Článek
To auto jsem měla skoro deset let. Poslední měsíce už to ale nebylo „moje auto“, spíš bezedná díra na peníze. Po každém divném zvuku jsem si v hlavě přepočítávala, kolik ještě zvládnu dát do servisu, a stejně jsem věděla, že jednou mě to dožene. Nakonec jsem si sedla k počítači, nafotila ho na ulici před domem a dala inzerát na Bazoš. Čekala jsem, že tam bude viset týdny, ale ozval se pán skoro hned. Působil normálně, žádné divné otázky, žádné smlouvání do telefonu. Domluvili jsme se na sobotní dopoledne, že přijede ke mně před dům. Ráno jsem lítala mezi autem a bytem, hlídala malou, do toho mi zvonil telefon a já jen narychlo vytírala držáky na pití, vyhazovala lístky z parkování a drobky ze sedaček. Kufr jsem spíš jen prolétla očima, přešoupla jednu tašku a zavřela ho s tím, že tam stejně nic není. V hlavě jsem měla hlavně to, že za chvíli přijede kupující a já nechci vypadat úplně zmateně.
Když staré auto mizí z ulice
Pán přijel přesně, zaparkoval za mnou a šel rovnou k věci. Obešel si auto, podíval se dovnitř, zvedl kapotu, ani se u toho moc nevyptával. Jeli jsme krátké kolečko kolem bloku, jen aby slyšel motor, a mně se u toho klepaly ruce víc než při praktické jízdě v autoškole. Ne kvůli jízdě, ale kvůli předávání peněz a papírů, protože jsem pořád měla pocit, že na něco zapomenu. Na parkovišti před domem jsme pak vytahovali techničák, sepisovali smlouvu, fotila jsem si jeho občanku, on zase mojí. Hlavou mi jelo jen to, jestli mám všechny podpisy, jestli jsem nezapomněla ukázat nějakou závadu, aby mi pak nevolal. On si mezitím do kufru naložil svoje věci, zabouchl ho, zamával mi a odjel. Když auto zmizelo z ulice, necítila jsem ani tak lítost, spíš zvláštní prázdno a úlevu zároveň. Víc jsem to ten den neřešila.
Druhý den odpoledne mi zazvonil telefon, neznámé číslo. Hned mi naskočilo, že je průšvih, že se auto někde pokazilo a on to chce hodit na mě. Ozval se ten pán, představil se jako „ten, co si včera bral to auto“, a já se v duchu připravovala, jak budu vysvětlovat, že jsem nic netajila. Místo toho úplně klidně řekl: „V kufru jste něco zapomněla, je tam taková krabice s fotkama a papírama, asi to nebude moje.“ Chvilku jsem nechápala, o čem mluví, a pak mi došlo, že jsem ten kufr vlastně v tom ranním chaosu jen zabouchla. Bylo mi trapně, že jsem mu tam nechala svůj bordel, a taky mě napadlo, co všechno v té krabici může být. Hned jsem se omlouvala a navrhla, že si pro to někam dojdu, jen ať mi řekne kam, že ho nechci zdržovat.
Setkání na parkovišti a obyčejná krabice
Nakonec jsme se domluvili na parkovišti u obchodního centra, kam měl cestu z práce. Přijela jsem tam tramvají a cestou jsem si uvědomila, jak zvláštně se cítím. Po tolika letech jsem jela někam „bez auta“ a připadala jsem si skoro bezbranně, i když to zní přehnaně. Na parkovišti už stál opřený o moje staré auto, teď už jeho. V ruce držel obyčejnou banánovou krabici přelepenou páskou. Podal mi ji a jen mezi řečí řekl, že do ní přeházel, co našel po stranách kufru, a že se nechtěl vrtat víc. Zase jsem se začala omlouvat, že jsem to tam nechala, a asi třikrát mu poděkovala. On jen pokrčil rameny, rozloučili jsme se a každý jsme šli po svém. Krabici jsem si tiskla k sobě a pořád jsem nevěděla, co přesně v ní vlastně mám.
Otevřela jsem ji až doma v obýváku, když malá usnula. Na parkovišti jsem na to neměla ani náladu, ani odvahu. Hned navrchu byly staré fotky. Já s bývalým v našem prvním bytě, ještě s matrací na zemi a krabicemi místo nábytku. Nějaké fotky z dovolené, kde jsme oba vypadali strašně mladě a bezstarostně. A mezi tím záběr, kde držím malou v porodnici, úplně rozpitá a nateklá, ale usmívám se. Pod fotkami byla obálka s ručně psanými dopisy od táty, které mi psal, když byl v nemocnici a já nestíhala za ním jezdit tak často, jak bych chtěla. A pod tím pár drobností ze stěhování – staré klíče, účtenky, u kterých už ani nevím, za co byly, a různá „důležitá“ lejstra. Všechno to bylo naházené bez ladu a skladu. Došlo mi, že tuhle krabici jsem před dvěma lety naplnila stylem „jen na převoz“ a místo abych ji vybalila doma, nechala jsem ji v kufru a vozila ji všude s sebou.
Co všechno se dá vozit v kufru auta
Seděla jsem na zemi mezi těmi fotkami a dopisy a napadlo mě, že kdyby ten pán nebyl tak pečlivý nebo slušný, mohl to klidně hodit do popelnice a já bych se to nikdy nedozvěděla. Napsala jsem mu krátkou SMS, že mi strašně pomohl a že asi nikdy nevyklízím věci pořádně. Odepsal jen: „V pohodě, patří to k tomu autu.“ Ten večer jsem si ty věci poprvé v klidu prošla. Něco jsem rovnou vyhodila, u něčeho jsem si říkala, proč to vůbec uchovávám. Fotky jsem roztřídila, dopisy od táty jsem si založila do jedné složky a u některých jsem si pobrečela. Měla jsem pocit, že si po hodně dlouhé době sedám čelem k něčemu, co jsem roky jen vozila s sebou a vůbec jsem se na to nechtěla dívat.
Další den ráno, když jsem šla pěšky na tramvaj do práce, mi došlo, jak moc jsem měla to auto spojené s celou jednou etapou života – s bývalým, s tátou, s prvními roky s malou. Teď bylo pryč, odjelo někam do jiné ulice, do jiného života. Ale to nejdůležitější z něj mi někdo cizí vrátil v té obyčejné krabici, kterou klidně mohl nechat u popelnic. Uvědomila jsem si, že prodej auta pro mě nakonec nebyl jen o tom dostat na účet pár korun, ale i o tom, že jsem se konečně musela prohrabat těmi „zapomenutými“ věcmi. A od té doby, kdykoli mě napadne něco „jen na chvíli“ uklidit do kufru, vzpomenu si na tuhle historku a radši se podívám, co si tam vlastně ukládám.
