Článek
Prozradím vám jedno tajemství: to, jestli prezident republiky MUSÍ v absolutně všech případech jmenovat ministra, nebo návrh předsedy vlády může odmítnout, případně za jakých podmínek, pořád nikdo s jistotou neví. Nevědí to ani sami jednotliví ústavní soudci, neboť ve sboru tuto spornou pasáž české Ústavy ještě nikdy nevykládali. Zkrátka neexistuje žádný závazný dokument, který by se striktně přikláněl na jednu, nebo na druhou stranu.
Zato existují tisíce laických nebo odborných názorů, jak to zákonodárci tehdy při rozdělování Československa zamýšleli. Je přitom docela možné, že je takové dilema vůbec nenapadlo, jinak by to třeba napsali přesněji. Ale jelikož jsme národ plný zkušených pekařů, hokejových trenérů a prvotřídních šoférů, má každý jasno, i pokud jde o Ústavu. Někdo se zaštiťuje jejím „duchem“, jiný ústavní praxí, třetí odpověď nachází v jiných částech základního zákona, ale každý přesně ví, jak to je. Problém je v tom, že dokud ani jeden z možných pohledů na věc nemáme čím autoritativně vyvrátit, a k tomu potřebujeme jedině oficiální nález Ústavního soudu, mají pravdu vlastně všichni.
Můžeme si to představit třeba takto: uprostřed místnosti leží kámen. Když se na něj díváme zleva, vypadá tmavý. Zprava se zdá být světlejší. Možná je takový doopravdy, možná je náš vjem zkreslený osvětlením. Povrch kamene působí drsným dojmem. Ale třeba je ve skutečnosti hladký. Dokud si na něj nesáhneme, můžeme se jen dohadovat.
Nabízí se také přirovnání k slavnému paradoxu Schrödingerovy kočky: je sice zřejmé, že v jednu chvíli může být kočka buď jenom živá, nebo jenom mrtvá, ale protože je zavřená v neprůhledné krabici, její stav neznáme, dokud nenahlédneme dovnitř – a do té doby je pro nás tedy živá i mrtvá zároveň.
S interpretací Ústavy je to ale ještě komplikovanější než jasná hranice mezi životem a smrtí. Klasické pravidlo říká, že kde není žalobce, není ani soudce. Dokud premiér nepodá tolik skloňovanou kompetenční žalobu, nejedná se mezi ním a prezidentem o ústavní spor, ale pouze o politickou přetahovanou. Když předseda vlády prezidentovu odporu ustoupí a nechá si to tak líbit, prostě politicky prohrál. Nebo může hlavě státu vyhrožovat, jako se o to v případě Filipa Turka pokoušel dvojministr Petr Macinka. Ve sféře bujné fantazie může při audienci na Hradě dojít i na pěstní souboj. Ale pokud ani to s prezidentem nehne a jmenovací dekret nepodepíše, smůla. A nikdo nemůže kategoricky prohlašovat, že porušil Ústavu.
Avšak i kdyby premiér prezidenta zažaloval, není vyhráno. Jednoznačné rozřešení hádanky, jak to ústavodárci před třiatřiceti lety vlastně mysleli, se z výsledného nálezu nedozvíme. Jednak proto, že by ústavní soudci posuzovali ten jeden konkrétní případ. Zkoumali by, jak precizně je na jedné straně napsána žaloba a nakolik pádnými argumenty na straně druhé podkládá své rozhodnutí prezident. Rozsudek by tak nutně nepřinesl neochvějný precedens do budoucna.
A za druhé ústavní soudci nejsou stroje, ale lidé. Patnáct individuálních bytostí s různými zkušenostmi a právními názory, kteří zrovna v daný čas vykonávají svůj mandát. Nebyli tam před ním a nebudou tam ani po jeho uplynutí. Pomiňme teď, že může záležet i na tom, jak se ten den vyspali nebo jak jsou ke komu loajální. Předpokládejme, že všichni bez přestání jednají nanejvýš profesionálně. I tak se ale na plénu sejde patnáct erudovaných pohledů na tentýž problém a bude záležet čistě na tom, na kterou stranu sporu se jich ve výsledku přikloní více. Dostali bychom tak do rukou jedno „vítězné“, závazné stanovisko, ale vedle něj bychom si mohli přečíst třeba i několik odlišných, takzvaně disentních, která tvrdí pravý opak, ovšem zůstala v menšině.
Zajímavou otázkou zůstává, co by se dělo v případě, že by kompetenční spor o jmenování ministra vyhrál premiér. Stal by se navržený kandidát ministrem z rozhodnutí Ústavního soudu? To asi ne. Soudci by nejspíš prezidentovi nařídili, že se pod jeho jmenování musí bezodkladně podepsat. Ale pokud by to hlava státu nadále odmítala udělat, jaká by byla vymahatelnost takového rozsudku?
