Článek
Po přečtení diskusí pod články o nízké porodnosti jsem se nestačil divit, jak kreativně si dokážeme vysvětlovat vlastní rozhodnutí. Kdyby člověk poslouchal některé diskutující, nabyl by dojmu, že ještě jedno dítě navíc stojí asi tolik co druhá jaderná elektrárna.
Pokud si stěžuje rodina v těžké sociální situaci, chápu to. Jenže bavíme se o menšině. Co těch ostatních sedmdesát procent, kteří mají střechu nad hlavou, dvě auta před domem, dovolenou v zahraničí a telefon za třicet tisíc?
Tam už problém často neleží v peněžence. Tam leží v prioritách .Ženy nechtějí žít jako jejich matky
Nalijme si čistého vína. Dítě je dnes vnímáno jako omezení. A omezení je to poslední, co moderní člověk chce. Chceme cestovat, užívat si, rozvíjet se, objevovat sami sebe, pečovat o své potřeby, pracovat na své osobní značce a čerpat energii z vesmíru. Do toho všeho dítě poněkud nešťastně vstupuje s požadavky na jídlo, péči a nepřetržitou pozornost.
Sociální sítě nás denně bombardují obrázky dokonalého života. Kamarádka popíjí prosecco na Bali. Druhá objímá palmu na Filipínách. Třetí medituje v Thajsku. Jen málokdo si mezitím vyfotí čtyřleté dítě s rotaviry ve dvě ráno.
Není divu, že mezi dítětem a dovolenou na Maledivách část lidí volí Maledivy.
Předchozí generace měly jednoduchý problém: jak přežít.
My máme mnohem složitější problém: jak se náhodou necítit diskomfortně.
Děti se rodily během válek, epidemií, hladomorů a přesunů obyvatelstva. Lidé neměli ani elektřinu, ani kanalizaci, ani hypotéku s fixací do roku 2032. Přesto měli rodiny.
Dnes máme nejvyšší životní úroveň v dějinách a současně vysvětlujeme, proč vlastně dítě mít nejde.
Rodina po tisíciletí představovala základní jednotku společnosti. Nebyla to instagramová kulisa pro svatební fotografie ani rozlučka se svobodou, při které nevěsta v růžovém závoji zjistí, že se tequila špatně kombinuje se striptérem.
Rodina byla strategie přežití.
V zemědělské společnosti měl každý svou roli. Nikdo neseděl na kraji pole a nepřemýšlel, zda se dnes identifikuje jako muž, žena nebo rozkvetlá pampeliška. Bylo potřeba zorat pole, nakrmit dobytek a přežít zimu.
Dnes žijeme v takovém pohodlí, že jsme z biologické nutnosti udělali filozofickou debatu.
Toxická maskulinita. Další z těch módních výrazů, které zní strašně důležitě na univerzitním semináři a naprosto absurdně kdekoliv jinde.
Úplně vidím českého sedláka před třemi sty lety.
Vrchnost vybírá desátky, selský lid hladoví a on najednou vykročí vpřed:
„Desátky platit nebudu. Identifikuji se jako bigender.“
A vedle něj lovec mamutů.
Tlupa hladoví, venku minus třicet a šavlozubý tygr obchází jeskyni. Ale on místo přípravy oštěpu řeší, zda je muž, žena nebo veverka s traumatem z dětství.
Přátelé, ze samé svobody jsme si začali plést luxus s nutností.
Paradoxně právě náboženské komunity dál zakládají rodiny a vychovávají děti. Ne proto, že by byly bohatší. Často jsou na tom naopak hůř. Jen stále věří, že budoucnost společnosti neleží v počtu sledujících na Instagramu, ale v další generaci.
Původně měli chudí lidé hodně dětí nejen kvůli absenci antikoncepce. Měli je proto, že neexistovaly důchody, sociální dávky ani stát, který by se o ně postaral. Když se nad vámi ve stáří neslitovaly vlastní děti, velmi rychle jste zjistili, že koncept aktivního důchodu nebyl součástí tehdejší reality.
Dnes jsme tento problém vyřešili. O rodiče se postará stát.
Jenže stát si nové občany nevyrábí.
Ty musí porodit někdo jiný.
A právě zde se dostáváme k jádru problému. Moderní společnost považuje děti za volitelný doplněk života, zatímco po tisíciletí byly jeho samozřejmou součástí.
Darwin by nad tím možná pokrčil rameny. Druhy, které se rozmnožují, pokračují. Druhy, které se nerozmnožují, skončí v učebnicích.
Příroda totiž neuděluje medaile za seberealizaci.
Uděluje budoucnost těm, kteří po sobě zanechají další generaci.
Ondrův občasník
Postřehy ze života, které stojí za zamyšlení. A občas i pobaví.
