Článek
V neděli odpoledne zaplavily weby články o tom, že se spousta lidí vydala na náměstí. Někdo v Klatovech, jiný v Roudnici, pár jedinců dokonce v Klimkovicích. Ale i jinde.
Je zvláštní, jaké pozdvižení taková banalita vyvolala mezi těmi, kteří tam nebyli. Diskuze pod oněmi články vřely. Množství příspěvků pravděpodobně zajistily falešné účty trollích farem, pro které je takové téma vděčná živná půda, ale určitě ne všechny.
Čekal bych, že bude více čtenářů, kteří nebudou mít potřebu se k věci vyjadřovat. Nebo napíšou – jako to někteří udělali, že máme demokracii, tak ať se každý schází, jak chce a proč chce.
Ale Češi byli evidentně pobouřeni. Že si jejich sousedé dovolili veřejně podporovat prezidenta. Nebo dokonce kritizovat vládu. Nejspíš to brali jako útok na sebe a na svoji jedinou pravdu, tedy že prezident je špatný a vláda (konečně) skvělá. A museli nutně kopat kolem sebe a svůj křehký svět bránit.
Někteří šli ještě dál. Přes klávesnici vykřikovali, že jde o popírání výsledků demokratických voleb a že cílem je státní převrat. Opravdu jsou tak naivní, že si myslí, že se jejich oblíbená vláda tak snadno zalekne a uteče? Tak to přeci nefunguje. Naštěstí. Ostatně to následně potvrdil sám veliký Filip Turek, když na tiskovce po jednání vlády řekl, že půl procenta nebo procento obyvatelstva (které se dohromady sešlo na těch náměstích po celé republice) na něho nemá žádný vliv. A jeho slovo má u nás váhu.
Je to přitom úplně prosté. Tak proč je pro někoho problém pochopit, že se část lidí prostě začala natolik stydět za některé naše představitele, že to potřebovala spolu s dalšími zakřičet do světa?
