Článek
Když i vlastní hlas unavuje
Byla jsem unavená ze všeho. Ze slov, ze zpráv, z lidí, z vlastních myšlenek. Mluvila jsem denně s desítkami lidí, online i offline, přeskakovala mezi notifikacemi, e-maily, hovory. A pak jsem si uvědomila, že jsem dlouho nebyla v opravdovém tichu. Nejen bez mluvení – ale bez odpovídání, bez reagování, bez očekávání.
Rozhodla jsem se, že si vezmu tři dny. Jen pro sebe. A mlčení. A ticho.
1. den: Hluk, který si nosíme v sobě
Ráno bylo zvláštní. Automaticky jsem otevřela telefon, než jsem si uvědomila, že jsem ho včera večer vypnula. Pocit lehké paniky. Co když mi někdo píše? Co když se něco děje?
Nebyla to absence zvuku – byl to mentální hluk, co mě pohlcoval. Přehrávala jsem si v hlavě rozhovory, co jsem měla, co jsem mohla říct jinak. Jako bych si v hlavě vedla podcast pro jednoho.
Začala jsem si všímat věcí:
- Jak často sahám po slovech, i když nejsou potřeba.
- Kolik hluku je i tam, kde jsme sami – v hlavě, v myšlenkách, v očekávání.
Den rychle utekl. Někdy jsem absenci slov pociťovala, jindy jsem byla ráda, že nic říkat nemusím. Večer jsem byla poprvé sama doma v tichu. A cítila jsem… strach. Ale jiný než obvykle. Ne strach zvenčí. Strach z toho, co budu muset slyšet uvnitř.
2. den: Mysl bez hlasitosti
Druhý den začal pomalu. Už žádný vnitřní chaos, ale zvláštní druh otupělosti. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si sedla ke stolu a jen tak koukala ven. Bylo to příjemné, uvědomovala jsem si sama sebe a ticho.
Čas se zpomalil. Vnímala jsem svět, jako bych ho viděla poprvé:
- Ptáci byli hlasitější, než jsem si kdy uvědomila.
- Šálkem kávy jsem dokázala trávit dvacet minut – jen tak. Bez rozptylování.
- Najednou jsem nechtěla nic „dělat“, jen být.
Zapsala jsem si do deníku jednu větu:
„Když všechno ztichne, slyšíš pravdu.“
A ta pravda byla bolestivá. Přesně jsem slyšela, kde ve svém životě běžím na autopilota. Co dělám jen proto, že „by se mělo“. A kdo vlastně nejsem.
Ale poprvé mi to nevadilo. Nechtěla jsem utéct. Jen zůstat – a slyšet.
3. den: Vnitřní klid je nejtišší síla
Třetí den jsem se probudila a cítila v sobě zvláštní klid. Ne euforii. Spíš měkký, tichý pocit, že nemusím nikam spěchat. Že věci se dějí, i když do nich nezasahuju. Došlo mi, že není vždy potřeba nad něčím udržovat kontrolu, občas stačí jen tiše pozorovat věci zpovzdálí a sledovat, jak se sami dějí.
Dívala jsem se ven z okna přes půl hodiny. V tichu. Nedržela jsem telefon, nekontrolovala čas. A přesto jsem byla plně „tam“. Bez nutnosti cokoliv komentovat, sdílet nebo analyzovat.
Večer jsem si uvědomila, že nejvíc mluvíme tehdy, když nevíme, kdo jsme. A že skutečné sebevědomí možná začíná tím, že dokážeme mlčet. Bez studu. Bez potřeby se ospravedlňovat.
Ticho není prázdnota. Je to návrat.
Nešlo o žádný „výkon“. Nešlo o sebezlepšování. Šlo o návrat. Sama k sobě.
Neříkám, že musíte být zticha tři dny. Ale zkusit hodinu. Půl dne. Den. Vypnout telefon. Zavřít dveře. A prostě být.
Ve světě, který nás nutí mluvit, vysvětlovat, sdílet a reagovat…
…je ticho tím nejradikálnějším aktem svobody.
