Článek
Budiž ke cti všem těm, kteří první únorovou neděli opustili teplo domova a vyšli do mrazivých ulic. Mnozí z nich vážili dalekou cestu. Ať už každého z nich ponejvíce motivovalo cokoliv, jednotícím prvkem bylo spontánní pobouření kauzou kolem esemesek Petra Macinky zaslaných na Pražský hrad. Je milé vidět, že je tolik Čechů, včetně těch veřejně činných, které nenechá chladnými hrubiánství šéfa národní diplomacie a znevažování hlavy státu. Že se nenechají uchlácholit báchorkou, že takové jednání je mezi našimi politiky přece norma, jen si toho zatím vlastní nepozorností nevšimli. (Samozřejmě při předpokladu, že to norma není a Petr Pavel není jediný, kdo se jí za tři roky v úřadu ještě nepřizpůsobil.)
Zároveň by ale bylo špatné, kdyby tito aktivní lidé (plus mnohem početnější část obyvatelstva, která má stejný pohled na věc, ale zůstala doma a třeba „jen“ podepsala petici) pro strom neviděli les. Bylo by – zvláště zrovna v dnešní době – laciné, ba až trestuhodné, kdyby se vzedmutá vlna nevole zasekla na jedné konkrétní události z 27. ledna, byť jakkoliv vybočující z běžného dění.
Teď, po dalších dvou týdnech, kdy se lidé chystají shromáždit ve svých domovských obcích, už není třeba se prvoplánově zastávat prezidenta. Pevnou podporu svých příznivců cítí a sám ukázal, že díky své nátuře a pozici se umí temným silám postavit. Dokonce znějí hlasy, že další hromadné projevy přízně by mohly odradit Pavlovy dosavadní podporovatele z řad voličů ANO a Motoristů, což by mohlo snížit jeho šance na znovuzvolení. Není ani nutné se nadále pohoršovat nad jedním výtryskem žluči. Pachatel už byl patrně dostatečně zostuzen a jeho další pranýřování by mohlo být spíše kontraproduktivní.
Výsledky voleb nejsou bianco šek
Teď je pravý čas se zaměřit na celou šíři dramatické situace, v níž jsme se v posledních týdnech ocitli, unavováni nepodstatnými nekončícími tanečky kolem jednoho nepovedeného spoluobčana. Na pozadí toho nejde o nic menšího, než že obrovské mase lidí, která i přes nesnáze minulého volebního období a rozpačitý dojem z výkonu předchozí vlády vložila ve volbách důvěru v současnou opozici, vážně hrozí nevratný únos někam, kam si rozhodně nepřejí.
Teď není možné se nechat uchlácholit tím, že je krátce po demokratických volbách, v nichž jsme holt tentokrát férově prohráli, tak se teď všechno bude řídit podle těch druhých a je třeba trpělivě čtyři roky čekat na novou příležitost prosadit svůj světonázor. I s respektem k novému obsazení Sněmovny, délce poslaneckého mandátu a se skřípěním zubů rovněž k architektuře vlády reprezentující většinu národa je třeba dát zavčas a zřetelně najevo, že nedovolíme rozvrat občanské společnosti a nasměrování Česka do područí Kremlu. K čemuž se jednoznačně schyluje.
Nejkřiklavějším, zastřešujícím symbolem všech dílčích kroků, které k tomu mají vést, je evidentní demolice nezávislosti veřejnoprávních médií. Ne, není to snaha o ni, ta byla před volbami. V nich si faktickou destrukci České televize a Českého rozhlasu skrze změnu financování většina z nás přála, dala tomu zelenou a teď už jde o rozjetý proces, o rovnou dálnici k jasnému cíli. Už je nejspíš pozdě to úplně zarazit, ale čas nevrátíme, a proto nezbývá než vyvinout co nejmohutnější odpor právě teď a tady. První příležitostí jsou již svolané nedělní demonstrace. Pak bude třeba v angažovanosti vytrvat a nepolevit, abychom zachovali aspoň naději. Bude nutné si neustále dokola připomínat, čemu čelíme.
Konec společenské smlouvy
A pokud si ještě někdo pořád nedovede představit, o co tu jde v praxi, pokusím se o názornost. Pozapomeňme na to, kolik existuje vysílacích kanálů a jestli jich je nutně potřeba tolik. Jestli se musíme v sobotu večer za své peníze dívat na pečení dortů. Proč odchází Kroužková. Jestli náhodou někteří moderátoři nejsou podezřele měkcí vůči Rakušanovi. Zda má Okamura nepopíratelné právo exhibovat u Moravce. Dokonce i na to, jestli ředitel zpravodajství nemá podezřelé vztahy s politiky. Všechno to jsou sice legitimní a závažné otázky, ale na ty byl čas do loňska. Letos už to jsou bohužel jenom prkotiny, které odvádějí pozornost od podstaty problému.
Ta je následující: prozatím to stále ještě funguje tak, že ústavní činitelé sice mohou svobodně prohlásit v živém vysílání předmětných médií, že není jisté, kdo útočil ve Vrběticích, že na Ukrajině vládne Zelenského junta a Rusko se brání agresivní politice NATO. V éteru to z jejich úst zazní, ale naštěstí jsou tam moderátoři, kteří je v další vteřině usměrní do patřičných mezí. Nenechají nás na pochybách, jak se věci skutečně mají. Bez ohledu na aktuální mínění politiků totiž dodržují pomyslnou společenskou smlouvu o jasných mantinelech, za kterými už není prostor pro svobodný názor (nebo záměrnou lež?), pochybování a relativizování, protože tam už jsou doposud jasně dané, nezpochybnitelné pilíře naší demokracie a ukotvení země ve světě.
Tuto společenskou smlouvu ale voliči na podzim vypověděli a už se dodržuje jenom ze setrvačnosti a díky statečnosti moderátorů. Teď zcela vážně hrozí, že až podobné výroky čelných představitelů státu uslyšíte z televize nebo rádia za rok, možná až za dva, už je nikdo nezkoriguje, naopak se stanou novými národními pilíři. Buď tomu budou moderátoři poslušně přitakat, protože jim půjde v lepším případě o práci, v tom horším rovnou o setrvání na svobodě. Nebo už tam pro jistotu vůbec nebudou. To všechno proto, že tak si to většina z nás loni přála.
To fakt není něco, co se když tak napraví po příštích volbách. Pokud tedy ještě nějaké svobodné budou.
Anebo dáte obě ruce do ohně za to, že to bude jinak?
