Shořelá paměť Prahy: Květnová apokalypsa archivů v roce 1945

Je 5. květen 1945. Celou Prahu elektrizuje zpráva o Pražském povstání. Zatímco na barikádách v ulicích se rodí hrdinství a naděje na konec nacistické okupace, v historickém jádru města narůstá napětí a hrozba zničení. Bitva o Prahu vrcholí, a v jejím středu, jako symbol českého národního sebeuvědomění, stojí Staroměstská radnice.

Tato radnice, jejíž základy sahají hluboko do středověku, není jen ikonickou dominantou Staroměstského náměstí. Její severní a východní křídlo jsou domovem pro jednu z nejcennějších institucí v zemi: Archiv hlavního města Prahy. Právě zde, za zdmi budovy, která přežila staletí válek a požárů, se skrývá kompletní paměť metropole – tisíce listin, rukopisů a knih, dokumentujících život Pražanů od doby Karla IV. až po moderní éru.

Mezi 7. a 8. květnem, v zoufalé snaze potlačit povstání, se německé okupační jednotky zaměřují na likvidaci klíčových odporových bodů. Radnice se stává terčem intenzivního ostřelování. Dopad granátů a zápalných střel je pro křehkou historickou strukturu devastující. Vzduch se plní kouřem a radniční věž, místo, odkud povstalci vysílají signály, je zasažena. Oheň se rychle šíří, zachvacuje novogotické severní křídlo a pohlcuje prostory, kde jsou uloženy věcní a písemní svědkové pražské historie. Klenoty Archivu hlavního města Prahy hoří.

Tato tragédie, zaviněná akcí ustupujících německých vojsk, způsobí nenahraditelnou škodu. Pražské povstání sice vítězí a okupace končí, ale cena je děsivá: zničení symbolické budovy a ztráta tisíců unikátních dokumentů, které nemohou být nikdy nahrazeny.

Jakmile plameny zachvátí severní a východní křídlo, stává se Staroměstská radnice hrobkou pro tisíc let pražské paměti. Archiv hlavního města Prahy sice v minulých letech provedl částečnou evakuaci nejcennějších fondů – mnohé staré listiny a matriky jsou tak v relativním bezpečí například na zámcích v Mníšku pod Brdy a na Hrubém Rohozci. Ale to, co zůstává v radnici, představuje obrovský a nenahraditelný soubor dokumentů, který nemohl být v průběhu povstání zachráněn.

Požár zasahuje především rukopisné oddělení archivu. Zde leží jádro historiografické práce o Praze, pečlivě shromažďované generacemi archivářů. V troskách a popelu končí díla a poznámky největších osobností české historické vědy, které zasvětily život studiu pražských dějin. Mezi postiženými je souborná práce Václava Vladivoje Tomka, Jaromíra Čelakovského, Josefa Emlereho, Jana Heraina, Josefa Teigeho. Jsou to spisy a materiály těchto klíčových historiků, které sloužily jako základ pro veškeré novější bádání o středověké a raně novověké Praze.

Zničením těchto fondů dochází k vytvoření tzv. bílých míst ve vědě. Historikům jsou nyní nedostupné primární zdroje a prameny, na nichž měla být stavěna další díla, což zásadně komplikuje rekonstrukci určitých fází městského vývoje.

Současně s rukopisy hoří i Archivní knihovna. Tato knihovna nebyla běžnou sbírkou, ale specializovanou, mimořádně vzácnou kolekcí. Podle informativního přehledu Václava Vojtíška, tehdejšího ředitele archivu, se jedná o zkázu až 70 000 svazků mimořádně cenných knih a tisků, které byly přímo svázány s pražskou historií, topografií a právem. Ztráta těchto publikací, často s unikátními provenienčními záznamy a poznámkami, je další nenahraditelnou ranou pro české kulturní dědictví.

Požár rovněž pohltí rozsáhlé fondy, které nebyly považovány za tak staré či vzácné pro přednostní evakuaci, a proto zůstaly v radnici. Jde zejména o dokumenty z 19. a 20. století. Spisy úředních agend a novějších radničních orgánů. Tyto dokumenty jsou klíčové pro pochopení rychlého rozvoje Prahy jako moderní metropole, sjednocení pražských obcí a její administrativní správy. Dále pak archiválie, které se tehdy považovaly za méně prestižní spisy. Z jejich zničení vyplývá zásadní informační mezera pro studium každodenního života, městské politiky a hospodářského vývoje daného období.

Kromě samotných papírových svědectví mizí i radniční mobiliář novogotického křídla, včetně sálů a archivních skříní, které po staletí chránily tento poklad. Shoření radnice v květnu 1945 tak neznamená jen ztrátu budovy, ale především fyzické vymazání podstatné části kolektivní paměti Prahy. Ztráta, která zabolí i staletí poté.

Zatímco Pražané slaví osvobození, archiváři a památkáři se s hrůzou pouštějí do sčítání škod v ohořelých troskách radnice. Požár v květnu 1945 je pro ně národní katastrofou.

Archiváři, v čele s tehdejším ředitelem Václavem Vojtíškem, projevují obrovské nasazení. I přes ještě doutnající trosky zahajují záchranné práce. Jejich úkolem je nejen vyprostit, co se dá, ale také provést rychlou inventuru a konzervaci navlhlých a poškozených zbytků dokumentů. Právě Vojtíšek formuluje brzy po události zdrcující bilanci ztrát, kategorizující jako nenahraditelné. Uvědomuje si, že shořela ne jen hromada starého papíru, ale autentická, jedinečná a ucelená paměť.

Ztráta 70 000 svazků archivní knihovny a klíčových rukopisných fondů znamená, že celá desetiletí badatelské práce předních historiků byly rázem vymazány. Zničení navíc není dílčí; jedná se o systémovou likvidaci celých souborů dokumentů, které představovaly kontinuitu pražských dějin. Něco, co už se nepodaří nikdy napravit.

Dopad na českou historiografii je zásadní a dlouhodobý. Pro historiky zkoumající dějiny Prahy se ve studiu klíčových období náhle objevují obrovská bílá místa.

Zmizela možnost ověřovat a doplňovat informace z jiných zdrojů. Mnoho detailů z politického, hospodářského i společenského života Prahy 16.–19. století zůstává dnes navždy ztraceno nebo musí být rekonstruováno pouze z nepřímých indicií.

Archiváři a historici musí drasticky změnit svůj přístup k bádání. Namísto přímé práce s primárním zdrojem jsou nuceni spoléhat se na sekundární prameny, staré tisky, opisy, nebo na dokumenty uložené v jiných institucích, které zničené archivy jen částečně dokážou nahradit.

Požár Staroměstské radnice a jejích archivů tak přesahuje rámec pouhého materiálního poškození. Stává se silným symbolem válečného ničení kulturního dědictví – zbytečným a krutým aktem na samém konci války.

Dnes je zrekonstruovaná radnice připomínkou nejen bojů Pražského povstání, ale i ohromné ztráty, kterou je nutné mít neustále na paměti. Zničené dokumenty jsou jakýmsi mementem mori. Odkazem, že paměť města, i když se zdá být věčná, je zranitelná a že každý zachráněný archivní materiál představuje neocenitelnou hodnotu. Drahokam, který obzvláště oceníme až v okamžiku, kdy o něj navždy přijdeme.