Záhada smrti Jana Masaryka: Jedna z nejtemnějších kapitol roku 1948

Je 10. března 1948. Na nádvoří Černínského paláce, pod okny ministerského bytu, je nalezen mrtvý ministr zahraničí Jan Masaryk. Ráno jej objeví dva strážní, kteří dozorují budovu. Jeho smrt je okamžitě prezentována jako skok z okna, tedy sebevražda. Realita je však od začátku zahalena otazníky. Vyšetřování je podivně vedené a žádné z pozdějších šetření nedospívá ke stoprocentně jasnému závěru. Uvnitř bytu policie najde nepořádek: otevřené koupelnové okno, rozházené polštáře a další otevřené okno v ložnici. Podle oficiální verze Masaryk odešel do koupelny, otevřel okno a vyskočil. Ani po letech však nelze usoudit, zda šlo o opravdu dobrovolný skok, násilné strčení nebo nešťastnou náhodu.

Jan Masaryk (1886–1948) byl významný československý diplomat a politik, syn prvního prezidenta T. G. Masaryka. Po studiích v USA působil jako vyslanec v Londýně (1925–1938). Na protest proti Mnichovu v roce 1938 rezignoval a po vzniku exilové vlády v Londýně byl od července 1940 jmenován ministrem zahraničí, přestože reálnou zahraniční politiku vedl prezident Edvard Beneš. Ve spojeneckých zemích Masaryka proslavovaly jeho pravidelné rozhlasové projevy do Protektorátu, a často s humorem i vášní povzbuzoval Čechy v boji za svobodu.

Po válce zůstal Masaryk ministrem zahraničí i v poválečné vládě. Byl uctívaný jako symbol demokratické kontinuity. Domníval se, že spojení Západu se Sověty může přinést mír. Doma ho lidé znali jako Honzu Masaryka. Byl nesmírně oblíbeným ministrem. A to hlavně díky jeho bodrému, přímočarému humoru a neokázalosti. Jeho jméno evokovalo ideály první republiky a demokratické tradice. Zároveň však jeho kariéra končila pod svícnem zcela odlišné totalitní éry. Svou smrtí připomněl světu zásadní zlom v československých dějinách. A je možná dobře, že se dalších událostí 50. let 20. století, nedožil.

Po únoru 1948 Masaryk setrvává ve vládě, i když komunisti přebírají veškerou moc. A to zcela určitě s plným vědomím a souhlasem samotného prezidenta Eduarda Beneše. Však mezi těmito dvěma pány panují nadstandardní vztahy už z dob života T. G. M. K Benešovi chová Masaryk až otcovskou úctu a nikdy ho nečastuje svými oblíbenými obhroublými vtipy na jeho osobu. Zatímco prezident ho soukromě oslovuje přátelským: Jendo. Beneš Masaryka chrání a akceptuje i některé jeho nekonformní postoje.

S komunisty Masaryk formalizuje spolupráci pouze za zachování funkce. Na jaře 1948 odmítá rezignovat spolu s ostatními demokraty a zůstává ministrem ve vládě Klementa Gottwalda. Na veřejnosti dokonce pronáší několik provládních prohlášení, aby zabránil úplnému kolapsu demokracie (paradoxně ale tím spíše ji pomůže zasadit poslední hřebíček do rakve). V soukromí však Masaryk komunistům otevřeně nadává. Podle dobových svědectví je označuje za voly. Nicméně jeho tzv. image západního nezlomného politika, je ve skutečnosti spíše legendou. Nebo stínem dávných postojů. Komunisté si brzy uvědomí, že jím lze snadno manipulovat. Masaryk tak zažívá pocity viny a deprese, jak se jeho milované Československo mění nečekaně na východní diktaturu. Po jednáních v Moskvě v roce 1947 prý konstatuje: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil se jako Stalinův pacholek.“ Jeho vztah k SSSR lze tedy hodnotit jako komplikovaný, ba přímo napjatý. Navíc osobní schůzky se Stalinovými lidmi v zásadě odmítal.

Krátce před únorovým převratem 1948 (konkrétně 19. 2. 1948) přijíždí do Prahy Valerian Zorin: náměstek sovětského ministra zahraničí. Údajně dohlížet na dodávky obilí, ale ve skutečnosti koordinoval komunistický převrat. Jeho přítomnost v této době ještě zvyšuje tlak na Masaryka a podporuje teorii o zapojení sovětských agentů (NKVD) do jeho smrti. Ale abychom tak mohli tvrdit s určitostí, museli bychom se dostat do archivů NKVD v Moskvě. To se ale dosud žádnému badateli nepodařilo.

Nad několika detaily tragické noci stále visí otazníky. Víme, že Masaryk byl v době smrti v pyžamu. A že prolezl otevřeným koupelnovým oknem nad radiátorem, protože tam zanechal vzorky své stolice. Po pádu ještě chviličku dýchal, ale jako mrtvého už jej nalezli dva strážní na obchůzce (služebníci ministerstva zahraničí) na nádvoří.

Podle dochovaných protokolů byly nalezené okolnosti vskutku zvláštní. Masaryk leží ve znatelné vzdálenosti od zdi a na parapetu koupelnového okna se našly stopy jeho výkalů. Tento detail je klíčový – z fyziologického hlediska indikuje prudký strach těsně před smrtí (oběti násilí mají reflex vyprázdnění), což odborníci považují za důkaz, že si Masaryk nemusel dobrovolně vzít život. Další nalezené skutečnosti proti variantě sebevraždy jsou:

Tyto indicie vedou některé badatele k závěru, že ho někdo mohl strčit. Například jaroměřský kriminalista Jan Horal tuto teorii podporuje. Oficiálně však nedošlo k nalezení vraha. Podle analýzy Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z let 2001–2003 byl Masaryk zavražděn, ale jméno pachatele se nepodařilo zjistit. Některé detaily pádové scény (např. poloha těla čelem k oknu a otisk omítky na nehtech) naznačují, že mohl během pádu ještě sahat po zdi. I to rozporuje klasické chování sebevraha. A spíše nahrává teorii o shození, či nešťastnému pádu při pokusu uniknout z nějakého důvodu ze svého pokoje.

Pravda o Masarykově smrti se těžko odhaluje především kvůli politickému kontextu a pochybením při vyšetřování. Hned v březnu 1948 převzala případ Státní bezpečnost, která podcenila řadu stop. Místo činu krátce po smrti bylo spíše promenádou, než klasickým vyšetřováním. Oficiální závěr vycházel z protokolu a přetlumočil veřejnosti dobrovolný skok z okna. Nejzávažnější chybou bylo vyřazení původních kriminalistů a zaměření se pouze na verzi sebevraždy. Následující detaily vzbuzují pochybnosti: první policejní lékař Jaromír Teplý, který ostatky ohledal, brzy zemřel za nevyjasněných okolností (údajná sebevražda). Borkovcův kolega (Zdeněk Borkovec jako první zkoumal Masarykovy ostatky a místo činu) byl brzy po události převelen.

Pozdější šetření v letech 1968 a 2001 – 2003 přidala další hypotézy, ale zároveň ukázala, že existuje několik protichůdných verzí. Například: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu stanovil, že šlo o vraždu (pachatele neurčil). Nicméně tito pracovníci pro své závěry čerpali z archivních dokumentů a výpovědí, které se někdy rozcházely. Dnes vyšetřovatelé otevírají případ znovu s novými poznatky ze zahraničních archivů. A jak nás už historie naučila, zřejmě ani to nebude naposled. Vyšetřování se po roce 1990 vedlo už několikrát, a přesto žádné z nich nedospělo k jednoznačnému závěru. Ti, kdo věří v utrpení demokracie, tvrdí, že komunisté úmyslně manipulovali s vyšetřováním a skrývali důkazy. Jiní říkají, že o vraždu nešlo a byla to sebevražda muže s depresemi v těžké době. Další, že šlo o nevydařený politický nátlak během kterého se Masaryk snažil uprchnout, ale zřítil se z okna dolů. Tragédie, vražda, sebevražda. Všechno je tu stále možné.

Jedno z posledních nových svědectví přinesl Deník.cz 10. 3. 2026. A to vzpomínku Pavla Balúcha z Blanska na svého otce (také Pavel Balúch). Ten byl v osudnou dobu na stráži v Černínském paláci. Do areálu po legitimaci pustil dva Čechy a dva Rusy. Později uslyšel z bytu pana Masaryka křik. Zul si boty a v ponožkách vyběhl ke dveřím za nimiž slyšel něco jako výslech. Dostal strach a raději utekl pryč. Tuto vzpomínku později sdělil své rodině. Veřejně ji nikdy neprezentoval. Proto ji zprostředkovaně víme až dnes.

Ať to bylo jak to bylo, v každém případě si můžeme být jisti, že postup ve vyšetřování brzdil nový nastupující režim, ztráta či zničení některých dokumentů a spory o interpretaci některých stop. Výsledkem je, že dnes žádná aktuální pravda o únorové tragédii nezůstane trvalá a definitivní. Alespoň v dohledné době.

Pád Jana Masaryka je jednou z největších záhad českých dějin. Jeho osud je odrazem a svým způsobem epilogem naší demokracie v časech tzv. třetí republiky. A ukazuje nám, že ne vždy lze okamžitě jasně rozeznat pravdu od lži. Historická paměť zaznamenala, že vznik totalitní moci byl v přímém rozporu s Masarykovými demokratickými ideály, a že jeho smrt pádem z okna Černínského paláce vedla v zahraničí k pochopení, co v únoru 1948 v Československu skutečně nastalo. Jak se vyjádřil americký velvyslanec Laurence Steinhardt: „Lze seřadit všechna fakta tak, aby odpovídala jak sebevraždě, tak vraždě… a pokaždé z toho uděláte jasný případ.“ Toto úsloví zdůrazňuje, že je třeba vytrvat v hledání celého kontextu události a nenechat se zmást pouhými domněnkami. Čtenář by si proto měl z tragédie Jana Masaryka odnést, že historie není černobílá, a že důležitým dědictvím tohoto případu je vytrvalost ve zkoumání pravdy a respekt k principům, které Masaryk ve svém životě (alespoň podstatné části života) reprezentoval.