Článek
Často se setkávám s otázkou: „Chtěl bys někdy chodit?“ Upřímně řečeno, ani ne. Nikdy jsem nezažil chůzi v pravém slova smyslu, pokud nepočítám pohyb s pomocí chodítka nebo jiných pomůcek. Nemám tedy pocit, že by mi něco chybělo. Vidím kolem sebe lidi, kteří chodí, ale necítím závist nebo touhu po změně. Můj život je na vozíku a přijímám to jako svou součást.
Obdiv a reakce okolí
Lidé mi občas říkají: „Ty jsi borec, já bych to nedal být na vozíku.“ Nevím přesně, jak na takové komentáře reagovat. Věřím, že každý by to zvládl, kdyby musel. Když se ocitnete v určité situaci, nezbývá nic jiného než ji přijmout a jít dál. Není to o hrdinství, ale o adaptaci a vůli žít svůj život naplno.
Rodina a blízcí
Chtěl bych se také zmínit o tom, jak můj handicap vnímají moji nejbližší. Nechci zacházet do detailů, protože soukromí je pro mě důležité. Vím však, že pro mou rodinu to nebylo vždy jednoduché. Moje mamka je pro mě obrovskou oporou. Vidím, jak je někdy unavená, ale přesto každý den zvládá s neuvěřitelnou silou. Tímto bych jí chtěl z celého srdce poděkovat.
Síla psychiky
Věřím, že psychika hraje klíčovou roli v tom, jak vnímáme své omezení. Není to jen o fyzickém handicapu, ale o tom, jak se s ním dokážeme psychicky vyrovnat. Pokud se necháme ovládnout negativními myšlenkami, může to vést k ještě větším problémům. Proto je důležité přijmout realitu a soustředit se na to, co můžeme ovlivnit.
Výzva pro ostatní
Chtěl bych apelovat na všechny, kteří se potýkají s jakýmkoli omezením: Nevzdávejte se a jděte dál. Přijměte svůj život takový, jaký je, a snažte se z něj vytěžit maximum. A vy, kteří máte ve svém okolí někoho s handicapem, podpořte ho a nesoustřeďte se na negativní aspekty. Společně můžeme překonat mnoho překážek.
Závěrem
Život na vozíku pro mě není překážkou, ale součástí mé identity. Nezastavuji se a jedu dál. Děkuji vám, že jste si našli čas přečíst si takový pomyslný „souhrn“ mých myšlenek, které by měly reflektovat můj celkový pohled na můj život.
