Článek
Tento článek je filozofickým zamyšlením nad tím, kam jako lidstvo směřujeme, a porovnáním ideálů se současnou realitou. Po zkušenostech z druhé světové války vznikla OSN jako orgán, který měl zabránit dalším celosvětovým konfliktům. Zejména Rada bezpečnosti, založená 24. října 1945 jako jeden z hlavních orgánů OSN, měla fungovat jako nástroj ochrany proti válkám, genocidám a masovému utrpení.
Základní konstrukce této organizace však obsahuje skupinu států s právem veta: USA, Rusko, Čína, Francie a Velká Británie – vítězné mocnosti druhé světové války. Právě právo veta se postupem času stalo příčinou paralýzy a faktické impotence Rady bezpečnosti. Tyto mocnosti mezi sebou nadále soupeří o vliv nad světovou ekonomikou, surovinami a strategickými oblastmi. V rámci zachování svého „status quo“ jsou ochotny prosazovat své zájmy silou v regionech, které považují za klíčové.
Součástí jejich strategie jsou i státy v bezprostředním sousedství, které tak tvoří nárazníková pásma. V těchto zemích není tolerována politika, která by byla v rozporu se zájmy sousedící mocnosti. Pokud se v takové oblasti objeví tendence vybočit mimo sféru vlivu, okamžitě se mluví o „ohrožení demokracie“. Následují ekonomické, politické či vojenské kroky, které danou zemi donutí opět se zařadit tam, kde ji mocnost chce mít. Takovému vývoji často napomůže i vnitropolitické soupeření – vždy se najde skupina či politická strana, která za sliby ekonomických výhod, výhrůžky nebo za možnost likvidace opozice přistoupí na zájmy silnějšího aktéra.
Typickým příkladem je Ukrajina, kde se podle logiky mocností „přibližují satelity druhého bloku až na hranici státu“.
Další oblasti zasažené ekonomickými či geopolitickými zájmy velmocí jsou Libye, Irák či Venezuela.
Speciálním případem je Gaza. Po druhé světové válce vznikl prostor pro Izrael na úkor Palestinců, kterým bylo britskou správou garantováno dvoustátní řešení. Co následovalo, se postupně změnilo v bolestnou kapitolu dějin. Místo spolužití přišla konfrontace, vykupování pozemků, útoky a dlouhodobě velmi napjaté vztahy se sousedy. Region je převážně muslimský, což historicky vede k častým střetům. Izrael dlouhodobě těží i z rozdělení islámu na sunnitskou a šíitskou větev, které spolu soupeří.
Mnohé je šokující – například zprávy o utrpení civilního obyvatelstva v Gaze u národa, který sám zažil genocidu. Každá další oběť jen prohlubuje nenávist předávanou z generace na generaci.
Zajímavým případem je Jordánsko, kde má přibližně 60 % populace palestinský původ. Země dostává významnou finanční podporu ze Spojených států a od roku 1994 má mírovou smlouvu s Izraelem. Jordánská protivzdušná obrana dokonce chrání i Izrael, armády spolupracují, přesto se na politické úrovni objevuje vzájemná kritika. Král Abdalláh opakovaně zdůraznil, že nucená relokace Palestinců je „červenou linií“ a nepřipadá v úvahu.
Dalším faktorem regionální nestability je Írán, který se snaží stát hegemonem a pomocí proxy spojenců ovlivňuje dění v sousedních státech. Patří mezi hlavní nepřátele Izraele i USA. Není také žádným tajemstvím, že usiluje o získání jaderné zbraně. Stát s tak levnou ropou by sotva potřeboval jadernou energii pouze pro výrobu elektřiny.
Západní snahy „implantovat“ demokracii do tohoto regionu navíc často vedou jen k nekonečným občanským válkám mezi jednotlivými frakcemi a zájmovými skupinami. Je také potřeba připomenout, že hranice na Blízkém východě vznikaly často kreslením čar na mapách, bez ohledu na skutečné kulturní a etnické rozdělení.
Za zmínku stojí i případ z nedávné historie: 2. října 2018 vstoupil saúdský novinář Jamal Khashoggi do saúdského konzulátu v Istanbulu, aby získal dokumenty pro sňatek. Uvnitř byl přepaden, uškrcen a zabit speciální jednotkou saúdských agentů. Přestože CIA v roce 2019 dospěla k závěru, že operaci nařídil korunní princ Mohammed bin Salmán, prakticky to nezpůsobilo žádné zásadní mezinárodní důsledky. Celosvětově se o případu intenzivně psalo – a tím to v podstatě skončilo. Je na správné straně.
Má svět vůbec šanci?
Může existovat mezinárodní řád založený na diplomacii, etice, pravidlech a spravedlnosti, nebo bude dál platit jen „právo silnějšího“? Pokud se OSN nestane skutečně funkčním a respektovaným orgánem, nic se nezmění. A ten, kdo má větší „klacek“, bude vždy bít toho, kdo má menší.
