Paranormální jevy v dějinách: Co se dělo a proč tomu věříme?

Paranormální jev označuje událost nebo jev, který se vymyká běžnému vědeckému vysvětlení a nelze jej jednoduše zařadit do rámce známých přírodních zákonů. Mezi typické příklady patří duchové, telepatie, poltergeist, zjevení, předtuchy, astrální cestování nebo UFO. Slovo „paranormální“ pochází z řeckého para (mimo) a latinského normalis (normální), tedy „mimo normu“. Ovšem jak jsme se k tomuto současnému chápání paranormálního jevu dostali je už otázka, která stojí za bližší prozkoumání.

Víra v nadpřirozeno a paranormální jevy má hluboké kořeny v lidské historii. Již v pravěku lidé věřili v duchy, démony a božstva, která ovlivňovala jejich životy. Ve starověkých civilizacích – například v Mezopotámii, Egyptě, Řecku nebo Číně – byly paranormální jevy často chápány jako zásahy nadpřirozených sil do světa lidí. Zprávy o setkání s nadpřirozenem můžeme najít dokonce i v antické literatuře, konkrétně například v knize Dopisy od Gaia Plinia (toho, co mimo jiné popsal zničení Pompeí a Herculanea výbuchem Vesuvu roku 79 našeho letopočtu). Ten popisuje příběh svého přítele, který byl strašen duchem ve svém novém příbytku. To se opakovalo pravidelně do doby, než na místě jeho zjevení vykopal hrob, a tam nalezl fyzické ostatky daného ducha, které poté přemístil, čímž linii strašení ukončil.

Ve středověku byly podobné jevy často interpretovány nábožensky: zjevení byla považována za znamení od Boha, zatímco jiné projevy (např. posedlost) byly spojovány s působením ďábla. Kupříkladu sám Karel IV. ve své biografii Vita Caroli píše, že spolu s Buškem z Velhartic byl svědkem ve Starém purkrabství Pražského hradu nevysvětlitelného jevu. V noci je probudily hlasité kroky, které chodily po místnosti ale nebyly vidět. Bušek proto přiložil do ohniště, napil se vína a šel zas spát. Záhy se tyto kroky ozvaly znovu z protější strany místnosti. A na to Karel IV. popisuje: „A pak, patříce s Buškem na číše a na svíce, viděli jsme číši převrženou a potom táž číše byla hozena, nevím kým, přes lože Buškovo z jednoho kouta komory do druhého na stěnu.“ Tolik ukázka středověkého svědectví paranoermálního jevu.

S nástupem osvícenství v 17. a 18. století došlo k obratu. Věda začala dominovat a vše, co nebylo možné vědecky vysvětlit, bylo postupně odmítáno jako iracionální, nebo jako pověra. Zájem o paranormální jevy ale zcela nezmizel – zůstal přítomen na okraji společnosti, zejména v oblasti okultismu, spiritismu a esoteriky. Právě v této době vzniká ve Francii a později i v USA obliba pořádání spiritistických seancí pomocí média. Ty znovu rozdmýchávají zájem o tuto problematiku a jsou ve století 19. natolik oblíbené, že je vyhledávala například císařovna Sisi (po smrti svého syna), Arthut Conan Dyle, Victor Hugo, nebo je prozkoumávaly přední akademické kapacity té doby. Například brožura Jsou-li duchové z roku 1894, od nakladatele J. V. Janečka odhaluje, jak skupina akademiků několik měsíců pozorovala při práci jedno italské médium. Četl jsem to a je to zajímavé hlavně z pohledu metodik práce těchto médií.

Z této doby a snahy akademicky pochopit tuto oblast, tu kupříkladu dodnes máme parapsychologické vnímání ektoplasmy, o čemž jsem psal v jednom z minulých článků. To už jsme ale v 19. století, a jak jsem řekl, objevily se první pokusy o vědecké zkoumání paranormálních jevů. V roce 1882 vznikla Society for Psychical Research (SPR) v Londýně, která si kladla za cíl objektivně zkoumat jevy jako telepatie, jasnovidectví, psychokineze nebo komunikace s mrtvými.

V první polovině 20. století se pak významně etabluje termín parapsychologiejako označení pro vědecký obor zabývající se studiem paranormálních jevů. Mezi známé badatele patřil například J. B. Rhine, který se pokoušel experimentálně ověřit existenci telepatie pomocí tzv. Zenerových karet. Tyto pokusy se ale při bližších analýzách ukázaly jako neprůkazné.

V současnosti je přístup k paranormálním jevům rozdělen mezi tři hlavní směry:

Co by jste si tedy měli z tohoto článku vzít? Paranormální jev představuje fascinující oblast lidského zájmu, která odráží naši snahu pochopit nevysvětlitelné aspekty reality. Od mytických příběhů a náboženských interpretací, přes spiritistické seance až po moderní pokusy a laboratorní testování. Vývoj přístupu k těmto jevům ukazuje, jak se proměňuje naše vnímání hranic mezi známým a neznámým. A že i když jsme obklopováni pokrokem, záhady a tajemno nás neopouští a zřejmě ani neopustí.

A to je svým způsobem dobrá zpráva. Neb nebýt záhad a tajemna, přišel by svět okolo nás o značný kus své nadpozemské a nemálo ponuré krásy.