Článek
Už jste někdy přemýšleli, jak vznikl náš vesmír? Většina z nás si představí obrovský výbuch, který všechno stvořil. Ale co kdyby to bylo mnohem jednodušší, a zároveň děsivě elegantní? Co kdyby Velký třesk nebyl nic jiného než stisknutí tlačítka „ON“?
Tato myšlenka, která na první pohled zní jako sci-fi, je překvapivě blízká tomu, jak o vzniku vesmíru přemýšlí někteří fyzici a informatici. Představte si to takto:
Velký třesk jako „boot“ systému
Představte si obyčejný počítač. Předtím, než ho zapnete, je to jen hromada plastu a kovu. Obrazovka je černá, nic se neděje. Je to „nic“. Ale pak stisknete tlačítko a BUM! Rozsvítí se, začne se načítat systém a najednou máte fungující zařízení plné informací a procesů.
A přesně tak někteří vidí i Velký třesk. Byl to okamžik, kdy se z „ničeho“ stalo „něco“, a to bez zjevné příčiny, kterou bychom dokázali uchopit v rámci našeho času a prostoru. Jako by někdo prostě „zapnul“ vesmír.
Vesmír jako simulace: Děsivé paralely
Když se na to podíváme z této perspektivy, najdeme fascinující podobnosti mezi naší realitou a počítačovou simulací:
- Velký třesk by byl jako signál Power On nebo spuštění funkce Start().
- Kvantové fluktuace, ty drobné, náhodné změny ve vakuu, by mohly být inicializační šum v systému – takové to drobné „bzučení“ na pozadí, když se něco spouští.
- Vznik času s Velkým třeskem je jako spuštění hlavního časovače simulace. Předtím čas prostě neexistoval, protože nebylo co měřit.
- Inflace vesmíru, to superrychlé nafouknutí krátce po Třesku, připomíná rychlé načítání nebo vykreslování světa v počítačové hře.
- Vznik základních sil a částic je pak jako načítání pravidel, knihoven a zákonů, které definují, jak se bude svět chovat.
- Entropie a teplota mohou být chápány jako výchozí systémová energie – energie, která určuje, jak se bude systém vyvíjet a kolik „práce“ v něm může probíhat.
- A na konec, omezení rychlosti světla. Pokud vnímáme vesmír jako běžící program, omezení rychlosti světla připomíná „maximální takt procesoru“. Světlo je jako nejrychlejší signál, kterým se informace může šířit. Stejně jako počítač nemůže vykonat nekonečně mnoho instrukcí najednou, vesmír nemůže „přeskočit“ své vlastní pravidlo – nic se nemůže pohybovat rychleji než světlo. Tím vzniká zcela přirozená struktura reality: kauzalita, pořadí událostí a logika příčiny a následku.
Takže i když byl vesmír „stisknutím tlačítka ON“, jeho procesor má své limity – a světlo je jeho nejrychlejší datová cesta. Bez tohoto omezení by simulace přestala dávat smysl – žádné pořadí, žádná stabilita, jen chaos.
Co je na tom nejděsivější?
Asi to, že pokud se na to podíváme tímto způsobem, neexistuje žádný „vnější“ důvod pro vznik vesmíru. Prostě se STALO. Jako když zmáčknete tlačítko. Žádné „předtím“ neexistuje, protože čas a prostor vznikly až s Třeskem. Ptát se, co bylo „před Velkým třeskem“, je pak stejně nesmyslné jako ptát se, co se dělo „před startem operačního systému“. Pro program běžící uvnitř to prostě není definováno. Je to mimo jeho „chápání“.
A co energie? Známe frázi „bůh řekl: Budiž světlo“ – nebo prostě někdo zmáčknul ON. V informatice je výpočetní výkon energie a informace jsou energetické stavy. Bez „vstupu“, bez zapnutí proudu, by neběžel žádný program, žádná simulace. Takže když „někdo“ pustil proud, vznikl prostor, čas, pravidla. A bum – simulace běží.
Co když vesmír není „věc“, ale proces?
Tato myšlenka by hodně věcí vysvětlovala:
- Vesmír je běžící program.
- My sami bychom mohli být výsledky složitých výpočtů, informace ve stavu superpozice (což je takový speciální kvantový stav, kdy částice existuje na několika místech najednou, dokud ji nezměříme).
- A smrt? Možná to není zničení, ale jen vypnutí jednoho vlákna procesu.
Jsme součástí kódu?
Že „Velký třesk je jako zapnutí systému“, je dosti zajimavý popis. Nad touto myšlenkou se zamýšleli i mnozí chytří mozkové:
- „Vesmír je počítač. A my jsme programy běžící uvnitř něj,“ řekl Edward Fredkin, fyzik a informatik.
- „It from bit“ (tedy „Vše z bitu“), proslavil John Archibald Wheeler, což naznačuje, že informace, bity, jsou základem reality.
Jsme součástí nějakého nekonečného kódu? Nebo je to jen fascinující metafora, která nám pomáhá pochopit něco tak obrovského a neuchopitelného, jako je vznik vesmíru? Neměli bychom si více vážit života ?
Zdroje:
- Fredkin, Edward. "A New Cosmogony" (1992), zde rozvíjí své představy o "kosmickém počítači".
- Wheeler, John Archibald. "Information, Physics, Quantum: The Search for Links" je volně dostupná online v publikaci Proceedings of the Third International Symposium on Foundations of Quantum Mechanics (1989).
