Článek
Původní myšlenka byla krásná, v podstatě reklama na outdoorový batoh. Spát tam, kde zapadne slunce. Vařit si kávu na vařiči s výhledem na oceán. V noci číst knížky zabalený ve spacáku, ráno skočit do jezera místo sprchy. Realita byla… jiná.
Když jsem si to plánoval, znělo to krásně.
Vyrážím na tři týdny autem po Evropě, budu spát vzadu v kufru, jíst z vařiče, občas se vykoupu v jezeře a zažiju něco opravdového. Žádné drahé hotely. Žádný itinerář. Jen mapa, instinkt a klíče od auta.
A začátek tomu odpovídal. První noc ve Slovinsku, klidný plácek u řeky. Probouzím se s mlhou nad hladinou a kávou v ruce. Snídám v trávě a připadám si jako v cestovatelském dokumentu. Ale tahle romantika se rychle mění v surovou realitu.
Kolik mě to fakt stálo?
Nejprve trochu tvrdých čísel. Za tři týdny spaní v autě napříč Evropou jsme projeli přibližně 1800 kilometrů. Spotřeba kolem 6,4 litru na 100 km, průměrná cena nafty kolem 1,60 €/l – tedy něco přes čtyři a půl tisíce korun jen za palivo. Na to navazuje parkování – a to byl první nečekaný náraz do reality. Většina evropských měst, hlavně těch jihovýchodních a přímořských, má přísná pravidla pro noční stání. Bezpečné, ne moc hlučné a ne moc nápadné místo často znamená placené parkoviště – a tady padlo dalších víc než dva tisíce.
Další výdaje šly na jídlo, občasný přístup ke sprše v kempu (nechtěl jsem po týdnu smrdět jak opuštěná plavba), drobnou výbavu a údržbu. Ve výsledku to celé stálo zhruba 12 tisíc korun. Bez amortizace auta. Ne extrémní suma, ale rozhodně ne „zadarmo“, jak se často píše v blogpostech, které končí slovy „a pak jsem zažil nejlepší východ slunce života“.
- Nafta: 4 520 Kč (cca 1 800 km, průměrná spotřeba 6,4 l/100 km)
- Parkování: 2 150 Kč (hlavně v městech jako Nice, Marseille, Verona – parkovat zdarma je tam sci-fi)
- Veřejné sprchy / kempy jen na hygienu: 980 Kč
- Jídlo navíc (víc snacků, restaurace, protože ne vždy se dá vařit): 3 400 Kč
- Drobnosti (čistící ubrousky, powerbanka, plynová kartuše): 820 Kč
Celkem: 11 870 Kč za 21 dní (bez započítání amortizace auta)
Co nikdo nepřizná
Jedna z věcí, o kterých se v těchhle instacestopisech moc nemluví, je fyzické nepohodlí. Spát v autě není jako spát na gauči. Ani když máš SUV, sklopené sedačky a samonafukovací karimatku. Po třech dnech tě bolí záda. Po pěti už nevíš, jak si lehnout. V noci se budíš při každém pohybu – protože se snažíš neotevřít dveře, nezmáčknout klakson nebo nespustit alarm. A ráno? Cítíš se jako vyždímaný citron.
Další věc, která tě zaskočí, je strach. A to i když jsi člověk, co se nebojí. Parkuješ na klidném místě, u lesa, za městem, kde nikdo nechodí. Ale pak přijde noc. Není světlo. Slyšíš zvuky – krok? větve? zvíře? – a mozek ti vymýšlí scénáře, které jdou od zlodějů po divoká prasata. Spíš lehce, s jedním okem otevřeným, připravený v panice startovat.
Třetí realita, o které se nemluví, je pocit vykořenění. První dva tři dny máš pocit svobody. Den pět, šest… už tě nenaplňuje ten moment, kdy se večer podíváš kolem sebe a máš si „vybrat místo“. Jsi pořád v pohybu. Nemáš domov. A to i když sis ho chtěl přece udělat z auta. Chybí ti pevný bod. Něco známého. I jen hloupý stůl, kam si položíš věci.
A pak je tu hygiena. Instagram ukáže snímek, kde si člověk myje obličej v horském potoce. Reálně? Čistíš si zuby na benzínce, potíš se v autě, kde je 34 stupňů, a čtvrtý den si vymýšlíš, jak si umýt vlasy PET lahví. To není romantika. To je improvizace.
A přesto…
…je na tom něco neskutečně silného. Ten moment, kdy zastavíš na útesu a pod tebou se rozbíjí Atlantik. Když ti v noci někdo zaklepe na okno a místo pokuty ti nabídne čerstvé croissanty. Když ráno otevřeš kufr a do auta ti vletí vůně eukalyptu a slunce.
Nejedeš s plánem. Jedeš, protože můžeš. To je luxus, který ve městě neexistuje. A i když je to občas nepohodlné, unavující, osamělé – poznáš o sobě věci, které v pohodlí domova nikdy neuslyšíš. Ticho. Čas. Myšlenky, které jsi si roky nepřipustil. A možná i to, že štěstí není v tom, kolik toho zvládneš. Ale kolik toho nepotřebuješ.
