Článek
Bylo to odpoledne po práci, někdy v prosinci. Byla mi zima, rukavice jsem si zase samozřejmě zapomněla doma a v hlavě jsem projížděla, kolik jsem už nechala v obchodech za dárky a věci, které nikdo vlastně nepotřebuje. Šla jsem po Václaváku dolů k metru a koutkem oka zahlédla chlapa u zábradlí. Seděl na zemi, tipovala jsem ho na padesát, v bundě, která už spíš držela silou vůle než zipem. Vedle něj leželi dva psi, stočení do klubíčka, před nimi karton s nápisem, že shání na jídlo. Když jsem procházela, zvedl hlavu a tiše se zeptal, jestli nemám drobné. Automaticky jsem vyhrkla, že nemám, a šla dál. Po pár krocích jsem ale zastavila, jako by se mi v hlavě něco zadrhlo.
Impuls, pětistovka a trapné „ať se daří“
Otevřela jsem peněženku. Měla jsem v ní dvě pětistovky a pár mincí někde v hluboké kapse, na které jsem neměla náladu sahat, jak mi mrzly prsty. Hlavou mi projelo, že pět set je fakt dost, že za to mám nákup na týden nebo aspoň dvě návštěvy kavárny i s dortem. Vzápětí mi naskočilo, kolik jsem ten týden nechala právě za tyhle kavárny a jiné blbosti, které jsem si ani nestihla pořádně užít. Něco ve mně se prostě seklo. Otočila jsem se, vrátila se k němu a jednu pětistovku mu podala. Vykulil oči, podíval se na mě tak nějak zaskočeně a poděkoval tichým hlasem, skoro až nesměle. Mně v tu chvíli přišlo trapné, jak neumím normálně reagovat, tak jsem jen zamumlala „ať se daří“ a rychle se otočila zpátky k metru.
Jak jsem odcházela, v hlavě se mi rozjela druhá vlna. Vynořily se věty typu „stejně to propije“, „takové peníze bych měla poslat nějaké organizaci“, „tohle není rozumná pomoc“. Nebyl to hlas někoho jiného, byly to moje vlastní naučené pochybnosti a předsudky, které jsem slyšela tisíckrát kolem sebe. A do toho se ozvala zvědavost. Co s těmi penězi fakt udělá? Jako bych potřebovala důkaz, že jsem je „dala správně“, že jsem se nerozhodla úplně hloupě. Zastavila jsem se, otočila se zpátky a začala ho z dálky sledovat. Připadala jsem si trochu jako blázen, ale ta zvědavost byla silnější než pocit trapnosti. Říkala jsem si, že když už jsem do toho dala tolik, chci aspoň vidět, jak s tím naloží.
Večerka za rohem a úplně jiný scénář
Po chvíli se zvedl, začal si balit věci do igelitky, na psy hvízdl a pomalu se rozešel dolů směrem k tramvajím. Šla jsem za ním, dělala, že si něco píšu do mobilu, držela jsem si odstup, aby si mě nevšiml. U spodní části Václaváku zahnul do jedné z postranních uliček a zastavil se u malé večerky. Vešel dovnitř, psy nechal přivázané venku. Zůstala jsem stát kousek od výlohy a nenápadně nakukovala dovnitř, přitom jsem se cítila fakt hloupě. Jako bych sledovala někoho, kdo o tom vůbec neví, a dělala si z jeho života svůj malý soukromý experiment.
Přes sklo jsem viděla, jak bere košík a začíná ho pomalu plnit. Dal do něj rohlíky, nějaký levný salám, několik instantních polévek, konzervu pro psy. Chvíli se rozhlížel, pak sáhl po jednom malém pivu v plechovce. U pokladny vytáhl z kapsy hrst mincí a k tomu tu pětistovku. Něco s prodavačem řešil, ukazoval na plakát s dobíjením kreditu na mobil, společně nad tím chvilku počítali. Nakonec jsem viděla, jak mu prodavač podává účtenku a malý papírek s kódem, pětistovka mizí v kase a jemu zůstává v ruce pár drobných. Došlo mi, že mě vlastně vůbec nenapadlo, že by si za ty peníze mohl dobít telefon. V hlavě jsem měla jen jídlo nebo alkohol, nic mezi tím.
„Narazil na dobrou duši“ a moje malé zrcadlo
Když vyšel ven, neotočil se zpátky na své místo na Václaváku. Šel dál za roh k takovému zákoutí, kde seděli další dva lidé, kteří vypadali podobně jako on. Sedl si k nim, položil na zem pytel s rohlíky a první, na koho myslel, byli jeho psi. Dostal každý kus salámu, nakrmil je, až pak začal rozdělovat jídlo mezi ty ostatní. Pivo otevřel a podal ho jednomu z nich, sám si dal až naposled. Slyšela jsem, jak říká, že dneska „narazil na dobrou duši“ a že mají „klid aspoň na dva dny“. V tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně čekala něco úplně jiného. Část mě byla připravená na to, že ho uvidím, jak leze z herny nebo si nese tašku plnou alkoholu. Místo toho jsem sledovala úplně obyčejnou úlevu a nějaké jejich malé společné zajištění na nejbližší dobu.
Stála jsem tam ještě chvíli opřená o zeď, ale postupně mi začalo být dost nepříjemně. Uvědomila jsem si, že se na ně dívám skoro jako na divadlo, na scénu, ke které jsem si sama napsala scénář a teď kontroluju, jestli ho hrají podle mých představ. Otočila jsem se a šla pryč, pořád s tím zvláštním pocitem studu v břiše. Studu ne z toho, že jsem mu dala peníze, ale z toho, že jsem za ním šla a chtěla si ověřit, co s nimi dělá, jako bych na to měla nějaký nárok. V hlavě se mi tehdy usadilo, že příště, když se rozhodnu někomu něco dát, tak to prostě dám, nebo nedám. Ale že k tomu nebudu přidávat podmínky ani nepsané očekávání, že budu sledovat pokračování. A taky že těch pět set pro mě znamenalo pár káv, tričko ve slevě a možná jednu večeři, zatímco pro něj to ten den bylo jídlo, kredit, trochu klidu a chvíle, kdy mohl myslet i na ostatní. Neberu to jako nějakou velkou pravdu o životě na ulici. Bylo to spíš malé zrcadlo toho, jak se na tyhle situace dívám já a co jsem si o nich do té doby bezmyšlenkovitě myslela.
