Záhada ztracené kolonie Roanoke: co se stalo s prvními Angličany v Americe?

Hladina průlivu Roanoke je neklidná, bičovaná poryvy větru, které věští blížící se bouři. Je 18. srpen roku 1590, den třetích narozenin Virginie Dareové, prvního anglického dítěte narozeného v Novém světě. Guvernér John White stojí na přídi člunu, jeho pohled upřený k hustému porostu ostrova. Srdce mu bije v očekávání shledání s dcerou Eleanor, zetěm Ananiasem a vnučkou, které neviděl tři dlouhé roky. Když námořníci z lodi Hopewell konečně dorazí k místu, kde před lety zanechali kvetoucí osadu, vítá je jen tíživé ticho a šumění vln o písčitý břeh.

Vzduch je prosycen solí a pachem tlejícího dřeva. White vystupuje na břeh a okamžitě si všímá stop v písku, které patří domorodcům, ale po jeho lidech není ani památky. Cesta k osadě vede přes písečné valy, kde na jednom ze stromů nachází první stopu: do kůry jsou vyryta tři velká tiskací písmena „CRO“. Whiteův dech se zrychluje, v mysli se mu mísí strach s nadějí. Toto není signál nouze. Dohoda s kolonisty zněla jasně, pokud budou nuceni odejít pod tlakem nebo v nebezpečí, vyryjí nad název místa Maltézský kříž. Žádný kříž zde však není, což naznačuje, že odchod byl plánovaný a snad i pokojný.

Když dorazí k samotné osadě, obraz prázdnoty je dokonán. Domy nejsou vypáleny ani rozbořeny nepřítelem, ale systematicky rozebrány, jako by se obyvatelé stěhovali s rozmyslem a odnesli vše cenné s sebou. Celý prostor je obehnán vysokou palisádou z kmenů stromů, postavenou v pevnostním stylu s nárožními baštami. Na pravém sloupku u vchodu nachází White hlavní nápis: „CROATOAN“. Prázdnotu doplňují jen rezivějící železné tyče, olověné prase a rozbité truhly, které kdysi patřily jemu samotnému, nyní vyhrabané ze země a vyrabované, pravděpodobně domorodci po odchodu Angličanů. Kde je oněch 117 mužů, žen a dětí? Kam zmizela naděje na první trvalé anglické město v Americe? Prázdný fort Roanoke se v tuto chvíli stává kolébkou největší záhady amerických dějin, která bude zaměstnávat mysli badatelů po další čtyři staletí.

Abychom plně docenili význam a tragédii Roanoke, musíme se vrátit do Anglie konce 16. století. Je to doba hluboké transformace. Alžbětinská éra se nachází v bodě zlomu, kdy se ostrovní království pod vládou Alžběty I. Tudorovny pokouší vymanit ze stínu kontinentálních mocností, především hegemonního katolického Španělska. Anglie je v této době ambiciózním, ale finančně limitovaným státem, který hledá své místo v globálním měřítku. Sir Walter Raleigh, královnin favorit, voják a vizionář, vidí v Severní Americe nejen prostor pro osídlení, ale především strategický šachový tah v nekonečném náboženském a mocenském konfliktu.

Raleighův nevlastní bratr Sir Humphrey Gilbert položil základy těmto snahám již v roce 1578, kdy od královny obdržel šestiletý patent na průzkum a osídlení neobsazených území. Po Gilbertově tragické smrti na moři v roce 1583 převzal Raleigh jeho závazky i královskou přízeň. Alžběta I. mu udělila právo „objevovat, vyhledávat a prohlížet takové vzdálené pohanské země… které nejsou ve skutečném držení žádného křesťanského knížete“. Raleigh se však, na rozdíl od Gilberta, výprav osobně neúčastnil, neboť si jej královna přála mít nablízku u dvora v Londýně, kde mu věnovala rezidenci Durham House.

Tento geopolitický kontext je klíčový. Kolonizace Roanoke nebyla pouhým pokusem o vybudování zemědělské osady, ale vojensko-strategickým projektem zaměřeným na oslabení španělského vlivu v Novém světě. Španělsko považovalo celé území Ameriky za své a anglickou přítomnost vnímalo jako přímý akt agrese a kacířství. Tato napjatá atmosféra později přímo ovlivnila osud kolonistů, když válka se Španělskem odřízla kolonii od jakékoli podpory z domova.

První fáze projektu Roanoke byla čistě průzkumná. 27. dubna 1584 vypluly z Plymouthu dvě malé lodě pod velením Philipa Amadase a Arthura Barlowa. Jejich úkolem bylo najít vhodné místo pro budoucí osídlení, které by bylo skryté před španělskými hlídkami a zároveň přístupné pro anglické korzáry. K americkému pobřeží dorazili v červenci a po zakotvení u Outer Banks byli fascinováni bohatstvím přírody.

Barlowe ve svých zprávách popisoval zemi s nesmírným nadšením jako „příjemnou, úrodnou a zdravou“. Popisoval cedry, které patřily k nejvyšším na světě, a neuvěřitelné množství zvěře. Co bylo však nejdůležitější, angličtí průzkumníci navázali první kontakty s místními Algonkiny. Setkání proběhlo na ostrově Roanoke, který se nacházel v bezpečí mezi bariérovými ostrovy a pevninou.

První interakce byly rituální a přátelské. Angličané se setkali s Granganimeem, bratrem mocného náčelníka Winginy z kmene Secotan. Domorodci vnímali Angličany jako potenciální spojence proti svým rivalům a projevili velkou ochotu k obchodu. Na znamení dobré vůle a pro budoucí spolupráci odpluli do Anglie s Amadasem a Barlowem dva domorodí vyslanci: Manteo z ostrova Croatoan a Wanchese z Roanoke. Zatímco Manteo se stal celoživotním spojencem Angličanů, Wanchese si během pobytu v Londýně vytvořil k anglickým úmyslům hlubokou nedůvěru, což mělo mít v budoucnu tragické následky.

Nadšené zprávy z první cesty vedly k rychlé přípravě druhé expedice, která již měla za cíl založit na ostrově Roanoke vojenskou základnu. V dubnu 1585 vyplulo pod velením Raleighova bratrance Sira Richarda Grenvilla sedm lodí s přibližně 600 muži. Grenville byl arogantní a tvrdý velitel, jehož přístup k domorodcům byl diametrálně odlišný od diplomatického přístupu Amadase a Barlowa.

Během plavby se flotila setkala s bouřemi a vlajková loď Tiger narazila na mělčinu, což vedlo ke ztrátě většiny potravinových zásob. Tato nehoda byla kritickým bodem. Místo aby kolonisté byli soběstační, stali se od počátku závislí na domorodcích, což vytvořilo obrovský tlak na místní zdroje. Grenville po příjezdu na Roanoke nechal postavit pevnost a ubytovny. Poté se vrátil do Anglie pro další zásoby. Velení na ostrově ponechal Ralphu Laneovi, zkušenému vojákovi z válek v Irsku.

Laneova kolonie však nebyla jen vojenským táborem. Byla to také vědecká výprava. Významnými členy byli vědec a matematik Thomas Harriot a umělec John White. Harriot prováděl první systematický průzkum americké fauny a flóry, studoval domorodý jazyk algonkinštinu a zkoumal potenciální komerční využití plodin, jako byl tabák nebo kukuřice. White vytvářel detailní akvarely, které dodnes představují nejcennější obrazový záznam o životě původních obyvatel Ameriky v 16. století.

Vztahy s domorodci se však rychle zhoršovaly. Lane, veden vojenskou paranoiou, podezříval náčelníka Winginu (který si změnil jméno na Pemisapan) ze spiknutí s cílem vyhladovět kolonisty. Napětí vyvrcholilo v červnu 1586, kdy Laneovi muži provedli preventivní útok a náčelníka Pemisapana zabili. Tato událost navždy změnila dynamiku vztahů. Angličané již nebyli vítanými hosty, ale nepřáteli. Když k ostrovu krátce poté dorazil Sir Francis Drake se svou flotilou, vyhladovělí a demoralizovaní kolonisté se rozhodli základnu opustit a odpluli s ním zpět do Anglie. Tři muži, kteří byli v té době na průzkumu ve vnitrozemí, zůstali zapomenuti a jejich osud je neznámý.

I přes nezdar Laneovy vojenské kolonie Sir Walter Raleigh neztratil naději. Tentokrát se však rozhodl změnit strategii. Namísto vojáků hledajících zlato a bojujících s domorodci chtěl vytvořit stabilní komunitu farmářů a řemeslníků. V roce 1587 byla vypravena nová expedice složená ze 117 lidí, včetně 17 žen a 9 dětí. Guvernérem nové kolonie, která měla nést název City of Raleigh a být založena v oblasti Chesapeake Bay, se stal John White.

Plán se však začal hroutit hned po příjezdu k pobřeží v červenci 1587. Navigátor Simon Fernandes odmítl pokračovat dále k Chesapeake Bay, údajně kvůli pokročilé roční době, a vysadil kolonisty na ostrově Roanoke. Kolonisté tak byli nuceni převzít opuštěnou a zchátralou pevnost Ralpha Lanea.

Situace byla od počátku kritická. Kolonisté dorazili příliš pozdě na to, aby stihli zasít plodiny, a jejich zásoby byly omezené. Navíc zdědili nepřátelství domorodců, které vyvolali jejich předchůdci. Jen tři dny po přistání byl právě jimi zabit kolonista George Howe. Ve snaze o smír se White pokusil navázat kontakt s Manteovými lidmi na ostrově Croatoan, ale při jedné z odvetných akcí Angličané napadli domorodou vesnici, což situaci jen zhoršilo.

Uprostřed tohoto chaosu a strachu se 18. srpna 1587 narodila Whiteova vnučka Virginia Dareová. Její narození bylo vnímáno jako symbol naděje pro novou kolonii. Nicméně nedostatek potravin a hrozba útoku vedly kolonisty k naléhání, aby se John White vrátil do Anglie a zajistil naléhavou pomoc. White se zdráhal opustit svou rodinu, ale nakonec 27. srpna 1587 odplul s příslibem, že se vrátí nejpozději příští rok. Netušil, že své blízké již nikdy neuvidí.

Dlouhá léta se historici domnívali, že za neúspěchem kolonie stála především špatná politika a konflikty s domorodci. Moderní věda však do příběhu vnesla zcela nový, zásadní prvek: environmentální katastrofu. Dendrochronologický výzkum (analýza letokruhů stromů) provedený týmem Davida Stahla z University of Arkansas odhalil, že kolonisté z roku 1587 dorazili do Severní Ameriky v době nejhoršího sucha za posledních 800 let.

Analýza letokruhů staletých cypřišů v oblasti Tidewater ukázala, že období mezi lety 1587 a 1589 bylo extrémně suché. Tento fakt měl na osud kolonie devastující vliv prostřednictvím několika mechanismů:

Tato zjištění naznačují, že i kdyby byly vztahy s domorodci přátelské, kolonie by na ostrově Roanoke pravděpodobně nepřežila bez masivní podpory z Evropy. Příroda vytvořila past, ze které nebylo úniku.

Návrat Johna Whitea do Anglie v roce 1587 se shodoval s největším ohrožením anglické suverenity. Španělská armáda se chystala k invazi a královna Alžběta I. vydala rozkaz, že žádná loď nesmí opustit anglické vody. White byl bezmocný. Jeho pokus o vyplutí v roce 1588 na dvou malých lodích, Brave a Roe, skončil dříve, než začal. Lodě byly napadeny francouzskými piráty, vyrabovány a nuceny k návratu.

Teprve v roce 1590 se mu podařilo najít místo na palubě soukromé korzárské lodi Hopewell. Cesta k Roanoke však nebyla přímá. Loď se nejprve věnovala lovu španělských galeon v Karibiku, což Whitea naplňovalo zoufalstvím. Když konečně v srpnu 1590 dorazil k Roanoke, nalezl pouze prázdnou pevnost a nápis: CROATOAN.

Whiteova reakce byla směsí úlevy a odhodlání. Věřil, že kolonisté se přesunuli k přátelskému kmeni na ostrov Croatoan (dnešní Hatteras), jak bylo domluveno. Nicméně osud mu znovu nepřál. Silná bouře, pravděpodobně hurikán, poškodila kotvy lodi a hrozila jejím ztroskotáním. Posádka, která již měla dost neúspěšného pátrání, odmítla plout k Hatteras a donutila Whitea k návratu do Evropy přes Azory.

Další Whiteův osud je velice smutný. Krátce po návratu do Anglie White opustil Londýn a uchýlil se na statky sira Waltera Raleigha v Irsku. Usadil se v místě zvaném Newtown v hrabství Cork. Poslední jasná stopa o jeho životě pochází z února 1593, kdy napsal dopis svému příteli a kronikáři Richardu Hakluytovi. V tomto dopise mu předal své deníky a zprávy z cest k publikaci. V dopise pak vyjádřil hlubokou rezignaci. Přiznal, že jako soukromá osoba již nemá prostředky ani vliv na další záchranné výpravy. Svou rodinu a ostatní kolonisty ve vzkazu symbolicky svěřil do milosrdné pomoci Všemohoucího. Přesné datum a místo jeho úmrtí nejsou známy, což je paradoxní vzhledem k jeho významu jako guvernéra a umělce. Předpokládá se, že zemřel někdy mezi lety 1593 a 1606, pravděpodobně v Irsku nebo v Anglii, aniž by se kdy dozvěděl, co se skutečně stalo s jeho dcerou Eleanor a vnučkou Virginií.

Přejděme ale teď zpět k Siru Walteru Raleighovi. Ten se o osud svých kolonistů zajímal i v následujících letech, ale jeho motivace byly často pragmatické. Dokud nebylo prokázáno, že jsou kolonisté mrtví, mohl si právně udržet svůj monopol na Virginii. V letech 1595 až 1602 financoval několik cest k Outer Banks, například expedici Samuela Maceho, ale tyto výpravy se často více věnovaly sběru sassafrasu (léčivé rostliny s vysokou cenou) než hledání lidí. V roce 1603 byl Raleigh obviněn z velezrady proti novému králi Jakubu I. a uvězněn v Toweru, čímž oficiální anglické úsilí o nalezení Roanoke na dlouhou dobu skončilo.

Příběh ztracené kolonie neupadl v zapomnění. Během 17. století, po založení Jamestownu v roce 1607, se začaly objevovat první zprávy o osudu kolonistů od domorodců. Kapitán John Smith obdržel informace, že lidé v evropském oblečení žijí ve vnitrozemí západně od Roanoke. Objevily se i tragické zprávy o masakru, který údajně nařídil náčelník Powhatan, otec Pocahontas, krátce před příjezdem jamestownských osadníků.

V 18. století se pozornost přesunula k otázce asimilace. Cestovatel John Lawson v roce 1701 navštívil ostrov Croatoan a zaznamenal fascinující pozorování: místní domorodci měli šedé nebo modré oči a tvrdili, že jejich předkové uměli číst v knihách. Tato pozorování dala vzniknout teorii, že kolonisté se jednoduše integrovali do domorodých kmenů, aby přežili.

Skutečně vědecký výzkum začal až ve 20. století a akceleroval v posledních dvou desetiletích díky práci nadace First Colony Foundation. Klíčovým okamžikem byla opětovná analýza mapy Johna Whitea La Virginea Pars (1585). Pod papírovými záplatami, které měly pravděpodobně skrýt strategické informace před španělskými špiony, byl objeven symbol pevnosti. Tento symbol se nacházel ve vnitrozemí, přesně 50 mil (asi 80 km) od Roanoke, což odpovídá vzdálenosti, o které se White zmiňoval ve svých spisech jako o plánovaném místě přesunu. Tato lokalita v Bertie County, nazvaná jako Místo X, a nedaleká lokalita Místo Y, přinesly první hmatatelné důkazy o přítomnosti kolonistů v pevninské Severní Karolíně.

Archeologové Nicholas Luccketti a Clay Swindell argumentují, že v Místech X a Y nežila celá kolonie najednou, ale spíše menší skupiny, které zde vytvořily satelitní osady. Absolutní absence anglických dýmek s velkými otvory, které byly po roce 1607 v Jamestownu všudypřítomné, jasně odlišuje tyto nálezy od pozdějšího jamestownského osídlení a ukazuje na období Roanoke.

Paralelně s výzkumem ve vnitrozemí probíhal výzkum na ostrově Hatteras pod vedením profesora Marka Hortona z University of Bristol a Scotta Dawsona. Jejich nálezy v domorodé vesnici u Cape Creek jsou pro teorii asimilace neméně významné. Objevili zde nejen evropské zboží (skleněné korálky, části zbraní), ale především železné kladivo a okuje.

Význam tohoto nálezu je zásadní:

Dalšími fascinujícími nálezy z Hatteras jsou břidlicová psací tabulka a olůvko (pencil), které patřily někomu gramotnému , a zlatý pečetní prsten s motivem lva, který pravděpodobně patřil anglickému šlechtici nebo vysokému důstojníkovi.

Otázka asimilace nachází svou odezvu i v genetických a lingvistických studiích. Kmen Lumbee v dnešní Severní Karolíně dlouhodobě prohlašuje, že jeho kořeny sahají až k osadníkům z Roanoke. Studie HLA (lidských leukocytárních antigenů) a analýzy Y-chromozomů ukázaly u Lumbee vysokou frekvenci evropských genetických markerů, které jsou odlišné od pozdějších migračních vln. Mnoho příjmení, která se objevila na Whiteově seznamu kolonistů (např. Sampson, Cooper, Dare), se dodnes hojně vyskytuje mezi Lumbee a dalšími místními kmeny.

V tomto kontextu je nutné zmínit i tzv. Dare Stones (Kameny Eleanor Dareové). V roce 1937 nalezl turista u řeky Chowan první kámen s rytým vzkazem Eleanor Dareové svému otci. Kámen popisuje smrt jejího manžela a dcery Virginie a ústup kolonistů před nepřáteli. Přestože bylo dalších 47 kamenů později identifikováno jako padělky, první nález, tzv. Chowan River Stone, nebyl nikdy definitivně vyvrácen. Moderní analýza zvětrávání vrypů naznačuje, že by mohl být autentický, i když lingvistické debaty o užitých slovech stále pokračují.

Příběh Roanoke není jen historickou detektivkou, ale nese v sobě hluboká ponaučení pro dnešek:

Na základě dostupných důkazů z posledních let můžeme s vysokou mírou pravděpodobnosti konstatovat, že kolonisté z Roanoke nezmizeli v nadpřirozeném smyslu. Pod tlakem katastrofálního sucha, hladomoru a rostoucího nepřátelství části domorodců se rozdělili na menší skupiny. Menší část se pravděpodobně uchýlila k Místu X a Místu Y ve vnitrozemí, kde hledali ochranu u kmene Chowanoke. Větší skupina pravděpodobně zamířila na jih k ostrovu Croatoan (Hatteras), k lidem náčelníka Mantea, kde archeologie potvrdila přítomnost anglických řemeslníků.

Jejich odkaz žije dál v genetické informaci původních obyvatel Outer Banks a v příběhu, který nás i po čtyřech stech letech nutí zamýšlet se nad křehkostí civilizace a silou lidské adaptability. Kolonie Roanoke nebyla jen tragickým selháním, ale dramatickým prvním dějstvím v historii moderní Ameriky, které definovalo vztahy mezi Starým a Novým světem. Záhada, která kdysi děsila, se dnes mění ve fascinující svědectví o počátcích globálního propojování lidstva.