Článek
Již při příjezdu do střediska pod horou Cairn Gorm jsme byli ohromeni. Chvíli jsme nevěděli kam jít, ovšem našli jsme si stezku, která nám nejvíce - alespoň zdánlivě - vyhovovala. Naše výprava se rozpůlila na dvě dvojce - jedna se rozhodla pro lanovku, druhá, jejíž jsem byl součástí, se vydala po rychlé přípravě směrem k vrcholu.
Ihned na začátku stezky jsem si všiml něčeho, co jsem právě zde nečekal. Cesta totiž byla celá vyložena kameny a navíc byla po bocích značena malými kamennými pyramidami. Po pár krocích strmě vzhůru se nám ale pomalu začal rýsovat pohled směrem do nížiny, odkud jsme přijeli. Výhled na malebnou skotskou krajinu nabízel několik jezer obklopených lesy a rašeliništi pokrytými vřesem. Při rozhlížení se po okolí jsem najednou spatřil útes, který mne zaskočil. Vypadal, jakoby byl oprýskaný vlnami moře a oceánským větrem. Nacházeli jsme se však několik desítek mil od břehů Severního moře.
Blížili jsme se k checkpointu, ve kterém končila dráha lanovky, a v jeho vnitřku se nacházela menší kavárna. Ještě před příchodem se však kromě nadmořské výšky zvedal i vítr. Čím výše jsme šli, tím bylo také nepříznivější počasí. Nejen kolem vrcholku Cairn Gorm se totiž doslova točil dlouhý mrak. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na cestu, konečně již na samotný vrchol hory, po níž je pojmenované celé pohoří a národní park.
Jen pár metrů od checkpointu začínalo schodiště, jehož konec byl v nedohlednu. Po několika minutách silného větru a nespočtu schodů se nám podařilo dostat na vrchol. Bohužel onen mrak, který jsem zmiňoval dříve, byl právě tam, kde se nachází finální pyramida stezky. Vidět jsme mohli maximálně na 50 metrů, drželi jsme se tak pro jistotu u sebe.
Nazpátky z hory Cairn Gorm jsme zvolili jinou cestu, dá se říci okružní. Vedla přes hřeben hned vedle hory, a tak se zdál být sestup na mapě snadný. Jenže po strmém úseku cesty se před námi najednou rozlehla obrovská louka končící propastí a s horou na druhé straně. Zprvu jsme váhali, zda-li se máme vydat tam, kde ani není stezka, avšak zvědavost nás dohnala a rozhodli jsme se prozkoumat krajinu před námi.
Uprostřed pláně tekl malý potok, jehož černé břehy bily přímo do očí. V něm jsme spatřili jakousi žlutou vestu, doufali jsme, že ji jen někdo ztratil. Naštěstí tomu tak bylo. My jsme si však museli nyní dávat pozor, jelikož zdánlivě snadný terén se proměnil v hluboký mech a občasnou bažinu. Když se blížil začátek sešupu, objevil jsem v zemi jakousi mýtinku, asi 2-3 metry v průměru. Jelikož se rozléhala mírně v zemi, jako první mě napadlo, že ji mohl vytvořit nějaký impakt meteoritu. Avšak tuto myšlenku jsem ihned zahodil, jelikož mýtinka byla zcela plochá. Mohlo jít také o strom, který nedlouho předtím musel být vytrhnut. To by samo o sobě mohlo dávat smysl, podkopává to však fakt, že v okruhu několika kilometrů se žádný jiný strom nenacházel.
Tu se však před námi otevřela dechberoucí scenérie. Místo, o kterém jsem si myslel, že je nějaká propast, totiž bylo velké horské jezero. Stáli jsme na srázu, několik desítek metrů nad hladinou. K břehu jezera jsme se bohužel nemohli dostat, ale kocháním se jsme zde strávili několik minut. Poté jsme se ale již museli pomalu obracet a vracet se zpět.
Jelikož jsme nepočítali s tím, že bychom se takto odklonili od trasy, museli jsme najít pomocí mapy v telefonu stezku zpět. V nepříznivém počasí a téměř s nulovým signálem, se mi však nedařilo určit naši polohu. Vydali jsme se tak zhruba tím směrem, kde by se měla nacházet naše původní stezka.
Jako první nás čekal příkrý kopec, na jehož vrcholu se nacházelo několik balvanů. Pod jedním z nich jsme si na chvíli sedli a rozdělali svačinu. Dokonce jsme při odpočinku spatřili jakéhosi živočicha, který však byl poměrně plachý a z dáli jsme ho nepoznali. Následně se však již před námi objevila naše stezka. Zavedla nás k úseku zvaném „Goat Trail“ (doslova Kozí stezka). Při sestupu jsme zde museli být náramně opatrní. Převýšení „trailu“ bylo totiž enormní, řekl bych, že sklon stezky se blížil pravému úhlu. Nicméně nabízela krásný pohled do údolí před námi, do kterého jsme právě mířili.
Vedle stezky se nacházel nádherný pahorek, pod kterým se mezi tisíci kameny rozprostírala dvě malá jezírka. Z nich šuměl podél stezky vedoucí již ke středisku malý potok. Kolem něj se rozléhala krásná planina, skoro jako vytržená z pohádky. Všude okolo vřes a jen šumění potůčku narušovalo jinak ohlušující klid. Měl jsem pocit, jakoby právě na tomto místě kdysi stávala jakási osada, kterou obývali původní obyvatelé Skotské vysočiny. Zde však již končil náš trek a my jsme se vrátili zpět ke středisku, kde na nás již čekala druhá dvojice.
Velkolepost a klid celé oblasti mne ohromili. Když se zamyslím nad tím, že ono horské jezero jsme našli jen díky tomu, že mě můj parťák přemluvil, abychom sešli ze stezky, říkám si, co jsme na tom místě mohli vše najít, jen kdybychom měli více času. Prozkoumávání tohoto pohoří by určitě stálo za to.
Pohoří Cairngorms a vlastně celý stejnojmenný národní park nabízí mnoho míst, které má cenu navštívit. Vedle různých treků se zde nachází například malebné vesnice, ve kterých lze navštívit palírny světově známé skotské whisky. Pokud tedy rádi objevujete a cestujete, tak právě Skotsko by mělo být tím místem, do kterého zabodnete prst na mapě.
