Článek
Operace Osoaviakhim (Осоавиахим) byla tajná sovětská akce, která převezla více než 2 500 bývalých německých specialistů (vědců, inženýrů a techniků pracujících ve specializovaných oblastech) z nacistického Německa do Sovětského svazu jako válečnou reparaci. Akce Osoaviakhim sloužila k zajištění transferu know-how a v Rusku je označována jako „Zahraniční experti v SSSR.“
Tito odborníci pocházeli z klíčových podniků a institucí ve vojenské a hospodářské politice sovětské okupační zóny Německa a sovětského sektoru Berlína. Operace se konala 22. října 1946 v ranních hodinách a byla provedena jednotkami MVD (dříve NKVD) a sovětskou armádou pod vedením sovětské vojenské správy v Německu, jejímž velitelem byl Ivan Serov. Kromě odborníků bylo také převezeno přibližně 4 000 rodinných příslušníků, čímž se celkový počet přepravených osob vyšplhal na více než 6 000.
Krycí jméno Osoaviakhim je zkratka tehdy velké sovětské organizace OSOAVIAKhIM, která za druhé světové války verbovala civilisty pro Rudou armádu, později byla přejmenována na DOSAAF.
V předvečer 22. října 1946, bezprostředně po zemských volbách v sovětské okupační zóně a v Berlíně, to začalo. Sovětští důstojníci v doprovodu překladatelů a ozbrojeného personálu dorazili k domům německých odborníků a nařídili jim, aby si rychle připravili svá zavazadla. Nákladní vozy a vlaky již byly připraveny, čekajíce na přepravu těchto osob a jejich rodin na neznámé místo. Předpokládá se, že do Sovětského svazu bylo transportováno přibližně 6 500 jedinců, z nichž většina proti své vůli.
„Přišli mezi půlnocí a třetí hodinou ranní, kdy už všichni spali. Přesně věděli, kde bydlím. Měli klíč - měli všechno od bytu. Byl tam jeden tlumočník, který mi to řekl [německy]: „Vstávej! Mobilizují tě na práci do Ruska.“ Bylo tam asi půl tuctu vojáků se samopaly, kteří mě obklíčili. Když jsem se chtěl dostat na záchod, nejdřív ho prohlédli, aby se ujistili, že tam není únikový východ. Byla to velmi těsná operace. Dělali to tak s každou rodinou. Přišlo mnoho rodin, zatímco já jsem byl sám,“ řekl Fritz Karl Preikschat, německý inženýr naverbovaný do Sovětského svazu prostřednictvím operace Osoaviakhim a držený v Sovětském svazu 6 let. O necelý týden později, o repatriaci informovaly berlínské noviny, které byly pod kontrolou SSSR. „Zatím odešlo jen několik skupin německých specialistů, inženýrů, techniků a dělníků. Byly jim poskytnuty pracovní smlouvy. Ruský přístup následuje příkladu západních spojenců, zejména Anglie a Ameriky.“
Bylo také prováděno přesunutí mnoha souvisejících zařízení, s cílem doslova přenést výzkumná a výrobní střediska, jako například přemístěné raketové středisko V-2 Mittelwerk, z Německa do Sovětského svazu. Zároveň se usilovalo o shromáždění co největšího množství materiálu z testovacích zařízení, například z centrálního vojenského leteckého testovacího střediska Luftwaffe v Erprobungstelle Rechlin, které bylo obsazeno Rudou armádou 2. května 1945. V průběhu následujících let byla demontována a převezena zařízení z mnoha vyspělých technologických společností, včetně těch z Carl Zeiss (Jena), Junkers (Dessau) a závodu Siebel (Halle), do Sovětského svazu. Tento proces byl součástí reparací stanovených v rámci Postupimské dohody. „Sověti se zajímali pouze o to, aby získali odborné znalosti techniků a inženýrů, aby mohli na tomto základě vyvinout svůj vlastní raketový program. Na konci roku 1947 němečtí vědci splnili svou povinnost, když byly tyto repliky německých raket V2 opakovaně úspěšně vypuštěny, a pak Sověti vzali věci do vlastních rukou a o rok později, v listopadu 1948, měli první start sovětských, které vyvinul Koroljov, který dokončil raketu R1 založenou na německé V2,“ napsal Historik Daniel Bohse.
Mezi prominentními německými vědci, kteří byli odvedeni, se nachází řada významných osobností. Jedním z nich je Hugo Schmeisser, konstruktér zbraní, který vyvinul první úspěšnou útočnou pušku StG 44. Existuje i pověst, že tato puška sloužila jako inspirace pro ruskou pušku AK-47, kterou vytvořil Michail Kalašnikov mezi lety 1946 a 1948. Mezi dalšími významnými vědci je Karl-Hermann Geib, fyzikální chemik, který v roce 1943 vyvinul Girdlerův sulfidový proces, považovaný za nejefektivnější metodu výroby těžké vody v jaderných reaktorech. Erich Apel, bývalý raketový inženýr v Peenemündském vojenském výzkumném centru, spolupracoval s Wernherem von Braunem v raketovém programu V-2. Dalšími vědci jsou Helmut Gröttrup, inženýr a raketový vědec, který pracoval na raketovém programu V-2 a později vynalezl čipovou kartu, a Brunolf Baade, letecký inženýr a bývalý člen nacistické strany, který vedl vývoj východoněmeckého Baade 152, prvního proudového dopravního letadla vyvinutého v Německu. Ferdinand Brandner, letecký konstruktér a bývalý plukovník SS, hrál klíčovou roli při vývoji turbovrtulového motoru Kuzněcov NK-12, používaného na bombardérech Tupolev Tu-95. Fritz Karl Preikschat, elektrotechnický a telekomunikační inženýr, vynalezl vylepšený model jehličkového tiskového dálnopisu.
Překvapivě se však ukázalo, že postižení vědci a jejich rodiny měli ve srovnání s občany Sovětského svazu a sovětskou okupační zónou relativně příznivé podmínky, i přes utrpení způsobené deportacemi a izolací. Tito specialisté vydělávali více než jejich sovětští kolegové. Po období duševní izolace se tito odborníci mezi lety 1951 a 1958 vrátili do Německa. Před odjezdem byli instruováni, aby o svém pobytu v Sovětském svazu zachovávali mlčenlivost. Specialisté, kteří se vrátili do NDR, často dostávali nabídky na významné vedoucí pozice a jejich rodiny měly přednost při získávání bydlení.
Operace Osoaviakhim, během níž byla přemístěna skupina více než 2 500 německých vědců, inženýrů a techniků spolu s jejich rodinami do Sovětského svazu, lze vnímat jako problematický a kontroverzní případ. Tato utajená akce, uskutečněná v roce 1946, měla za cíl převzít německé odborníky jako součást válečných reparací a získat jejich odborné znalosti. I když byla operace prezentována jako dobrovolná, mnoho odborníků bylo přemístěno proti své vůli. Způsob, jakým byli vědci a jejich rodiny odváděni, lze považovat za nedůstojný, přestože tito vědci sloužili v bývalé Třetí říši, mnoho z nich nebylo v nacistické straně NSDAP. Většina z nich nebyla informována o účelu svého přemístění a byla násilně donucena opustit své domovy. Získané znalosti a dovednosti těchto odvlečených vědců měly potenciál přispět k technologickému pokroku. Sovětský svaz využil tuto příležitost a získal mnoho cenných informací a technologií, které mu pomohly rozvíjet vlastní programy vědeckého výzkumu, nicméně otázka etické správnosti tohoto jednání zůstává sporná.
Zdroj
Wikipedie
