Článek
Nejvíc mě neděsí samotná výše státního dluhu. Neděsí mě ani jeden konkrétní schodek rozpočtu. Děsí mě něco jiného: že politici přestávají dluh považovat za problém. Že se pomalu mění způsob, jakým o něm přemýšlíme. Už nehledáme především cesty, jak hospodařit tak, abychom si nemuseli půjčovat. Stále častěji hledáme argumenty, proč je další dluh vlastně v pořádku.
A právě proto mě znepokojuje to, co se nyní stalo s pravidly rozpočtové odpovědnosti. Poslanecká sněmovna přehlasovala veto prezidenta a otevřela vládě nové možnosti, jak se dostat za dosavadní rozpočtové mantinely. Některé výdaje se z výdajových rámců vyjímají, v případě takzvané zhoršené bezpečnostní situace může vláda zvýšit schválené výdaje až o deset procent bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny. Nejde tedy jen o to, kolik peněz stát utratí. Mění se také pravidla, která měla vládu před přílišným utrácením držet.
Možná někdo řekne: V čem je problém? Česká republika má přece pořád nižší dluh než řada jiných evropských zemí. Máme prostor. Musíme investovat, posilovat obranu, stavět infrastrukturu. To všechno je pravda. Jenže právě tady bychom měli používat obyčejný selský rozum.
Dluh totiž není automaticky špatný.
Když si rodina vezme hypotéku na dům, není to totéž jako půjčka na dovolenou. Když si podnikatel vezme úvěr na výrobní linku, která mu umožní růst a vydělávat v budoucnu více peněz, může to být velmi rozumné rozhodnutí. Ale stejný člověk si zpravidla nevezme spotřebitelský úvěr jen proto, aby mohl každý měsíc utratit víc, než kolik vydělá.
A přesně tak bychom měli přemýšlet o státu. Pokud si půjčíme na dálnici, železnici, energetickou bezpečnost nebo obranu, můžeme vést legitimní spor o rozsahu těchto investic, jejich efektivitě i o tom, jakou část mají zaplatit budoucí generace. Ale pořád po nich něco zůstane. Když si půjčíme na dálnici, naše děti zdědí dluh i dálnici. Když si půjčíme na běžnou spotřebu, zdědí jen dluh.
A právě tady podle mě česká politika začíná ztrácet zábrany. Ne proto, že by každý nový výdaj byl špatný. Ale protože se začíná vytrácet samotná představa, že zadlužení má být krajní řešení, nikoli normální způsob, jak financovat to, na co v rozpočtu nemáme.
Nejhorší přitom není samotné číslo. Na miliardy jsme si už zvykli. Státní dluh v posledních letech narostl o více než dva biliony korun. Číslo je tak obrovské, že ho člověk přestane vnímat. Jenže za každou miliardou jsou skutečné peníze a skutečné závazky. A čím víc si jich vezmeme dnes, tím menší prostor budeme mít zítra.
O to zvláštnější je, jak rychle se v politice mění pohled na dluh podle toho, kdo je zrovna u moci. V opozici je schodek důkazem nezodpovědnosti vlády, ve vládě se z něj stává „prostor“. V opozici se mluví o šetření, ve vládě o tom, proč jsou další výdaje nezbytné. Matematika se přitom nezměnila. Změnila se jen politická role.
A nyní jsme se dostali ještě dál. Když se některé výdaje vyjmou z pravidel, která mají hlídat celkovou disciplínu, nevznikají tím žádné peníze navíc. Dálnice není zadarmo jen proto, že její výdaje přesuneme mimo určitý rozpočtový rámec. Dluh nezmizí. Jen se mění způsob, jakým ho měříme a kontrolujeme. A pokud navíc vznikne prostor pro další výdaje, aniž by se stejně přísně posuzovalo, zda na ně stát skutečně má, otevírají se stavidla, která se budou jednou velmi těžko zavírat.
Tohle mě děsí víc než samotný dnešní schodek.
Protože politik má z dluhu jednu obrovskou výhodu: výhody rozdá dnes, ale účet přijde později. Může zvýšit výdaje, splnit slib, přidat peníze určité skupině voličů a získat za to politické body. Náklady jeho rozhodnutí ale nepřijdou s jeho volebním obdobím. Přijdou za pět, deset nebo dvacet let. A zaplatí je lidé, kteří u dnešního rozhodování vůbec nebyli.
Naše děti a naši vnuci.
Nechci stát, který se bojí každé koruny půjčky. Nechci ani vládu, která kvůli snaze o vyrovnaný rozpočet přestane investovat do věcí, které jsou pro budoucnost země důležité. Chci stát, který se chová jako dobrý hospodář. Který si umí půjčit, když to dává smysl, ale zároveň má dostatečnou disciplínu na to, aby si nepůjčoval jen proto, že může.
Dobrý hospodář se totiž neptá především: „Kolik si ještě můžeme půjčit?“ Ptá se: „Je to opravdu potřeba? Na co ty peníze použijeme? A dokážeme je v budoucnu splatit?“
To nejsou pravicové fráze. To je obyčejná odpovědnost.
A právě proto mě děsí okamžik, kdy politici přestanou dluh považovat za problém. Protože od té chvíle už nejde o hospodaření. Jde jen o to, kdo účet zaplatí.
A já nechci, aby ho jednou platily naše děti.
Ondřej Müller, místopředseda TOP 09
