Článek
Očité svědectví účastníka, který tam tehdy byl a vše zažil na vlastní kůži. V to dubnové odpoledne roku 2009, kdy rádio KISS Jižní Čechy házelo z plošiny padesátikorunové poukazy do davu, který se skoro ušlapal.
Vzpomínám si na ten slunný odpolední den, úterý 7. dubna docela dobře. Bylo mi v té době dvacet let. Dělal jsem vedoucího ve skautském oddíle, zhruba deset minut od centra města v bývalé Valše.
To odpoledne pořádalo Rádio Kiss Jižní Čechy akci, která nesla název: Vysypeme přímo mezi vás 100 tisíc korun. Hodně se o tom tehdy mluvilo, protože nikdy nic podobného se předtím (a v důsledku toho ani potom) ve městě nekonalo.
Šlo by jistě o zcela obyčejný den, kdyby se to tak strašně nezvrtlo. Shoda náhod mě v tu dobu uvěznila uprostřed davu. I po téměř dvou desetiletích proto mohu popsat, jaké to je, když jednotlivce fyzicky strhne masa lidí.
Už v poledne, když jsme měli pauzu během vyučování (studoval jsem tenkrát na střední škole), jsem na náměstí Přemysla Otakara viděl připravenou vysokozdvižnou plošinu. Říkal jsem spolužákovi: jen jedna plošina, z níž budou házet peníze? To nemůže dopadnout dobře. Jestli jsem prohodil něco dalšího, už si nepamatuji, ale tuto myšlenku mám stále velice živou. A opakuji, bylo mi pouhých dvacet, a přesto už mi v hlavě drnčel poplach. Dodnes nepochopím jednu věc: proč nedrnčel ani těm lidem, kteří tuto akci připravovali?
Akce měla začít v 15:00 hodin, ale určitě to bylo zhruba o půl hodiny později. Jak jsem říkal, byl jsem totiž vedoucí u skautu, a musel jsem dohlížet na děti, které docházely na tamní skautskou základnu zvanou Valcha. Jejich schůzka začínala v 16:00 hodin, přičemž jsem ale na místo přišel vždy v 15:45, protože některé děti chodily dříve. Tehdy jsem ale včasný příchod nestihl, protože má trasa vedla právě přes náměstí, kde jsem se zarazil uvnitř davu téměř pod samotnou vysokozdvižnou plošinou.
Takto vypadala chvíle před začátkem akce, kdy lidé čekali, až redaktor KISS Rádia z plošiny začne rozhazovat peníze do davu.
Je tedy zhruba půl čtvrté. Jsem zaseklý na místě a nemohu se pohnout dopředu ani dozadu. Okolo mě hluk. Z davů lidí, co se okolo mě tlačí pod plošinu, i z mohutných reproduktorů, z nichž se line střídavě hudba a střídavě hlas redaktorského páru z pódia na jiné straně náměstí. Peníze, které mají házet z plošiny, nejsou opravdové peníze, ale poukázky, které si do večera lidé mohou u Kiss Jižní Čechy rozměnit. To je mi v tuto chvíli úplně jedno, protože řeším problém s tím, že se nemohu odsud dostat. V rychlosti alespoň kolegovi píšu SMS zprávu, že se zdržím.
Když telefon schovávám, všimnu si, že je okolo mě vcelku dost dětí. V davu se tlačí i matky s kočárky. Přítomny jsou celé romské rodiny a samozřejmě řada studentů, kteří nejčastěji ve skupinách přišli získat své poukazy. Jenže pro nikoho to nebudou „levné“ peníze a přibližně čtyřiadvacet lidí nakonec skončí v nemocnici.
Moderátor rádia začíná odpočítávat. Zraky všech okolo míří vzhůru k vysokozdvižné plošině. Já, naivka, se naposledy dívám okolo sebe, jestli někde není volnější cesta ven. I při své výšce 190cm a širokém rozhledu okolo ale nevidím nic jiného než masu lidských těl. Nebezpečí, které už je v tu chvíli patrné, ale nikdo jako by ho nevnímal. Peníze, o ty teď jde především.
Moderátor KISS rádia s kufříkem poukazů, které záhy bude rozhazovat z plošiny do davu.
O tom, co se pak děje během rozhazování peněžních poukazů, vím z různých vzpomínkových výjevů, které se pokusím níže poskládat dohromady.
V první minutě se zvedá k obloze množství rukou. Skoro až připomínají hustý les. Totálně mi zakrývají výhled okolo. Zvedám tedy zrak k nebi a spatřuji, jak se okolo nás snáší na dav desítky poukazů a jako podkres do toho začíná hrát hlasitá hudba. Ten den fouká vítr, takže právě on určuje, kam padá nejvíce „peněz“. Zajímavostí je, že si živě pamatuji, že celkem dost poukazů končí na střeše radnice, tedy i mimo obvod náměstí. Tam ale síla davu nesměřuje, ten se ze všech stran tlačí na místo, kam dopadají chuchvalce poukazů (přímo pod plošinu).
Najednou se ta obrovská masa, v níž jsem uvězněn (a jsem bohužel její součástí), dává do pohybu. Přímo okolo plošiny, z níž se rozhazují peníze. Lidé stále napínají ruce nad sebe, někteří dokonce povyskočí. Hodně lidí má roztažené deštníky obrácené jako trychtýř k nebi. Nějaký pán na jednu paní s takovým deštníkem pokřikuje, ať si ho zatáhne, nebo jí ho rozdupe. Agresivita roste.
Poté poryv větru (či jeho utišení) další poukazy odvane jiným směrem (myslím si, že ke kašně Samsona). A my se přesouváme za nimi. Jako mravenci, co jdou za nasypaným cukrem. I kdybych nechtěl tím směrem jít (což jsem nechtěl), musel jsem. Je to jako stát v rozbouřené řece, jejíž proud vás nese s sebou.
Děsivá zkušenost.
Okamžiky, kdy se peníze měly snést mezi lidi. A zároveň též okamžik, kdy se síla davu otočila proti němu samému.
V ten okamžik už si lidé okolo uvědomují, že tu hrozí nebezpečí. Mezi napřaženýma rukama, kterých už není tolik jako na počátku, spatřuji asi deset až patnáct metrů od sebe několik desítek lidí navalených jeden na druhého, zatímco další na ně tlačí dav. Vzpomínám si na muže romské národnosti. Byl vysoký a mohutný jako hora, s pažemi jako ramena bagru, kterého síla davu doslova svalila na několik žen a dětí. Jako by byl jen párátkem. Další na něj tlačení lidé záhy padají a on se je ze všech sil snaží odstrkovat, aby neskončil pod nimi. V jeho tváři v tu chvíli není zlost, ani touha po poukazech, ale čirý strach. Něco křičí, ale kvůli hudbě a řevu lidí okolo není slyšet co.
Pak hudba utichá a moderátor akce pronáší výzvu ve stylu, že zdraví je přednější, než peníze. Což jeho kolega z plošiny potvrzuje tím, že další poukázky hází na dav pod ním.
Plošina se v průběhu rozhazování mírně pohybovala. A tím v podstatě i určovala pohyb celého davu. Nejhorší situace nastala u kašny Samsona.
Na tento výjev si vzpomínám hned v souvislosti s jiným okamžikem, kdy se na mě obořují dvě zhruba patnáctileté dívky. To už dav nesměřuje ke kašně, ale díky Bohu k radnici (rozfoukal se totiž opět vítr). Pryč od centra dění. Dané dívky, vystresované, mě okřikli: „proč se na nás cpete?!“ Zadusil jsem svou oblíbenou ironii, na kterou jsem v tu chvíli neměl náladu a prohodil něco, co stejně pro hluk asi neslyšeli. Nikdo tu nebyl pánem svého prostoru a bohužel už ani pohybu.
Upadnout v ten okamžik by znamenalo katastrofu. Vstát by nešlo a další lidé za vámi by začali padat na vás, nebo po vás šlapat.
Přímo přede mnou se objevuje malý romský chlapec, kterému může být tak pět, šest let. Brečí, je malého vzrůstu a obávám se, že by ho dav mohl srazit k zemi. Přidržím ho tedy (jen pro jistotu, aby mi náhodou nepadl pod nohy) a s davem pokračuji pryč z jádra tlačenice. Pomalým ale konzistentním krokem, jak to dovoluje síla masy.
Děsivé okamžiky z chvil, kdy peníze byly důležitější, než lidské zdraví.
Tu a tam mi noha zavadí o kus rozšlapaného deštníku. Po chvilce míjím prázdný a naprosto rozmačkaný kočárek. A pak… skoro u podloubí u radnice, najednou ta masa povoluje, lidé se rozestupují a já se mohu opět svobodně nadechnout. Chlapce pouštím a co s ním je dál, nevím. Na obrubníku sedí několik dam, z nichž minimálně jedna pláče. Šok a trauma ovládají mnohé z těch, kteří z daného prožitku vyšli bez jediného škrábance.
Nikdo z nich v tu chvíli nemyslí na peněžní poukazy. Všichni se starají o své zdraví a své přátele či příbuzné, které v davu ztratili. Dost lidí telefonuje, jiní se strachují o ty, kteří jsou v davu. V dáli slyším houkání blížících se sanitek a pozoruji bezradné policisty, kteří stojí na okraji náměstí a střídavě hovoří do vysílačky a s veřejností, která je prosí o pomoc.
To je poslední výjev, který jsem si zapamatoval předtím, než jsem vyrazil na skautskou schůzku, kam jsem přišel o patnáct minut později. O tom, že jsou zranění, jsem věděl. I tak jsem ale byl překvapen finálním počtem čtyřiadvaceti ošetření a dvou vážných zranění.
Zpětně, po téměř dvaceti letech si myslím, že budějčáci měli tenkrát štěstí v neštěstí. Neštěstí v tom, že k tomuto vůbec došlo. Dodnes zazlívám rádiu KISS to, jak ve chvíli, kdy z jejich pozice museli vidět, jak je situace vážná, nezareagovali a pokračovali v akci. A proč štěstí v neštěstí? Inu nikdo nepřišel o život. Nikdo nebyl z toho trvale invalidní. A tak jako jediné šrámy na duši zůstaly vzpomínky a traumata. Kolik jich ale bylo, je těžké říci, nikdo je nikdy nespočítal.
Po akci se na místo sjela řada sanitek, které převážely raněné do českobudějovické nemocnice.
Tolik tedy mé vzpomínky na daný dubnový den roku 2009. Vyšel jsem z toho dobře a za tu zkušenost jsem vlastně i svým způsobem rád. Věřím, že když jsem zůstal v klidu, racionálně k celému problému přistupoval, zvedal nohy při každém kroku a snažil se dbát na dění přede mnou, mě uchránilo před zraněním. Možná to byla náhoda, možná jsem prostě nebyl ve špatnou chvíli na ještě horším místě. Možná kombinace všeho.
Byl to obyčejný dubnový den. Větrný a slunečný. Den, který se během pár minut zapsal do vzpomínek na celý život. A to nejen mně.
Fotografický a informační zdroj pro oživení vzpomínek:
- denik.cz
