Smrt v ledu: Poslední dny Franklinovy arktické expedice

Je duben roku 1848 a v pustině kanadské Arktidy se odehrává scéna, ze které mrazí až do morku kostí. Skupina sto pěti vyčerpaných mužů stojí na okraji beznaděje a dívá se na své dvě lodi, HMS Erebus a HMS Terror, které jsou už devatenáct měsíců beznadějně uvězněny v sevření ledového příkrovu u severozápadního pobřeží ostrova krále Viléma. Jsou to stíny dřívějších hrdých námořníků britského královského námořnictva. Jejich tváře jsou propadlé, zarostlé, dásně jim krvácejí pod náporem kurdějí a v jejich očích se zrcadlí strach z neznáma, které je čeká na pevnině.

Kapitán Francis Crozier a kapitán James Fitzjames činí nejtěžší rozhodnutí svého života: opouštějí lodě. Zanechávají za sebou teplo kajut, i když už dávno vychladlé, a vydávají se na pochod smrti směrem k řece Back River. Vlečou za sebou těžké čluny na saních, naložené bizarní směsicí nezbytností a naprostých zbytečností, jako jsou stříbrné příbory nebo náboženské knihy. Teplota klesá hluboko pod -30 °C a mrazivý vítr bičuje jejich těla takovou silou, že odhalená kůže okamžitě praská. Jak se stalo, že se nejlépe vybavená expedice své doby ocitla v takovém pekle? Odpověď leží v kombinaci technologické pýchy, kruté přírody a řetězce nešťastných náhod.

Vše začíná o tři roky dříve v Londýně. Britské impérium je na vrcholu moci a touží po ovládnutí Severozápadního průjezdu – mýtické námořní cesty, která by propojila Atlantik s Tichým oceánem a dramaticky zkrátila cestu do Asie. Sir John Barrow, dvaaosmdesátiletý tajemník Admirality, vidí v této expedici poslední tečku za svým celoživotním dílem. Po několika odmítnutích ze strany mladších důstojníků padá volba na sira Johna Franklina, devětapadesátiletého veterána, který má s polárními kraji bohaté zkušenosti, ačkoliv jeho věk budí v námořních kruzích jisté obavy.

Franklin dostává k dispozici to nejlepší, co tehdejší svět nabízí. Lodě Erebus a Terror jsou pro tento účel speciálně upraveny. Jejich trupy jsou vyztuženy masivními trámy a ocelovými pláty, aby odolaly drtivému tlaku ledu. Revoluční novinkou jsou parní stroje upravené z železničních lokomotiv, které jak pohánějí zasouvatelný lodní šroub, tak vnitřní systém vytápění, jenž má zajistit posádce pohodlí i v těch nejkrutějších mrazech. Zásoby jídla jsou dimenzovány na tři až pět let, což zahrnuje tisíce plechovek konzervovaného masa, polévek a zeleniny.

Dne 19. května 1845 vyplouvá Franklinova expedice z Greenhithe za jásotu davů. Cesta přes Atlantik probíhá hladce a v Grónsku dochází k poslednímu kontaktu s civilizací. Zde se výprava zbavuje několika nemocných námořníků, doplňuje zásoby z doprovodné lodi Barreto Junior a námořníci posílají domů své poslední, optimistické dopisy. V červenci 1845 vidí lodě Erebus a Terror velrybáři v Baffinově zálivu. Franklin a jeho muži čekají na uvolnění cesty do Lancasterského průlivu, vstupní brány k jejich vysněnému cíli. Nikdo z Evropanů je už nikdy nespatří živé.

První rok se zdá, že štěstí stojí na jejich straně. Franklinovi se daří prozkoumat Wellingtonův kanál a dosáhnout severní šířky 77 stupňů, než se vrátí k Beecheyho ostrovu, kde posádka stráví první zimu. Tato zima (1845–1846) je sice tvrdá, ale lodě jsou dobře vyhřívané a muži mají k dispozici knihovnu i bohaté zásoby. Nicméně se objevují první varovná znamení: umírají tři mladí námořníci – John Torrington, John Hartnell a William Braine. Jsou pohřbeni do věčně zmrzlé půdy Beecheyho ostrova a jejich hroby se později stanou prvním hmatatelným důkazem o osudu výpravy.

V létě 1846 se ledy uvolňují a Franklin dává rozkaz k plavbě na jih skrze Peel Sound. Doufá, že tudy najde cestu k pevnině a dokončí mapování průjezdu. Příroda má však jiné plány. Masivní ledová pole se sunou na jih a 12. září 1846 se Erebus a Terror definitivně zastavují u severozápadního cípu ostrova krále Viléma. Tentokrát led nepovolí ani v létě roku 1847.

V květnu 1847 vyráží průzkumná skupina vedená Grahamem Gorem na pevninu a zanechává v kamenné mohyle u Victory Point stručnou zprávu: „Vše v pořádku“. Jen o pár týdnů později se však situace dramaticky obrací. Dne 11. června 1847 sir John Franklin umírá. Příčina jeho smrti zůstává záhadou, ale jeho odchod znamená pro morálku posádky zdrcující ránu. Velení přebírá Francis Crozier na Terroru a James Fitzjames na Erebusu.

Krize se začíná prohlubovat na všech frontách. Nejde jen o mráz a led, ale o plíživý rozklad zevnitř. Přímo ze zásob v samotné kuchyni. Konzervované jídlo, které mělo být záchranou, se mění v tichého zabijáka. Spěch při výrobě vedl k tomu, že plechovky byly pájeny nekvalitním olovem, které stékalo do jídla a pomalu trávilo námořníky. Chronická otrava olovem způsobuje bolesti břicha, svalovou slabost a především zmatenost a deprese, což vysvětluje některé podivné činy, ke kterým se muži později uchýlí.

Duben 1848 přináší definitivní přiznání porážky. Sto pět mužů opouští lodě a vydává se na stovky kilometrů dlouhou cestu směrem k civilizaci. Věří, že pokud dosáhnou ústí řeky Back River a postoupí do vnitrozemí, narazí na obchodní stanice Hudson's Bay Company. Je to však jen zoufalý sen.

Muži jsou v žalostném stavu. Kurděje jim znemožňují chůzi, tuberkulóza a zápal plic kosí další a další členy posádky. Do toho otrava olovem, která situaci ještě více zhoršovala. Přesto se snaží zachovat zdání pořádku. Táhnou za sebou saně s čluny, které jsou naloženy stovkami kilogramů nákladu. Když později pátrací expedice najdou jeden z těchto člunů v Erebus Bay, zůstávají v úžasu nad tím, co námořníci nesli: těžké stříbrné lžíce, vidličky s erby, kartáčky na zuby, mýdlo, a dokonce i román „The Vicar of Wakefield“. Tento „mrtvý náklad“ jen podtrhuje tragédii lidí, kteří se nedokázali vzdát svého světa ani ve chvíli, kdy bojovali o holý dech.

Inuité, kteří se s muži setkávají, popisují hrozivé scény. Vidí skupinu vyzáblých „bílých mužů“, kteří padají k zemi a umírají přímo za chůze. Svědectví domorodců mluví o hromadách těl, z nichž některá nesou známky toho nejděsivějšího řešení hladu – kanibalismu. Britští badatelé tato slova po desetiletí odmítají jako urážku národní cti, ale moderní archeologie jim dává za pravdu. Na kostech nalezených na ostrově krále Viléma jsou jasně viditelné zářezy od nožů, dokazující cílené odřezávání masa, a dokonce stopy po drcení kostí kvůli morku.

Zatímco se v Arktidě odehrává poslední dějství tragédie, v Anglii roste znepokojení. Když se Franklin neozývá ani v roce 1847, začínají první diskuse o záchranné misi. Skutečným motorem pátrání se však stává lady Jane Franklinová, Johnova manželka. Tato neobyčejně silná žena zasvětí zbytek svého života hledání pravdy. Píše dopisy námořnictvu, burcuje veřejné mínění a z vlastních prostředků financuje celkem sedm výprav.

Díky její vytrvalosti se pátrání po Franklinovi stává největší a nejdéle trvající záchrannou operací v dějinách námořnictva 19. století. Celkem bylo do Arktidy vysláno desítky lodí, které sice nenašly živé trosečníky, ale paradoxně prozkoumaly a zmapovaly tisíce kilometrů dosud neznámého pobřeží. Pátrací akce trvají desítky let a postupně skládají mozaiku zmaru.

Teprve 21. století přineslo odpověď na otázku, kde skončily Franklinovy hrdé lodě. Dlouho se věřilo, že byly rozdrceny ledem a klesly ke dnu kdesi na severu. Inuitská ústní tradice však vyprávěla jiný příběh – o lodi, která se pohybovala mnohem jižněji. V roce 2014 byla díky spolupráci s místními Inuity nalezena loď HMS Erebus a o dva roky později, v roce 2016, i HMS Terror.

Stav vraků je ohromující. Erebus sice utrpěl škody způsobené vlnobitím v mělké vodě, ale HMS Terror leží na dně hlubokém 48 metrů téměř neporušený. Pomocí dálkově ovládaných robotů (ROV) se archeologům podařilo prozkoumat 90 % vnitřních prostor Terroru. Pohled do kajut je jako cesta strojem času: na stolech leží nádobí, v policích jsou lahve a v kabinách důstojníků jsou stále jejich postele a truhly. Zdá se, že lodi nebyly jen opuštěny v ledu, ale že se na ně část posádky mohla vrátit a pokusit se s nimi plout dál, což by vysvětlovalo jejich polohu tak daleko na jihu.

Tragédie expedice sira Johna Franklina není jen příběhem o smrti a zmaru. Je to fascinující lekce o lidské vytrvalosti, ale také o nebezpečí slepé víry v technologickou nadřazenost. Franklinovi muži měli to nejlepší vybavení své doby, ale v souboji s Arktidou jim to nebylo nic platné, protože podcenili prostředí a ignorovali tisícileté zkušenosti místních obyvatel.

Dnes na tuto událost pohlížíme s novým respektem k inuitské kultuře. Právě díky jejich tradici „Qaujimajatuqangit“ (předávání znalostí) bylo možné záhadu po téměř dvou stoletích rozkrýt. Pro přeživší námořníky cesta skončila v mrazivé pustině, kde jejich sny o slávě vystřídal prostý a krutý boj o každý další nádech. Jejich osud nám připomíná, že i ty nejambicióznější plány mohou ztroskotat na detailech – na nekvalitní pájce v konzervě, na špatném odhadu pohybu ledu nebo na neschopnosti odhodit zbytečné stříbrné příbory ve chvíli, kdy jde o život.

Franklinova expedice tak zůstává trvalým symbolem touhy objevovat neznámé, i za cenu nejvyšší oběti. Dnes, když se potápěči vrací k vrakům Erebu a Terroru, nehledají jen zlato nebo relikvie, ale snaží se vrátit hlas mužům, kteří v ledu ztratili vše, kromě své hrdosti a snahy vrátit se domů.