Článek
Ano, každý rozumný člověk chce mír, nejlépe celosvětový, a v případě Ukrajiny je mrzuté, že Rusko dosud nebylo poraženo nebo donuceno ke kapitulaci a dál ve velkém umírají a živoří lidé. Na druhou stranu je třeba si právě v těchto dnech, kdy od plného ruského úderu na sousední zemi uplynula příznačně celá olympiáda, připomenout to, na co jsme v bezstarostnosti posledních dekád rádi pozapomněli: totiž že válka je bohužel přirozenou součástí lidských dějin.
(Podstatná část textu vznikla ještě před rozhořením nejnovějšího konfliktu na Blízkém východě, který význam těchto slov jen posiluje - pozn. aut.)
Světový řád založený na pokojném soužití národů, dodržování pravidel a respektu ke slabším se ukázal jako naivní, časově i místně omezený a trvale a plošně neprosaditelný. I zdánlivě skálopevné jistoty jako soudržnost a reálná síla NATO nebo Evropské unie, kterými jsme se tak pohodlně nechali ukolébat, se rozpadají v prach. Optikou pesimistického realismu je oprávněné se domnívat, že důvodů k ozbrojeným konfliktům bude ve světě v příštích letech spíše dál přibývat, ať už to budou příčiny egoistické, politické, náboženské, ekonomické nebo klimatické.
Ukrajinci si na rozdíl od zbytku Evropy a světa nemohli ve čtvrtek 24. února 2022 vybrat, jestli se jich ruská agrese týká, anebo ne. Týkala se jich bezprostředně. Mohli si určit, jestli se vzdají bez boje a nechají se porobit, třeba jako Čechoslováci v letech 1938 (1939) a 1968 nebo oni sami při anexi Krymu v roce 2014, nebo budou vzdorovat.
Velké dějiny na křižovatce
K našemu štěstí se Ukrajinci rozhodli svoji suverenitu a tím i svobodnou budoucnost dalších částí Evropy urputně hájit. A to, že i po čtyřech letech od celoplošného napadení mají vůbec za co bojovat, jsou stále ochotní nepředstavitelně trpět a pokládat životy, je samo o sobě obdivuhodné a pro nás skvělé. A je přinejmenším nemístné jim jako statečnému národu projevovat něco jiného než obrovský vděk a uznání. I přesto, že samozřejmě mají své chyby, jako kdokoli jiný.
Je vhodný čas si připomenout, že nechybělo mnoho a dopadlo to tenkrát úplně jinak. Kremelský dobyvatel Vladimir Vladimirovič Putin si naplánoval později hojně karikovanou třídenní speciální operaci. Její klíčovou součástí byl ruský výsadek na mezinárodním nákladním letišti Hostomel na předměstí Kyjeva, díky němuž chtěl agresor bleskově zaútočit na hlavní město a vedení státu. Operace se ale nezdařila. Prezidenta Volodymyra Zelenského, který se i přes ohrožení života rozhodl zůstat v zemi a postavil se do čela ukrajinského odporu, ani jiného představitele vládnoucí elity se odstavit nepodařilo a napadená země v nejtěžších hodinách uhájila svou svrchovanost.
Po neúspěšné bitvě o Kyjev a rozsáhlé ukrajinské protiofenzivě zejména v Charkovské a Chersonské oblasti museli Rusové operativně měnit taktiku, až dospěli k dlouhodobé opotřebovávací válce na frontové linii, „podporované“ teroristickými útoky na civilní cíle po celé Ukrajině, které mají odolávající zemi rozložit zevnitř, a hybridní válkou se Západem, jež má oslabit ochotu Ukrajině pomáhat.
Ač to mnozí neradi slyší, bránící se země dál srdnatě odolává, přečkala kruté mrazy bez dostatku elektřiny a tepla a daří se jí na bojišti i při protiútocích na území nepřítele. Pokud vytrvává a má na své straně stále silné sdružení spojenců, uvědomujících si provázanost současného dění na Ukrajině s jejich vlastním budoucím osudem (ano, včetně hrozby nové a masivnější uprchlické vlny), je třeba jí fandit i v pátém roce plošné ruské invaze, jakkoliv frustrující a vyčerpávající to může být. A doufat, že ti, kteří se od ní odvrátili, protože s ní už ztratili trpělivost a mají ve světě důležitější starosti, jí při jejím spravedlivém úsilí o svobodu a nezávislost aspoň nebudou házet klacky pod nohy.
Sláva Ukrajině a svobodné Evropě!
