Poltergeist v kontextu: Analýza nejznámějších případů historie

Jeden z nejsilnějších a také nejznámějších typů strašení, je tzv. poltergeist. Aktivita, kterou zaznamenala nejen řada rodin, ale byla popsána i v oficiálních záznamech vyšetřovatelů. Jde o jeden z extrémů v paranormální oblasti, který je sice (díky Bohu) vzácný, ale za to nezapomenutelný pro všechny zúčastněné.

V tomto článku si představíme šest slavných případů, kdy Poltergeist soužil konkrétní domácnosti. Popíšeme si jednotlivé události a vše posléze vzájemně porovnáme. Jaké byly predispozice k tomuto jevu? Odehrávaly se dané události totožně napříč různými místy a časy? A jak vlastně utichly? Na to vše si dáme odpověď.

Na úvod našeho zkoumání si ale definujme základní pojem o kterém to vše je.

Poltergeist (z něm. poltern – dělat hluk, a Geist – duch) je označení pro druh nevysvětlitelného jevu, který se projevuje fyzickými projevy, nikoli pouhým zjevením postavy (jako u klasického ducha). Charakteristika typicky zahrnuje hlučné projevy (klepání, bouchání, škrábání), samovolný pohyb nebo levitaci předmětů, ničení majetku, nevysvětlitelné zapalování a dokonce i fyzické útoky na osoby. V moderní parapsychologii je poltergeist často vysvětlován nikoli jako duch zemřelé osoby, ale jako projev RKP (Rekurentní Spontánní Psychokineze). Tato teorie předpokládá, že jevy jsou nevědomě vytvářeny živou osobou, obvykle dospívajícím jedincem prožívajícím silný psychický stres nebo trauma, které uvolňuje psychickou energii.

řípad Enfield Poltergeist je jedním z nejdéle trvajících a nejlépe zdokumentovaných případů poltergeista v historii Velké Británie. Odehrál se v letech 1977–1979 v obyčejném domě v Brimsdownu v Enfieldu, severním Londýně.

Případ se soustředil na rodinu Hodgsonových, konkrétně na svobodnou matku Peggy Hodgsonovou a její čtyři děti. Jevy začaly v srpnu 1977 a trvaly více než dva roky.

První jevy byly poměrně mírné: nevysvětlitelné zvuky klepání a vrzání v domě. Tyto zvuky se rychle stupňovaly do hlasitého dunění a bouchání stěnami. Následovaly masivnější projevy. Nábytek, zejména skříně a postele dětí (hlavně Janet) se samovolně pohyboval a převracel. Topení se vytrhlo ze zdi a samovolně se ohnula jeho trubka. Byly hlášeny létající předměty, včetně hraček a kuliček, které létaly po místnostech. Vrcholem aktivity byly fyzické útoky, kdy jevy strhávaly pokrývky z postelí a zanechávaly na dětech škrábance a modřiny.

Klíčovým faktorem, který udržuje případ Enfield na vrcholu paranormálních debat, je rozsáhlá dokumentace, včetně policejního zásahu a zapojení renomovaných vyšetřovatelů.

Na místo byla přivolána policie. Strážnice Carolyn Heeps vypověděla, že sama viděla, jak se židle sama pohybovala a poté byla odhozena přes místnost.

Vyšetřování převzali členové Společnosti pro psychický výzkum (SPR), zejména Guy Lyon Playfair a Maurice Grosse. Ti na něm strávili týdny práce a sesbírali stovky hodin audiozáznamů.

Nejslavnějším důkazem se stal záznam hrubého, chraplavého mužského hlasu, který hovořil skrze Janet Hodgsonovou. Hlas se představil jako Joe Watson, starý muž, který v domě dříve zemřel. Někteří fonetičtí experti tvrdili, že Janet by nemohla takový hlas vytvořit bez poškození hlasivek. Ovšem jiní přizvaní experti tento závěr později rozporovali.

Byly pořízeny světoznámé fotografie, které zachycují levitující Janet skákající, nebo padající z postele, a to v okamžicích, kdy údajně byla ve stavu transu.

Dodnes případ Enfield nebyl jednoznačně objasněn a zůstává kontroverzní. V průběhu vyšetřování byly zjištěny chvíle, kdy Janet a její sestra Margaret (13 let) jevy inscenovaly (např. ohýbání lžíce pro kameru nebo schováváním předmětů). Janet se později k určitým podvodům přiznala, ale trvala na tom, že většina jevů byla skutečná a mimo jejich kontrolu.

Parapsychologové na případu pracující se shodli na tom, že jevy byly spojeny s Janet, čímž podpořili teorii, že se jednalo o nevědomě vyvolávanou psychokinezi (RKP), pravděpodobně jako reakce na napětí a stres v rodině po rozpadu manželství rodičů.

Jevy postupně ustaly v roce 1979 s tím, jak děti dospívaly. Rodina Hodgsonových se nakonec z domu odstěhovala v roce 1980. Dům byl poté prodán. Paranormální aktivita se tam už nikdy více neobjevila.

Případ Enfieldského poltergeista se stal mezinárodním fenoménem, který dodnes inspiruje knihy, dokumenty a především hororový film V zajetí démonů 2 (The Conjuring 2, 2016), který je ale značně fikčně skreslený. Viz náš článek o skutečných případech manželů Warranových.

Případ Bell Witch není moderní záhadou, ale jeden z nejstarších a nejbrutálnějších případů poltergeista v americkém folklóru a historii. Odehrál se v letech 1817 až 1821 v Robertson County v Tennessee a je unikátní tím, že měl údajně vést ke smrti hlavy rodiny.

Zde se jinak pouštím na velmi tenký led. Neboť rozlišit co zde byl fakt a co jen mýtus, je kvůli značné časové hloubce téměř nemožné.

Případ se soustředil na farmu farmáře a staršího církevního člena Johna Bella (1750–1820), který zde žil se svou manželkou Lucy a jejich osmi dětmi. Jevy začaly v roce 1817, když John Bell údajně spatřil na své farmě podivné zvíře s hlavou psa a tělem králíka, které se poté záhadně vypařilo.

Brzy následovalo stálé a hlasité klepání na dveře a stěny, škrábání a zvuky kousání. Jevy brzy eskalovaly do fyzických útoků. Neviditelná síla tahala děti za vlasy a uši. Kromě klepání se začal ozývat šepot, který postupně sílil, až se vyvinul v ženský hlas, který zpíval hymny, recitoval Bibli a mluvil s rodinou. Hlas se nakonec identifikoval. Uvedl, že je Kate Batts, zlá sousedka, se kterou měl John Bell spory o pozemky. Od té doby se entitě začalo přezdívat Kate nebo Bell Witch. Nutno podotknout, že hlasové projevy poltergeista jsou nejspíše právě folklórem, který se na historické události později nabalil.

Bell Witch projevovala nevídanou intenzitu a inteligenci. Jejím hlavním cílem byl otec John Bell a jeho nejmladší dcera Betsy Bellová. Betsy byla neustále bitá a štípána, občas ji neviditelná síla tahala za vlasy a strhávala z postele. Entita slibovala, že nedopustí, aby se Betsy provdala za jejího snoubence (a skutečně se tak nestalo).

John Bell trpěl nevysvětlitelnými křečemi, otoky v krku a neschopností polykat. Navzdory veškeré lékařské péči se jeho stav zhoršoval. Dne 20. prosince 1820 byl John Bell nalezen v kómatu. Vedle něj ležela lahvička s neznámou, tmavou tekutinou (opět informace, která ale též může být pověstí nabalenou na případ). Bell Witch se hlasitě chlubila, že mu podala jed a zabila ho. Rodina podala tekutinu kočce, která okamžitě zemřela. I John Bell ten den zemřel.

Případ Bell Witch se liší od moderních případů (jako Enfield) tím, že je opřen o historické záznamy a zároveň i místní folklór, nikoli o technické důkazy.

Případ získal neuvěřitelnou důvěryhodnost, protože jevy slyšelo a zažilo mnoho lidí z komunity, včetně generála Andrewa Jacksona (budoucího prezidenta USA). Ten údajně (podtrhuji údajně, neboť některé jiné zprávy jeho přítomnost zpochybňují) dorazil s doprovodem, aby jevy vyšetřil, ale setkal se s tak intenzivní aktivitou, že raději prchl, než aby v domě zůstal.

Po Johnově smrti se intenzita útoků na zbytek rodiny snížila, a entita slíbila, že se vrátí za sedm let.

To se stalo roku 1828 (pozor, tato informace není historicky podložena) a hovořila s Johnovým synem Richardem Bellem o historických událostech a budoucnosti. Po této návštěvě zmizela, ačkoliv folklór tvrdí, že dodnes straší v jeskyni poblíž původní farmy.

Bell Witch je esenciální americký příběh, který i bez moderních forenzních důkazů ovlivnil kulturu. Mnoho autorů věří, že tento případ inspiroval Blair Witch Project a zůstává klíčovým příkladem neobjasněného násilného strašení.

Případ Seafordského poltergeista (nebo také The Long Island Poltergeist) se stal mezinárodní senzací v roce 1958 ve městě Seaford na Long Islandu, městě New York. Jevy se soustředily na dům rodiny Herrmannových a jsou známé především díky své opakovatelné, ale kuriózní povaze. Tento případ je v protikladu k násilnému Bell Witch a komplikovanému Enfieldu.

Manželé James a Lucille Herrmannovi žili ve svém domě s dcerou Lucille Jr. (12 let) a synem Jimmyem (13 let). Jevy začaly v únoru 1958. Podobně jako u jiných případů – nevysvětlitelnými zvuky klepání a bouchání, které jakoby vycházely ze stěn a stropu. Aktivita se rychle poté zaměřila na předměty, ale s neobvyklou specifitou. V domě se začalo dít následující… Zátky lahví (zejména lahví s dezinfekcí, parfémy a šampony) vystřelovaly s hlasitým pop ze svých hrdel. Lahve, které stály na stolech, pultech nebo v lednici, se samovolně převracely nebo padaly, aniž by je cokoli zasáhlo. Byly hlášeny i další pohyby, například pád stojanu s knihami a převrácení sošky svatého.

Na rozdíl od Bell Witch nebo Enfieldu nebyly hlášeny žádné fyzické útoky na členy rodiny, ani komplexní projevy levitace. Jevy byly zaměřeny na jednoduché kinetické akce.

Případ získal okamžitou a masivní pozornost. Rodina Herrmannových zpočátku nechtěla publicitu, ale brzy byla zahlcena zvědavými davy a novináři.

Byla přivolána policie, která jevy nedokázala vysvětlit. Případ zaujal média a díky jejich vlivu i parapsychology a fyziky. Vyšetřovatel Dr. J. B. Rhine z Duke University (na místo poslal svůj tým) se domníval, že by mohlo jít o psychokinezi spojenou s dospívající dcerou Lucille Jr. (tehdy jí bylo 12 let).

Tyto teorie byly později podepřeny konkrétním faktem: jevy se děly výhradně v době, kdy byla Lucille Jr. přítomna v domě. Když odjela na víkend k babičce, aktivita okamžitě ustala.

Kritici poukázali na to, že všechny hlášené jevy (vystřelování zátek a převracení lehkých předmětů) by mohly být poměrně snadno zinscenovány dospívající dívkou hledající pozornost.

Případ trval jen asi pět týdnů. Poté, co byla Lucille Jr. podrobena intenzivnímu mediálnímu a psychologickému tlaku, jevy náhle v březnu 1958 ustaly a již se neopakovaly.

Seafordský poltergeist je méně děsivý, ale mediálně vlivný, který naznačuje, že poltergeistová aktivita může být buď extrémně nevědomou psychokinetickou reakcí na pubertální stres, nebo cíleným podvodem hledajícím pozornost. Jeho rychlé ukončení, vázané na přítomnost dospívající dívky, z něj činí klasický příklad možné RKP (Rekurentní Spontánní Psychokineze).

Případ Rosenheimského Poltergeista je jedním z nejvíce vědecky zkoumaných a technicky dokumentovaných poltergeistových případů. Odehrál se v letech 1967–1968 v malém bavorském městě Rosenheim v Německu a vyniká tím, že se jevy odehrávaly na veřejném místě – v advokátní kanceláři, nikoli v rodinném domě.

Jevy se soustředily na právnickou kancelář, kterou vedl pan Sigfried Adam. Brzy vyšlo najevo, že centrem záhadné aktivity je devatenáctiletá sekretářka Annemarie Schaberlová.

Nejpodivnější a nejčastější jevy byly spojeny s elektřinou. Telefony v kanceláři opakovaně samy volaly na informační linku, a to v takovém rozsahu, že byly firmě účtovány tisíce neoprávněných hovorů. Z ničeho nic vypadávaly jističe a elektrické osvětlení se samovolně zapínalo a vypínalo ve specifickém pořadí. Žárovky praskaly nebo byly vytrhávány ze svých objímek.

Hlášeny byly i klasické poltergeistové projevy, ačkoli byly méně násilné než v Enfieldu. Obrazy na stěnách se samovolně otáčely nebo padaly. Skříně, lustry a těžké předměty se samy od sebe pohybovaly nebo houpały.

Vzhledem k technické povaze jevů a škodám (např. účty za telefon), byla k vyšetřování přizvána řada odborníků, což dodává případu unikátní váhu. Do kanceláře dorazili technici od telefonní společnosti (Deutsche Post) a fyzikové z Ústavu Maxe Plancka a dalších vědeckých pracovišť. Experti nainstalovali sofistikovaná záznamová a měřicí zařízení, včetně osciloskopů, aby monitorovali elektrické napětí a proud. Měření odhalila nevysvětlitelné, silné elektrické špičky (až 50 000 V) v době, kdy docházelo k jevům, ačkoli nebyl zjištěn žádný vnější zdroj, který by je mohl způsobit. Jeden z techniků dokonce vypověděl, že viděl, jak se žárovka otáčí v objímce.

Klíčovou roli v interpretaci sehrál známý německý parapsycholog Hans Bender. Bender rychle zjistil, že veškerá aktivita se odehrává v době, kdy je v kanceláři přítomna mladá sekretářka Annemarie Schaberlová.

Stejně jako v Seafordu, je i v Rosenheimu uzavření případu silně vázáno na centrální osobu. Bender spekuloval, že Annemarie, která byla zjevně nespokojená s rodinným životem a pravděpodobně i s prací (byla neustále kritizována svým šéfem), nevědomě uvolňovala psychokinetickou energii (RKP). Annemarie byla typickým aktivátorem poltergeista – mladá, ve stresu a s potlačenými emocemi.

Jevy ustaly, jakmile Annemarie Schaberlová na konci roku 1968 odešla z advokátní kanceláře. Po jejím odchodu již v budově nikdy nebyly zaznamenány žádné další nevysvětlitelné anomálie.

Případ Rosenheimského poltergeista je často předkládán jako důkaz RKP, protože jevy byly potvrzeny a zaznamenány vědeckými přístroji a byly vázány na jedinou osobu, po jejímž odchodu ustaly. I když skeptici nadále tvrdí, že i tak složité jevy mohly být provedeny podvodem (i přes přítomnost techniků), absence zjevného podvodu činí z Rosenheimu jeden z nejpůsobivějších moderních poltergeistových případů na světě.

Případ Bohučovického Fenoménu (nebo také strašení rodiny Stašových) je jedním z nejznámějších a nejlépe zdokumentovaných poltergeistových případů, ke kterému došlo v letech 1985–1986 v obci Bohučovice u Hlučína, v tehdejším Československu. Je unikátní tím, že probíhal v éře komunismu a byl zkoumán jak Státní bezpečností (StB), tak i tehdejšími parapsychology.

Jevy se soustředily na rodinu Stašových, konkrétně na manžele a jejich dva dospívající syny (poprvé to v našem článku není dívka). Stejně jako u většiny případů, byly i zde jevy vázány na dospívajícího jedince (syna rodiny).

Jevy začaly v prosinci 1985 a projevovaly se s nevídanou silou a destrukcí. Aktivita začala silnými ranami, kdy se vytrhávaly kusy zdí a omítky až na cihlu. Zároveň se po domě rolovaly tapety, které pan Smolík 27. listopadu přilepil lepidlem Tapetál. Poté přešla aktivita v samovolný pohyb předmětů. Na zem padaly sklenice se zavařeninami, noční stolek se ocitl na posteli a těžký nábytek se pohyboval.

Jevy vyvrcholily kolem 6. ledna 1986, kdy došlo k extrémním a nebezpečným událostem. V domě začalo hořet na více než dvaceti místech bez zjevné příčiny. Vzplál dubový stůl, pohovka hořela zevnitř, a dokonce (podle některých ústních svědectví) ohořel salám v ledničce. Dále lustr se rozhoupal a vylétl oknem ven z místnosti. Docházelo k odlupování omítky, tapet a keramických obkladaček.

Jevy se soustředily kolem jedenáctiletého syna rodiny.

Vzhledem k době a místu se do vyšetřování zapojily státní složky, které nemohly nadpřirozené jevy tolerovat. Policie dům vyšetřovala kvůli podezření na špionážní technologii nebo sabotáž. Ačkoliv se jim nepodařilo najít racionálního vysvětlení, musel být nalezen viník.

Jedenáctiletý syn byl hospitalizován na psychiatrické klinice v Olomouci. Zde byl ošetřující lékařkou přinucen k přiznání, že veškeré jevy, kterých by fyzicky nebyl schopen (např. rozpoutat požár na dvaceti místech najednou), prováděl podvodně a vědomě on sám. Teprve po přiznání se mohl vrátit domů.

Zakladatel české psychotroniky Zdeněk Rejdák jevy přisoudil matce Tomáše, která si údajně ventilovala odpor k dědovi.

Později se vynořiy RKP teorie, které aktivitu přisoudili na jedenáctiletého hocha v důsledku zřejmě napjatých vztahů v rodině.

Záhadné jevy ustaly v průběhu roku 1986 a již se neopakovaly.

Navzdory oficiálnímu přiznání chlapce a nejasnému závěru byl úřední záznam o Bohučovickém fenoménu v roce 1997 skartován, což přispělo k trvalé neobjasněnosti případu.

Bohučovický fenomén je tak typickou ukázkou poltergeista (RKP) vázaného na dítě v kritickém věku a současně příkladem tlaku režimu na nalezení jakéhokoliv, byť nevěrohodného, racionálního vysvětlení.

Přestože se každý z pěti popsaných případů odehrál v jiné době, jiné zemi a jiném sociálním prostředí, jejich průběh vykazuje překvapivě podobné rysy. Zároveň jsou mezi nimi i zásadní rozdíly, které pomáhají pochopit, jak široký může být rozsah jevů označovaných slovem poltergeist.

Ve všech pěti případech lze identifikovat ústřední postavu, kolem které se jevy kumulují: Janet Hodgsonová (Enfield), Betsy Bellová / John Bell (Bell Witch – podle folklórní verze), Lucille Jr. (Seaford), Annemarie Schaberlová (Rosenheim), mladší syn Stašových (Bohučovice).

Často jde o dospívající jedince, typicky dívky kolem puberty — s výjimkou Bohučovic, kde to byl chlapec.

To podporuje teorii RKP (Rekurentní Psychokineze), podle které se nevědomý psychický stres mění v fyzické projevy.

Zároveň nám to sděluje, že aktivita je vázáná na jedince, nikoli místo. To podporuje i časté pozorování, že odstěhováním rodiny z místa dění, tato aktivita utichla a již se na dané lokalitě neukázala.

Ve všech případech začínají jevy: ťukáním, klepáním, vrzáním. Je ale možné, že ještě před těmito akustickými jevy se mohou objevit prvotní příznaky chystaných úkazů. Například v podobě rychle se vybíjejících baterií (v místě události) či sílící elektromagnetické výkyvy. Ty ale mohou být veřejností přehlédnutelné.

Paranormální aktivita postupně přecházejí k pohybu předmětů, případně k intenzivním útokům nebo destrukci (samovznícení předmětů, vytrhávání omýtky apod. ovšem nemusí to k této hranici dojít vždy).

Eskalace naznačuje, že fenomén — ať už paranormální, psychologický nebo podvodný — potřebuje ke svému rozvoji pozornost a situaci, která jej živí.

Jevy ustávají, když centrální osoba odejde nebo změní podmínky. V Rosenheimu ustalo vše okamžitě po odchodu Annemarie z práce. V Seafordu aktivita zmizela, když dívka odjela na víkend pryč. V Enfieldu odezněla postupně, jak děti dospěly. V Bohučovicích jevy ustaly po zásahu institucí a rozložení rodinného napětí.

To posiluje představu, že poltergeist není místo, ale osoba.

Ve všech případech lze vystopovat psychologický spouštěč: Rozvod rodičů (Enfield), spory o pozemky a rodinný tlak (Bell Witch), pubertální konflikty a mediální tlak (Seaford), šikana na pracovišti a rodinné problémy (Rosenheim), sváry mezi matkou a dědečkem (Bohučovice).

Poltergeistová aktivita se může objevit tam, kde dlouhodobé psychické napětí nemá jiný odvod.

U všech případů existuje kombinace věrohodných jevů, ale též i skeptických rozporů: V Enfieldu se dívky přiznaly k drobným podvodům. V Rosenheimu nebyla prokázána žádná manipulace, ale skeptici ji nezavrhují. V Bohučovicích byl chlapec donucen k přiznání, ale šlo o fyzicky nemožné jevy. Bell Witch je propletená folklórem. A Seaford byl snadno napodobitelný.

To ukazuje, že poltergeistové případy jsou směsí reality, interpretace a lidské touhy vysvětlit nevysvětlitelné.

Přejděme ale teď k rozdílům u zmíněných případů, kterých také není málo.

Rozdíl mezi nebezpečným a neškodným poltergeistem ukazuje, že tento fenomén nemá jednotnou intenzitu. Bell Witch: fyzické útoky, údajná smrt hlavy rodiny. Bohučovice: nebezpečné požáry, destrukce. Enfield: střední fyzické působení (škrábance, levitace, údery). Rosenheim: spíše technická destrukce, žádné útoky na osoby. Seaford: nejméně násilný, převrácení lahví a menší kinetické jevy.

Dále tu máme rozdálnost ve spolehlivosti. Starší případy jsou méně spolehlivé, oproti moderním, které jsou zase více pod drobnohledem. Bell Witch: značně folklorizovaný a retrospektivně upravený. Seaford: dobře zaznamenaný, ale jednodušší. Rosenheim a Enfield: velmi dobře dokumentované. Bohučovice: dokumentované, ale spis skartován.

Další rozdílností je, že každý případ odráží kulturu své doby: USA 19. století → démoni, čarodějnice, biblické výklady (Bell Witch). Německo 60. let → vědecké instituce a technická měření (Rosenheim). Československo 80. let → tlak státních struktur a racionalizace za každou cenu. Anglie 70. let → média, skeptici, parapsychologie (Enfield). USA 50. let → narušování amerického snu (Seaford).

Co nám těchto pět případů říká o fenoménu poltergeistů? Poltergeist je vždy příběh o lidech. Bez ohledu na nadpřirozené výklady mají všechny případy společné, že: jsou v nich lidé ve stresu, rodiny v krizi, jedinci v přechodovém období (puberta), ideálně žijící v prostředí plném konfliktů.

Poltergeist je tedy fenomén s hlubokým psychickým a sociálním kontextem. Není to jednotný typ jevu. Někdy jde o: destruktivní jevy (Bohučovice), velmi inteligentní komunikaci (Bell Witch), elektrické anomálie (Rosenheim), napadání jedinců (Enfield), jednoduché kinetické projevy (Seaford).

To naznačuje, že „poltergeist“ je souhrn více různých fenoménů, které mohou mít různé příčiny.

Úplně čistý případ bez sebemenšího podezření neexistuje. A až překvapivě často se ukazuje, že část jevů je skutečná a část inscenovaná — někdy i tou samou osobou. To naznačuje, že lidé pod tlakem mohou: zveličovat, zrychlovat děj, nebo si vytvářet vlastní doklad jevu, který jinak není dost efektní.

Největší váhu mají případy s externími svědky. Rosenheim, Enfield a Bohučovice mají nezávislé svědky (policie, technici, StB). Takové případy se vysvětlují hůř a dodnes fascinují.

Pokud je poltergeist „skutečný“, je pravděpodobně psychický. Podle většiny moderních parapsychologů a psychologů jde o: nevědomou psychokinezi (RKP), projekci stresu do prostředí, somatizaci duševního tlaku. Jasné je jedno: poltergeist se objevuje tam, kde něco hluboce nefunguje — v rodině, vztazích nebo psychice jednotlivce.

Pět případů ukazuje, že poltergeist není uniformní nadpřirozený jev, ale komplexní, mnohovrstevnatý fenomén na pomezí: psychologie, sociologie, folklóru, a nevysvětlitelných fyzikálních jevů.

Ať už jej chápeme jako psychokinezi, iluze, podvody, nebo skutečnou anomálii, jedno zůstává jisté: poltergeist je zrcadlo lidského stresu, strachu a fascinaci neznámým.