lidí v Protektorátu Čechy a Morava. V ostré zatáčce u tehdejší Kirchmayerovy třídy, kde musel řidič Johannes Klein výrazně zpomalit otevřený vůz Mercedes-Benz 320, se odehrál pokus o likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Poté, co selhal samopal Sten Gun Mk II Jozefa Gabčíka, Jan Kubiš mrští na zadní část vozidla speciálně upravenou bombu. Výbuch, ačkoliv nezasáhne Heydricha přímo, iniciuje kaskádu fyzikálních jevů s fatálními biologickými důsledky. Energie exploze rozmetá pravý zadní blatník a část čalounění vozu, přičemž do Heydrichova těla proniká mrak sekundárních projektilů tvořených kovovými střepinami, úlomky konstrukce sedadel a organickým materiálem, zejména koňskými žíněmi a kousky uniformy.

Zatímco bezprostředně po výbuchu Heydrich ještě vykazuje značnou fyzickou aktivitu – pokusí se pronásledovat útočníky a vypálit ze své pistole Luger – jeho organismus již čelí masivnímu vnitřnímu traumatu. Střepiny pronikají do levého boku a způsobují rozsáhlé poškození v oblasti bederní a břišní dutiny. Tato zpráva se zaměřuje na následnou fázi tohoto historického dramatu: na devět dní hospitalizace v nemocnici Na Bulovce, kde se ve sterilním, leč politicky vysoce toxickém prostředí odehrával boj o život muže, který byl klíčovým architektem holokaustu a brutality nacistického okupačního aparátu.

Bezprostředně po atentátu nastala v Libni krátká chvíle chaosu. Heydricha jako první začala ošetřovat ošetřovatelka a kolem procházející Marie Navarová (po válce byla za tuto pomoc vyšetřována). Protektor, trpící prudkými bolestmi a vykazující známky počínajícího šoku, byl nakonec uložen do nákladového prostoru náhodně projíždějící dodávky firmy Holan (podle informace z Hospodářských novin), která převážela leštidla na podlahy. Heydrich ležel na břiše mezi plechovkami s voskem, zatímco vůz směřoval k chirurgickému pavilonu tehdejší Městské nemocnice na Bulovce, která patřila k nejmodernějším zařízením svého druhu v Evropě.

Heydrich dorazil na příjem krátce po 11:00 hodině (necelou půl hodinu po atentátu) a byl zapsán do knihy pacientů pod číslem 12.555/42 (podle článku z realclearhistory.com). Prvotní vyšetření provedl český lékař Vladimír Šnajdr, který nalezl pacienta ve stavu, jenž neodpovídal jeho obvyklé arogantní moci. Heydrich byl svlečen do půl těla, mlčenlivý a vykazoval známky vážného poranění zad vlevo od páteře. Přivolaný přednosta chirurgického oddělení, profesor Walter Dick, který byl sice sudetoněmeckého původu a členem NSDAP, ale mezi českými kolegy se těšil respektu pro svou odbornost a relativně lidský přístup, okamžitě rozpoznal vážnost situace.

Reakce v Berlíně byla blesková a odrážela Heydrichův význam pro nacistickou hierarchii. Adolf Hitler byl o útoku informován téměř okamžitě a jeho reakce byla směsicí zuřivosti a pohrdání Heydrichovou neopatrností. Heinrich Himmler, Reichsführer-SS, okamžitě nařídil mobilizaci nejlepších lékařských kapacit Říše. Do Prahy byl vyslán Karl Gebhardt, Himmlerův osobní lékař a prominentní SS chirurg, spolu s dalšími odborníky.

Před samotnou operací nastala diplomaticko-lékařská komplikace. Heydrich, vědom si své pozice a nedůvěřivý k českým lékařům, zpočátku operaci odmítal a trval na příjezdu specialisty z Berlína. Teprve po naléhání profesora Dicka, který argumentoval, že jakýkoliv odklad bude fatální kvůli vnitřnímu krvácení a rozvíjejícímu se šoku, Heydrich souhlasil s operací pod vedením profesora Josefa Hohlbauma, přednosty chirurgické kliniky německé fakulty v Praze.

Samotný výkon začal kolem 12:00 hodin na sále K5, který byl narychlo připraven poté, co musel být odsunut český pacient podstupující gastrektomii. Anestezii podával český lékař Alois Honěk, který ve své výpovědi později popsal napjatou atmosféru na sále. Během operace byla provedena splenektomie (odstranění sleziny), sešití bránice a ošetření levé plíce. Klíčovým momentem, na který se později zaměřili historici i lékaři, byla přítomnost organických nečistot hluboko v ráně, které nebylo možné zcela odstranit.

Po skončení operace, která byla hodnocena jako technicky úspěšná, byl Heydrich převezen do vyhrazeného pokoje ve druhém patře chirurgického pavilonu. Tento prostor byl okamžitě transformován v nedobytnou pevnost. Areál nemocnice byl obklíčen stovkami příslušníků SS a gestapa, byl vyhlášen absolutní zákaz vstupu pro český personál i veřejnost.

První pooperační den byl ve znamení relativního klidu. Heydrich se probral z narkózy a byl schopen komunikovat se svým nejbližším okolím. Karl Gebhardt, který do Prahy dorazil předchozího večera, převzal plnou zodpovědnost za pacienta a začal systematicky omezovat vliv profesora Dicka i zbývajících českých asistentů.

Gebhardt hlásil do Berlína, že stav je „uspokojivý“ (Recht ordentlich). Heydrichovi byla podávána masivní analgetika, především morfin, aby zvládl bolesti z rozsáhlých břišních a hrudních ran. Ačkoliv se teplota začala mírně zvyšovat, bylo to v dané fázi interpretováno jako běžná pooperační reakce. V pozadí však v Praze již začal plně fungovat represivní aparát pod vedením K. H. Franka, který v nemocnici pravidelně konzultoval Heydrichův stav.

Tento den přinesl první vážné varování. Heydrichova teplota vystoupila na 39 °C a z drénů v operační ráně se začal objevovat hnisavý exsudát. Gebhardt však nadále setrvával u konzervativní léčby. Došlo k zásadnímu sporu o použití sulfonamidů, tehdejších moderních antibakteriálních léků. Theo Morell, Hitlerův osobní lékař, jejich podání důrazně doporučoval, ale Gebhardt, veden svou pýchou a snahou dokázat nadřazenost vlastních chirurgických metod, to odmítl.

Zatímco v nemocnici probíhal tento tichý lékařský souboj, v Londýně se exilová vláda pokoušela prostřednictvím svých kanálů zjistit reálný stav protektora. Britská SOE a Edvard Beneš věděli, že úspěch operace Anthropoid nyní visí na bakteriální biologii více než na výbušninách.

Heydrichův stav se 30. května zdánlivě stabilizoval, což Gebhardta utvrdilo v jeho postupu. Protektor byl schopen přijímat tekutou stravu a komunikoval se svou manželkou Linou, která za ním pravidelně docházela. Nicméně, hnisavá infekce v oblasti bránice se šířila dál.

Hitler v této době vyjádřil své oficiální stanovisko k atentátu, které bylo směsicí pragmatismu a hněvu. Odmítl původní návrh na popravu 10 000 rukojmích, protože se obával narušení zbrojní výroby v protektorátu, která byla pro Říši klíčová. Namísto toho nařídil cílené represálie, které později vedly k tragédii v Lidicích.

Neděle 31. května byla dnem nejvyšší politické pozornosti. Do nemocnice dorazil samotný Heinrich Himmler. Setkání u lůžka bylo popsáno jako velmi emotivní. Heydrich, ačkoliv oslaben, se snažil působit silným dojmem. Himmler po návštěvě vyjádřil plnou důvěru v Gebhardtovu léčbu, čímž definitivně zablokoval jakékoliv vnější lékařské intervence.

Tato návštěva byla také psychologickým milníkem. Heydrich se stal pro nacistickou propagandu „živým mučedníkem“. V Praze mezitím pokračoval teror. Gestapo denně popravovalo desítky lidí na Kobyliské střelnici, často jen za náznak radosti z atentátu.

První červen byl dnem, kdy se zdálo, že Heydrich vyhrál. Teplota klesla pod 38 °C a pacient vykazoval známky návratu vitality. Gebhardt byl natolik optimistický, že začal plánovat Heydrichův převoz k rekonvalescenci do Německa.

Moderní patologové však upozorňují, že toto období „klidu“ bylo pravděpodobně pouze projevem dočasné rovnováhy mezi imunitním systémem a septickým ložiskem. Bakterie se však již masivně šířily krevním řečištěm a napadaly parenchymatózní orgány, jako jsou játra a ledviny.

Sedmý den přinesl drastický zlom. Heydrichova teplota opět prudce vzrostla na 39,5 °C a objevily se známky celkové intoxikace organismu. Gebhardt znovu čelil tlaku kolegů na revizi rány, ale opět se rozhodl pro vyčkávací taktiku.

V této fázi již byla bakteriémie pravděpodobně nezvratná. Bez moderních širokospektrých antibiotik, která byla v té době dostupná pouze spojeneckým silám (penicilin), byl Heydrichův osud zpečetěn.

Středeční dopoledne 3. června začalo zdánlivým zlepšením, což je u septických stavů častý fenomén před konečným selháním. Heydrich se posadil v posteli a začal obědvat. Kolem poledne však náhle upadl do šoku a ztratil vědomí.

Jeho stav se rapidně zhoršoval každou hodinou. Lina Heydrichová byla narychlo přivolána k lůžku, kde nalezla svého manžela v hlubokém kómatu. Lékaři se pokoušeli o resuscitaci pomocí kardiostimulačních léků té doby, ale organismus již nereagoval. Septický šok byl doprovázen multiorgánovým selháním.

V brzkých ranních hodinách 4. června Heydrich na krátký okamžik nabyl vědomí, ale šlo o poslední záškub života. Ve 4:30 ráno byla konstatována smrt. Svět se o jeho skonu dozvěděl o několik hodin později a Praha se zahalila do černých vlajek, vyvolaných nikoliv zármutkem lidu, ale příkazem okupantů.

Pitva byla zahájena v poledne téhož dne. Její výsledky jsou dodnes předmětem vědeckých diskusí. Protokol uvádí jako příčinu smrti sepsi, ale moderní interpretace, založené na analýze dochovaných záznamů v roce 2004 a 2012, naznačují, že bezprostřední příčinou mohla být plicní embolie vyvolaná masivními tromby v dolní duté žíle, které se uvolnily v důsledku imobilizace a rozsáhlého traumatu.

Léčba Reinharda Heydricha byla od počátku podřízena ideologickým a mocenským požadavkům SS, což vedlo k několika zásadním anomáliím v medicínském postupu.

Zásadní roli sehrál Karl Gebhardt, jehož postavení bylo v nacistické hierarchii neotřesitelné. Jeho rozhodnutí nepoužít sulfonamidy nebylo jen medicínské, ale i prestižní. Gebhardt patřil ke „staré škole“ chirurgů, kteří věřili v mechanické čištění ran a přirozenou odolnost organismu. Tento dogmatismus stál Heydricha život. Pozdější pokusy na vězních v Ravensbrücku, při kterých Gebhardt úmyslně infikoval rány a sledoval (ne)účinnost léků, byly přímým důsledkem jeho snahy ex post ospravedlnit selhání při léčbě protektora.

Ačkoliv byli čeští lékaři z přímé péče o Heydricha brzy vyloučeni, jejich role v prvních kritických hodinách byla nezastupitelná. Profesor Dick se snažil své české kolegy chránit před gestapem a po celou dobu hospitalizace udržoval v pavilonu určitou míru profesionality.

Doktor Alois Honěk, který podával anestezii, později vzpomínal na naprosté ticho na sále, které bylo přerušováno jen Heydrichovým dechem a pokyny chirurgů. Honěk se stal po válce obětí komunistických čistek, ale jeho svědectví o Heydrichových posledních hodinách zůstává klíčovým historickým pramenem. Podobně doktor František Mach, který prováděl přímou krevní transfuzi, musel pracovat pod hlavněmi automatů SS. Je paradoxem dějin, že lékaři, kteří se snažili zachránit život masového vraha, tak činili z profesionální povinnosti v atmosféře, kdy by je jakékoliv podezření ze sabotáže stálo život.

Dlouhá léta se tradovalo, že Heydricha zabila „plynatá sněť“ (gas gangrene). Nicméně moderní výzkumy pitevních protokolů a histologických nálezů přinášejí komplexnější obraz.

Příběh smrti Reinharda Heydricha v nemocnici Na Bulovce nabízí hluboké vhledy do povahy totalitní moci a hranic medicíny. Ukazuje, že ani nejvyšší pozice v mocenské pyramidě a neomezené zdroje nezaručují přežití, pokud je lékařská péče paralyzována vnitřními intrikami, pýchou a ideologickou zaslepeností. Karl Gebhardt, který mohl Heydricha pravděpodobně zachránit podáním sulfonamidů nebo včasnou revizí rány, se stal symbolem zneužití medicíny pro politické a osobní cíle.

Pro český národ byla Heydrichova agónie vykoupena nepředstavitelným utrpením tisíců nevinných lidí v rámci „heydrichiády“. Nicméně úspěšná likvidace „Pražského kata“ měla zásadní význam pro mezinárodní postavení Československa – vedla k odvolání Mnichovské dohody britskou a francouzskou vládou a potvrdila legitimitu Benešova exilu.

Dnes nám tento příběh připomíná, že historie není tvořena jen velkými gesty na bitevních polích, ale i mikrobiologickými procesy v nemocničních pokojích a morálními dilematy lékařů. Smrt muže s „železným srdcem“ na následky infekce z kousku čalounění starého mercedesu zůstává ironickým i spravedlivým mementem dějin: architekt průmyslového vraždění byl nakonec poražen neviditelným světem bakterií v kombinaci s vlastní arogancí svého režimu. A to je myslím ten nejzajímavější a nejpodstatnější fakt, který si z tohoto článku můžete odnést.