Myší obočí, včelí rty a moč na zuby: Nejbizarnější trendy krásy v dějinách

Zatímco dnes se děsíme chemie v krémech nebo botoxu, historické beauty rituály byly často mnohem nebezpečnější, bolestivější a šokující. Mnohé z těchto praktik by dnes považoval za šílené i ten nejodvážnější. A přesto byly běžnou součástí života žen i mužů, kteří prostě chtěli „vypadat dobře“. V minulosti si především ženy nelámali hlavu s tím, co použijí. Hlavní bylo, aby bylo co použít a bylo to to nejúčinnější. Jestli svou zkrášlovací kúru přežijí, to už nikoho více méně nezajímalo.

Ve středověku a renesanci platila světlá pleť za symbol šlechtického původu – znamenala, že člověk nemusí pracovat venku. A jak toho dosáhnout? Směsí octa a bílého olova, známé jako „ceruse“. Efekt? Hladká, bělavá pokožka – a k tomu otrava krve, vypadávání zubů a smrt.

Zajímavost: Marie Stuartovna i Alžběta I. byly údajně pravidelnými uživatelkami. Kůže jim ale časem začala praskat a hnít…

Antické ženy si chloupky odstraňovaly pomocí směsi popela, pryskyřice, roztlučených škorpiónů a živočišné moči. Výsledky byly… ehm, „trvalé“. Sice to zabralo, ale zároveň mohlo dojít k podráždění, infekcím a naprostému zničení pokožky.

Ve viktoriánské době byla hustá obočí stále v módě – ale ne každému rostla přirozeně. Řešení? Nalepit si umělé obočí vyrobené z myší srsti. Ano, doslova ustřižený myší kožíšek. Obočí se lepilo lepidlem, někdy v různých úhlech – záleželo na tom, jak chtěla být dáma „dramatická“.

Ve starověkém i renesančním Itálii si ženy kapaly do očí šťávu z rulíku zlomocného (belladonna). Důvod? Oči se jim rozšířily a získaly hluboký, „zamilovaný“ pohled. Vedlejší účinky? Ztráta zraku, halucinace a v extrémních případech smrt.

V Egyptě a starém Římě používaly ženy (a někteří muži) krokodýlí trus smíchaný s bahnem jako omlazující pleťovou masku. Prý měl detoxikační účinky a vyhlazoval vrásky. Realita? Pravděpodobně více infekcí než omlazení.

V 17.–18. století (a opět v některých dnešních alternativních kruzích) se věřilo, že včelí jed omlazuje pleť. Některé ženy si nechávaly záměrně včelami napuchnout rty a tváře, aby vypadaly svěžeji. Ano – dobrovolně se nechaly bodnout do obličeje.

Na přelomu 19. a 20. století ženy toužily po rovných vlasech, a tak začaly používat nahřáté kovové žehličky, které se pokládaly na rozžhavené uhlíky. Výsledkem byly nejen rovné vlasy, ale často i spáleniny, zničené konečky a požáry.

Na začátku 20. století byla radioaktivita považována za zázrak. Krémy s obsahem radia slibovaly věčné mládí, zářivou pleť a energii. Existovaly dokonce zubní pasty a rtěnky s radiem. Po letech se ale ukázalo, že způsobují rakovinu kostí, vnitřní krvácení a smrt.

Ve starém Římě a dokonce i v renesanční Evropě se lidská moč používala jako tonikum na pleť a bělení zubů. Obsahuje totiž amoniak, který má čisticí účinky. Praktika přežila až do 18. století a občas se k ní hlásí i někteří moderní „alternativci“.

Bledost byla ceněna natolik, že si některé ženy nechávaly pouštět žilou čistě z estetických důvodů. Záměrně oslabovaly tělo, aby vypadaly „étericky“, bledě a jemně. Následky? Mdloby, anémie, infekce… krása zkrátka bolela.

Zdroj: časopis Svět na dlani, časopis 21. století