Zaklínač 2: Vrahové králů slaví patnáct let, stojí stále za pozornost?

Nevím, jak moc si akční RPG Zaklínač 2: Vrahové králů pamatujete, avšak už jen jeho základní myšlenka byla dost specifická. Tedy přesněji řečeno v porovnání s tím, co nabízel kousek, který tu byl před ním, jelikož první Zaklínač v mnohém kráčel ve stopách tradičních RPG dané doby, což se v jeho pokračování nestalo. Příběh tentokrát nebyl mišmašem kombinujícím vše možné do jednoho schématu, nýbrž zcela novým vyprávěním rozvíjejícím téma čarodějek a věcí na ně napojených. V tomto vesmíru totiž nejsou kouzelnice a mágové žádné dobré bytosti, nýbrž intrikáři první úrovně, často stojící za židlemi králů, jimž jasně říkají, co mají a co nemají dělat, přičemž tentokrát opět hrají dost velkou roli.

Nebudu však příliš spoilerovat, i když tahle hra má za sebou už přeci jen nějaký ten pátek. Nutno ovšem konstatovat, že příběh má grády i tempo. Vaše rozhodnutí na něj navíc mají velmi zásadní vliv, takže jeho formování vás bude bavit. Leckdy pak vyloženě zažijete nečekané chvíle. Co si budeme povídat. Volby tu rozhodně nejsou černobílé, takže s tím musíte pracovat od samého začátku až do konce, což je jejich velké plus, jelikož většinou nechcete vidět následky svých rozhodnutí hned poté, co je realizujete. Jednotlivé vedlejší příběhy pak mají určité kouzlo. Stejně jako většina vyprávění v tomto univerzu jsou řádně temné, takže je ideálně chcete absolvovat všechny.

Podoba světa, v němž je realizujete, je různorodá. Nemáte tu však vyloženě otevřený prostor, nýbrž relativně koridorovou záležitost, která vám poskytuje jen hrstku středně otevřených lokací. Jejich návrh je však mistrný, vizuálem navíc dokáží imponovat i po letech, takže poskytují těm, kteří jimi procházejí, velmi hutnou atmosféru, jíž ještě posiluje nutnost jednotlivá místa pečlivě prozkoumávat ve jménu nalezení přísad do lektvarů a také předmětů nutných k výrobě zbrojí a zbraní, jejichž design je neskutečně vydařený. Každý meč tu vypadá výborně, stejně tak i zbroje mají kouzlo, jež z nich dělá něco, na co jen tak nezapomenete.

Oproti prvnímu dílu je značně modernizovaný i soubojový systém. Zatímco předtím víceméně vše stálo na tom mačkat klávesy ve správném sledu, tentokrát je tu tradiční formát střetů z akčních RPG, který má dobré tempo a rozhodně není skoupý na brutalitu, jelikož tu prim hrají řádně nabroušené meče a magie spojená se znameními, jež Geralt na nepřátele vrhá. Právě celkové zpracování soubojů je jedním z dalších tahounů tohoto kousku, jelikož stejně jako vizuál funguje na jedničku i po dekádě a půl. Nutno se pak podívat též na optimalizaci. Ta byla při vydání na dost divoké úrovni. Pro hraní člověk potřeboval opravdu nadupané PC, což už nyní není třeba, jelikož současné stroje tento kousek zvládají rozjet na maximální možné detaily.

Do popředí bych před samotným závěrem ještě rád dal způsob, jak Geralt poznává monstra. Postupně o nich totiž získává informace, což nakonec vede k tomu, že nejenže ví, jak na ně, ale také zvládá eliminovat jejich hnízda, což ve finále vede k tomu, že je schopen zdárně dokončovat různě zajímavé úkoly spojené nejednou právě s nějakou tou formou eliminace či úklidu.

Na řadě titulů se zub času podepíše opravdu řádně, takže jakmile se k nim vrátíte třeba po dekádě, už je úplně hrát nechcete, protože zkrátka nezaujmou vizuálem a často ani hratelností, která také zastará. Tak to u videoher zkrátka chodí. Zaklínač 2: Vrahové králů však patří do kategorie titulů, jimž se podařilo odolat zubu času překvapivě dobře. I po letech toto dílo vypadá neskutečně dobře. Kvalitní je pak i po stránce vyprávění, stavějícího před vás hromadu voleb s následným dopadem. Pozitivně též lze vnímat soubojový systém, který je dynamický a velmi povedený. Druhého Zaklínače zkrátka lze zařadit mezi díla, jež stojí i po dekádě a půl za pozornost. Jestliže tedy máte náladu na pořádné akční RPG, které dokáže leckdy také šokovat, je tohle jedna z nejlepších možných voleb, po nichž lze sáhnout.