Článek
Po rozvodu jsem měla pocit, že mi někdo vyrval kus života a nechal po sobě hluk a prázdno. Najednou jsem byla „sama“ máma dvou dětí, které mám ob týden, a zbytek času jsem trávila buď v práci, nebo doma u seriálů. Randění po třicítce pro mě byla úplně neznámá věc. Kamarádky mě pořád popichovaly, že bych si měla udělat profil na seznamce, že mi to zvedne sebevědomí a aspoň se trochu pobavím. Dlouho jsem to odmítala, připadala jsem si na to trapně stará. Jedno odpoledne jsem ale seděla u počítače, děti byly u exmanžela a mně došlo, že se buď začnu trochu snažit, nebo budu jen čekat, že se něco stane samo. Tak jsem si ten profil prostě založila. Ze začátku jsem spíš pasivně koukala, co tam je, ale s jedním chlapem jsme si začali psát víc. Působil normálně, rozvedený, děti, práce, nic podezřelého. Po pár dnech jsme si domluvili rande v centru na pátek večer, kdy jsem byla bez dětí.
První rande, první nervozita
V den schůzky jsem byla nervózní jak na maturitě. V práci jsem seděla u počítače a místo mailů jsem řešila, jestli šaty nejsou moc, nebo naopak málo. Připadala jsem si nepatřičně, jako kdybych si hrála na něco, co nejsem. Na místo jsem radši přišla o deset minut dřív, protože představa, že on už tam sedí a čeká na mě, mi přišla horší než čekat sama. Když přišel, trochu zadýchaný, ale usměvavý, ulevilo se mi. Na první pohled normální, upravený chlap kolem čtyřicítky. V kavárně jsme si sedli k oknu, objednali si kafe a po chvíli z něj začala padat jedna historka za druhou. Mluvil hlavně on, ale v tu chvíli mi to spíš lichotilo. Po měsících, kdy jsem se cítila spíš neviditelná, bylo příjemné, že se někdo tak snaží zaujmout.
Po kafi navrhl, že bychom mohli zajít ještě na víno do baru o dvě ulice dál, že se mu nechce hned domů. Chvíli jsem zvažovala, jestli to není moc, ale zároveň jsem nechtěla působit, že sednu na kafe a mizím. Tak jsem souhlasila. V baru jsme si dali víno, já zůstala u jedné skleničky, on si dal dvě a začal se víc předvádět. Pořád vtipkoval, trochu přehrával historky a snažil se být zajímavý. Nebylo to vyloženě hrozné, spíš lehce únavné. Kolem jedenácté jsme se zvedli, venku mezitím začalo docela hustě pršet a mně už se chtělo jet domů.
Když se taxík změní v past
U dveří baru se nabídl, že mi zavolá taxi, že přece nepůjdu v lijáku na tramvaj, a že to samozřejmě zaplatí. Můj první instinkt byl odmítnout, že to zvládnu, ale byla jsem unavená a promočená jen z cesty ke vchodu, tak jsem kývla. Taxi přijelo během pár minut, sedli jsme si dozadu a on řidiči řekl, že mě vezmeme první, že to mám blíž. Cestou pořád mluvil, já se snažila být zdvořilá, ale myšlenkami jsem byla už doma. Přijeli jsme k mému domu, taxikář řekl částku a v tu chvíli se to začalo hroutit. On si sáhl do kapsy pro peněženku a najednou znejistěl. Začal se přehrabovat, prohledávat bundu, kalhoty, a pak s úsměvem oznámil, že peněženku asi nechal v baru, „ale že to nějak vymyslíme“.
Navrhl řidiči, že mu to hned teď pošle převodem. Taxikář klidným hlasem odpověděl, že bere jen hotovost nebo kartu. V tu chvíli ve mně hrklo. Já měla u sebe jen pár drobných, které nestačily ani na třetinu částky, a kartu jsem si ten večer nešťastně nechala doma v jiné kabelce. Taxikář trval na svém, on se to snažil odlehčit vtípky o tom, že „kvůli pár stovkám přece nebude dělat dusno“. Atmosféra v autě ale během pár vteřin úplně ztuhla. Mně bylo trapně, i když jsem za nic nemohla, a zároveň jsem v sobě cítila směs studu a vzteku na něj, že si vůbec nezkontroloval, jestli má čím platit.
Hádka, otočka a policejní stanice
Pak to zkusil tak, že otevřel dveře a s klidem řekl, že „jen vyběhne pro peníze nahoru“ a hned je přinese. Taxikář okamžitě zareagoval, zamkl centrální zamykání a řekl, že nás nikam nepustí, dokud nebude mít zaplaceno, nebo jasnou jistotu, že peníze dostane. Mezi nimi se rozjela hádka. On zvyšoval hlas a snažil se dělat ramena, naznačoval, že taxikář přehání. Taxikář zase opakoval, že měl už tolik špatných zkušeností, že na podobné „jen vyběhnu“ dávno neskočí. Po pár minutách přetahování taxikář řekl, že na tohle má postup, otočil auto a bez většího vysvětlování se rozjel zpátky do centra. V tu chvíli mi došlo, že jedeme na policii. Seděla jsem vzadu, promočená, unavená, vedle chlapa, kterého skoro neznám, a byla jsem naštvaná na něj i na sebe, že jsem se do téhle situace vůbec nechala dotlačit.
Na policejní stanici nás posadili každého zvlášť, chtěli občanský průkaz a postupně si nás volali. Připadala jsem si jako nějaká podvodnice, i když jsem jen chtěla domů. Policajt se mě ptal, kde jsme byli, jak jsme jeli, kdo objednával taxi, kdo měl platit. Vysvětlovala jsem, že to bylo první rande ze seznamky, že jsem neměla tušení, že nemá peníze, a že jsem v taxíku neměla ani kartu. Podle jeho výrazu jsem měla pocit, že mu to přijde spíš absurdní než vážné, ale proces byl proces. Sepsali zápis, taxikář tam čekal na vyřešení platby a můj doprovod si mezitím přes telefon sháněl někoho, kdo za ním přijede s penězi. Celé to trvalo přes hodinu. Já volala kamarádce, která bydlela kousek, a poprvé ten večer jsem měla chuť se rozbrečet, ale zároveň jsem to v sobě držela, protože už jsem slz měla po tom rozvodu dost.
Absurdní večer a zvláštní úleva
Když pro mě kamarádka přijela, sedly jsme si ještě na chvíli do jejího auta před stanicí a já jí rychle shrnula, co se stalo. V půlce vyprávění jsme se už obě smály, jak absurdně ten večer dopadl. Byla to trochu obranná reakce, ale pomohlo mi to. Domů jsem přijela vyčerpaná, ale s jedním zvláštním pocitem úlevy. Tohle rande skončilo příšerně a trapně, ale poprvé od rozvodu jsem si neříkala, že je chyba ve mně. Udělala jsem, co jsem mohla, chovala jsem se slušně a to, co se stalo, nebyla moje vina. A i když mě ten zážitek na chvíli odradil od dalších schůzek, zároveň mi ukázal, že nejsem úplně bez šance. Jen si prostě budu muset dávat mnohem větší pozor, s kým sednu do taxíku.
