Houska: Brána do pekel? Záhadologický pohled na slavný hrad

Ve stínu pískovcových skal Kokořínska, v krajině, kterou samo světlo obchází obloukem, se tyčí místo, které je – alespoň v myslích mnoha generací – víc než jen ztělesněním raně gotické architektury. Hrad Houska je v České kolektivní paměti nejenom středověkým sídlem, ale především bránou do jiné skutečnosti, do světa legend, démonických příběhů, nevysvětlitelných úkazů a podivných energií, které přesahují hranice všedního vnímání. Láká i odpuzuje: zvědavce, badatele, senzibily i prosté turisty, kteří chtějí zkusit, co je pravdy na pověstech o bráně do pekla, jež má dřímat přímo v útrobách hradu.

V tomto článku přijímáme tajemství, která se vrství v chladných zdech Housky a skládáme mozaiku faktů, folkloru, svědectví i nevysvětlitelných jevů. Zatímco realita se rýsuje mezi řádky, necháváme prostor pro to klíčové: pro zážitek tajemné atmosféry, jež opřádá Housku jako těžký závoj.

Podivná stavební logika Housky je dnes velmi dobře známa. Hrad byl postaven koncem 13. století pravděpodobně za vlády krále Přemysla Otakara II., tedy v době, kdy vznikaly strategické pevnosti chránící obchodní stezky či pohraničí země. Místo, které bylo pro Housku vybráno, je však jaksi „mimo logiku“ hradního stavitelství doby – ztracené v tehdejší pustině, stranou všech důležitých stezek, daleko od sídel, na skále bez zdroje vody a bez vojenské logiky.

Houska měla původně patrně sloužit jako správní centrum okolní krajiny, její význam však brzy převzal o pár kilometrů dál postavený Bezděz. Oba hrady si jsou výstavbou blízké a podle nejnovějších poznatků byla ke stavbě obou povolána stejná stavební huť. Již dříve na místě budoucího hradu Houska stálo nejspíše dřevěné a posléze kamenné hradiště, o jehož vznik se údajně zasloužil bájný slavný kníže Slavibor z rodu Pšovanů, otec svaté Ludmily.

Držba hradu se během staletí měnila a vystřídala se zde řada úctyhodných rodů: po královské éře Berkové z Dubé, Jan ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, později Český šlechtic Albrecht z Valdštejna, či rod Kouniců. Od 20. let 20. století hrad vlastnila rodina Šimonků, která jej po první restituci obnovila a v roce 1999 poprvé v historii zpřístupnila široké veřejnosti.

Zásadní renovace, která odkryla i středověké nástěnné malby v kapli, probíhala ve 20. letech minulého století. Během 2. světové války byl hrad zabaven nacisty a využíván jako depozitář židovských a zednářských knih. Množství artefaktů bylo odvezeno a zmizeno v chaosu poválečných přesunů, což dalo vzniknout novým spekulacím i legendám.

Není snad u nás hrad, který by byl tak jednoznačně, detailně, ústně i výtvarně opředen pověstmi o bráně do pekel jako právě Houska. Ústřední mýtus je překvapivě starý a jeho kořeny přesahují historické záznamy.

Podle legendy totiž nestojí Houska na místě náhodně. Současná hradní kaple měla být zbudována přímo nad bezednou skalní průrvou, nebo propastí vedoucí až do samotného pekla. Z temné díry údajně pronikaly na zem démonické bytosti, okřídlené nestvůry, přízraky, napůl lidé, napůl zvířata, a trýznily místní obyvatele. Místní, bezmocní vůči démonům z jámy, se rozhodli radikálně: propast zasypat, ale kamení i hlína mizely beze stopy v hlubinách, jako by tam dole bylo něco, co ji pohlcuje. Nakonec nad průrvou vystavili kapli zasvěcenou archandělu Michaelovi – bojovníkovi proti zlu, symbolickému ochránci před pekelnými silami. Zda je průrva opravdu pod kaplí, je otázka, kterou si kladou generace návštěvníků.

Objevuje se zde také motiv „pekelných mnichů“, postavy, které se objevují v černých kápích a údajně střeží hranici mezi naším světem a temnou dimenzí tam dole.

K legendě o bráně do pekla neodmyslitelně patří i jedno z nejslavnějších hrůzných svědectví. Obyvatelé hradu, kteří chtěli tajemství propasti odhalit, nabídli jednomu z vězňů, odsouzenému na smrt, milost výměnou za to, že se nechá spustit do průrvy a poví, co tam dole uvidí. Vězeň souhlasil – a když jej vytáhli zpět, byl zestárlý, šedivý a šílený strachy. Vzlykal a křičel, prý v jámě viděl řadu svítících, nenávistných očí a démony v divokém tanci. Tohle je jádro téměř všech záhadologických pramenů a dosud inspiruje lovce tajemna i citlivější návštěvníky

Není pochyb, že právě atmosféra a záhadné pověsti Housky jsou jedním z hlavních motorů, proč zde také v moderních dějinách vznikla záhadologická komunita. Mezi pravidelné akce ostatně patří záhadologická konference Sfinga. Houska je stálicí zájmu badatelů, laických „lovců duchů“ i senzibilů, kteří zde údajně registrují nevysvětlitelné jevy nejrůznější povahy. Však my sami jsme zde vykonali spolu s FTV Prima a týmem VTPJ výzkum paranormálních jevů. Ale o něm snad v jiném článku.

Návštěvníci i průvodci líčí nejen tíživou atmosféru (zejména v kapli nebo v podzemních prostorách), ale i podivné fyzické pocity, velmi náhlý chlad, závrať, nevolnost, nebo naopak panický strach bez zjevné příčiny. Zvláštní jsou i svědectví o „dotecích“, stínech, mihotavých postavách, nepochopitelných zvucích, nebo pohybu předmětů. Přízrak nemého mnicha bez tváře má zde být k vidění zejména kolem třetí hodiny ranní.

V případě Housky je motiv smrti a šílenství trvale spjat právě s místem kaple hradu. Návštěvníci, kteří se rozhodli přečkat noc na hradě, občas svůj pobyt vzdali, nebo popsali nevysvětlitelný děs, který jim bránil v setrvání až do ranního rozbřesku. Teorie, že některé záhadné události se odehrávají až po třetí hodině ráno, je opřená o desítky svědectví z moderních záznamů amatérských i dokumentárních vyšetřovacích týmů.

Na Housce však má „strašit“ více entit. Vedle mnicha je notoricky známa legenda o švédském důstojníkovi jménem Oront, který během třicetileté války spravoval hrad a údajně praktikoval černou magii při snaze o nesmrtelnost. Jeho duch má bloudit zámkem a v noci hledat svou černou slepici, stěžejní rekvizitu magických rituálů.

Kdyby Housku stavěli inženýři „podle pravidel“, působil by hrad možná méně záhadně. Zásadní zvláštností je ovšem orientace obranných prvků hradu – střílny a další fortifikační motivy jsou zaměřeny nezvykle dovnitř, místo ven proti útočníkovi. Mnozí záhadologové i moderní historici tuto anomálii interpretují jako obranu před nějakým „zlem“, které je třeba uvěznit, nikoli vyhnat ven.

Samotná kaple, striktně gotická, působí spíš jako rituální záklopka – s biblickými freskami znázorňujícími boj archanděla Michaela s démony nebo Kristologický cyklus. Extrémně unikátní jsou pak malby napůl lidských, napůl zvířecích bytostí (jako levoruká kentauřice vystřílející z luku – levá ruka byla ve středověku znamením ďábla). I umístění kaple nad údajnou propast je interpretačně významné – architektura se tu prolíná s funkcí amuletu, zábrany proti silám „z druhé strany“.

Kaple nebyla dlouhou dobu známá a byla znovuobjevena až během rekonstrukce ve 20. století, malby jsou nyní chráněné jako velmi vzácná gotická památka.

Houska stojí na geologicky „živém“ území. Na pískovcové plošině Kokořínska, kde se prolínají vrstvy zvětralých pískovců, čedičových žil a tzv. železitých inkrustací. Geologové potvrdili přítomnost krasových jevů, prasklin a menších jeskynních systémů v celém okolí, což může částečně vysvětlovat ozvěny či nevysvětlitelné zvuky a dozvuky v prostorách hradu.

Některé moderní výzkumy energetických míst upozorňují na možný výskyt geomagnetických anomálií, nebo energetických odchylek v datech, což by vysvětlovalo i občasné podivné pocity návštěvníků, nebo nevysvětlitelné poruchy na přístrojích. Citlivější jedinci v některých částech kaple popisují „divné“ vlnění, ale vědecké vysvětlení se stále hledá. V místě byla také údajně naměřena vyšší hladina radonu. Hypotézu o halucinogenních plynech však za desetiletí výzkumů můžeme považovat za vyvrácenou.

Houska není ojedinělá jen v samotné hradní architektuře, ale také v tom, jak hluboko a rozvětveně prorůstá do ústní lidové slovesnosti (folkloru) v regionu i širší České kultuře. Typické je, že Houska není pouze sídlem jednoho vyhraněného démona nebo jednorázového zjevení – v místním podání se objevuje celá "démonologická ekologie": od pekelných mnichů, přes švédského černokněžníka až po přízračné černé slepice a strašidelné zvuky podzemí.

Tradice o bráně do pekla se samostatně vyvinula v různých oblastech (např. Drahomířina propast v Praze, brána na úpatí hory Blaník, atd.), ale nikde nebyla scénografie pověsti tak přesná a konkrétní – s místem „přímého dotyku“ s peklem, zakrytým stavebním aktem, jako právě na Housce.

Pověsti se v rodinách předávají nejen jako „zábavné historky“, ale i varování nebo zastrašování dětí – kdo se vydá k hradu za tmy, může být sledován mnichovým zrakem, ve stěnách tu dlí duše, z oken prýští světlo bez svíce, a když proudy hlasů začnou houkat v pustině, je lépe vzít nohy na ramena. V těchto moderních narativech je znatelná až pohanská kontinuita odstrašovacích příběhů. Jakoby zde byly zachovány pohádky ve své nejpůvodnější hororové podobě.

Záhadologové, archeologové i esoterici si pravidelně předávají Housku jako legendární laboratorní prostor. Pravidelně zde probíhají záhadologické konference, napřiklad v rámci série „Sfinga“ mezi lety 2003–2015. Kaple i hrad samotný byly mnohokrát „proklepávány“ elektromagnetickými přístroji, měřidly ionizace vzduchu, senzibilové zde s kyvadylky obcházeli „energetické body“, nebo ověřovali radiační hodnoty.

Podle posledních papírových záznamů sice nebylo vědecky prokázáno, že tu existují „extrémní“ energetické anomálie (radonové zatížení je prý stupeň 2 z 3 – tedy běžné až mírné, žádná vysoká radiace, jak se někdy mylně tvrdí). Přesto však zaznamenané výkyvy v elektromagnetickém poli, poruchy techniky, rušení radiových vln a popisované poruchy vnímání nemohou být zcela odepsány jako pouhé lidové pověry, což udržuje kolem Housky auru něčeho, co přesahuje rámec banálního výkladu.

Atmosféra Housky je zhmotněná v symbolech. Těžká hmotnost zdiva, architektonická kombinace stísněných nebo naopak otevřených prostor, gotická malba se surrealistickými motivy, klenby a skuliny vyvolávající pocity, že z některých zákoutí dýchá podivné chladno, to vše dává Housce téměř „fyzickou“ záhadnost.

Fascinující je například expozice mechanického Pekla, tematického souboru pohyblivých figurek z lipového dřeva, zasazených do podzemních prostor, inspirovaných Dantovou Božskou komedií. Expozice je komorní, a o to mocněji působí na nervy i představivost citlivého návštěvníka.

Houska je místo, které žije ve dvou světech. Mezi mýtem a skutečností, v hlubinách lidské fantazie i v pevných základech středověkého zdiva. Síla jejich legend i skutečností je v tom, že nevyžadují jednoznačné vysvětlení. Naopak, pravda je jako závoj: částečně zvednutý, nikdy zcela poodhalený.

Jako každé místo, kde se realita mísí s výmyslem, i Houska má svůj zvláštní status v kolektivní paměti. Prozkoumali jsme „fakta“, naslouchali příběhům, proměňovali rozpaky v otázky. Ať už je pro vás brána do pekel pouze metaforou, nebo si po návštěvě odnesete skutečný zážitek na hranici vnímání, jedno je jisté, Houska vás nenechá lhostejnými. Je to místo, kde alespoň na chvíli člověk znejistí sám nad sebou a nad světem, o kterém si myslí, že mu rozumí.