Zážitky blízké smrti: tunel ke světlu a vědecké vysvětlení fenoménu

Zážitky blízké smrti (NDE) jsou fenomén, kdy lidé ohrožení smrtí nebo v klinické smrti popisují neobvyklé stavy vědomí. Přeživší často vyprávějí, že v kritickém okamžiku procitli a měli pocit opuštění vlastního těla. Viděli neobyčejné obrazy (vlastní tělo z výšky, cestu tmavým tunelem s jasným světlem na konci, setkání s již zemřelými či jinými bytostmi, atp.). Moderní zájem o NDE nastal zejména po roce 1975, kdy americký lékař Raymond Moody vydal knihu Life After Life. V ní popsal zkušenosti řady pacientů po klinické smrti, kteří líčili opakující se prvky zážitků: například tunel se světelnou září na jeho konci, nebo pocit opuštění vlastního těla. Tento výzkum, přestože kontroverzní, přilákal pozornost jak lékařů a psychologů, tak i široké veřejnosti.

V umění se můžeme zaměřit např. na Hieronymus Bosch: Příchod duší do Empyrea (cca 1494), detail obrazu vyobrazující duše vynořující se ke světlu. Již ve starověku se objevují motivy podobné NDE. Platon (asi 370 př. n. l.) ve svém díle Ústava popisuje příběh vojáka Éra, který po smrti spatřil rovný pruh světla jako sloup … jasnější a čistší. Tento motiv ztvárnil i malíř Hieronymus Bosch na přelomu 15. a 16. století. Systémověji byly podobné zážitky zaznamenávány až s pokrokem medicíny v 19. století. Jak lékařské záznamy ukazují, po zavedení moderních resuscitačních technik ve druhé polovině 20. století počet hlášení NDE výrazně vzrostl. Až do 70. let 20. století se však o těchto jevech hovořilo jen málo; slovo „NDE“ samo zavedl právě Moody pro popis těchto zkušeností.

Lidé, kteří prožili NDE, popisují řadu společných prvků. Mezi nejčastější patří:

Francouzský admirál Francis Beaufort (1757–1857) se v roce 1791 málem utopil. Popsal, že po ztrátě vědomí nastoupil pocit dokonalého klidu, bez bolesti, a jakoby mu mozek začal okamžitě přehrávat celý jeho život v přehledu: „Každá událost mého dosavadního života mi jako v panoramatu během chvilky probleskla před očima.“

Podobně skotský chirurg Sir Alexander Ogston (1844–1929) v roce 1900 kvůli tyfu popsal, že jeho tělo leželo před dveřmi zmatené a nehybné, zatímco jeho vědomí se několikrát oproti vlastní vůli odtrhávalo: „Byl jsem si vědom, že má duševní část pravidelně opouští tělo… pak jsem byl s odporem stržen zpátky… a to tělo ze mne znovu učinilo mě samotného“. Ogston konstatoval, že i přes blízkost smrti necítil strach a zvláštní cestování prožíval apaticky a spokojeně, dokud něco nenarušilo jeho klid.

Z modernější doby vyberme Aubreyho Osteena (nar. 1942), 80letého pacienta z USA po infarktu, jehož případ uváděla CNN. Osteen popsal, že se během operace probral v sále a chvíli si myslel, že komunikuje s lékaři. Pak mu došlo, „že nejsem ve stejné dimenzi jako oni a nemůžou mě slyšet“. Následně měl vjem, že se jeho vědomí nadnáší nad tělem; spatřil velmi silnou přítomnost Boha obklopenou jasným světlem a slyšel uklidňující hlas anděla: „Uklidni se, všechno bude dobré,“ poté se podle vlastních slov vrátil do těla. Jeho svědectví potvrzují typické znaky NDE (OBE, světelný tunel, duchovní bytosti) a zároveň poukazují na osobní interpretaci (pro křesťana Kristus, pro nevěřící „bytost lásky“).

Většina odborníků se přiklání k fyziologickému vysvětlení NDE a považuje je za projev mozkové aktivity při extrémním stresu. Uvažují zejména o:

Přestože neurologická a fyziologická vysvětlení nabízejí přesvědčivý rámec pro mnohé aspekty NDE, existují zdokumentované případy, které do tohoto modelu nezapadají bez zbytku. Nejčastěji citované jsou situace, kdy pacienti po resuscitaci popisovali konkrétní události, rozhovory či detaily, jež se odehrály mimo jejich bezprostřední smyslový dosah – například v jiné místnosti nebo v době, kdy podle lékařských záznamů nevykazovali měřitelnou mozkovou aktivitu.

Tyto případy shrnuje například kardiolog Pim van Lommel, který ve své prospektivní studii publikované v The Lancet (2001) uvádí svědectví pacientů schopných přesně popsat průběh resuscitace, včetně nástrojů a výroků personálu, přestože byli v klinické smrti. Podobné otázky otevřel i projekt AWARE (Sam Parnia), jenž testoval možnost objektivního ověření mimotělového vnímání; ačkoliv výsledky zatím nejsou průkazné, některé jednotlivé výpovědi zůstávají obtížně vysvětlitelné čistě redukcionisticky. Kritici namítají, že paměť mohla být rekonstruována dodatečně nebo že mozková aktivita nebyla zcela nulová, nicméně právě hranice mezi měřitelným stavem mozku a subjektivně prožívaným vědomím zůstává jednou z největších otevřených otázek současné neurovědy.

Fenomén NDE tak nadále představuje výzvu: nikoli důkaz posmrtného života, ale varování před příliš jednoduchými závěry o povaze lidského vědomí.