Článek
Ráno sedáme v Praze do auta, venku je modrá obloha a takový ten typický víkend, kdy je škoda zůstat doma. Nemáme žádný plán, jen chuť někam vypadnout. Petr navrhne Špindl, že tam nebyl roky a že se aspoň projdeme po kopcích. V hlavě mi blikne vzpomínka na články o šílených cenách, co jsem nedávno četla, ale mávnu nad tím rukou. Říkám si, že média vždycky všechno nafouknou a že to nějak vymyslíme, když nebudeme utrácet za blbosti. Vlastně jsem se docela těšila, že si uděláme takový malý výlet jako za starých časů.
První cenovka, která zkazí náladu
První studená sprcha přijde hned u parkování. Necháme auto na oficiálním parkovišti a automat po nás chce částku, za kterou normálně tankuju půl nádrže. Chvíli tam stojím s kartou v ruce a jen koukám na tu cifru. Říkám Petrovi, že to je snad vtip, ale kolem nás lidi pípají kartou jak na MHD, nikdo ani nemrkne. Petr pokrčí rameny, že když už jsme tady, tak to nemá cenu řešit, a zaplatí. V duchu se snažím uklidnit tím, že parkovné ještě nějak rozdýchám, ale že si asi nedáme žádný velký oběd a budeme to držet při zemi.
K lyžování se nakonec ani nedostaneme. Dojdeme ke sjezdovkám, mrkneme na ceduli se skipasy a tam už je mi jasné, že tohle ne. Jen se projdeme podél, koukáme na lidi na svahu z boku a po dvou hodinách chození začínám mít fakt hlad. Začneme hledat něco k jídlu. Všude narvané bary a restaurace, u vchodů jídelní lístky s částkami, u kterých mi trochu cuká oko. Mám pocit, že jsem si spletla měnu. U jedné horské boudy se zarazíme, protože tam mají napsaný smažák. To mi přijde jako jistota, klasika, co se nedá moc zkazit. Řekneme si, že se teda rozšoupneme aspoň na jedno normální teplé jídlo.
„Jednou za rok to přežijeme“
Sedneme si ke stolu, přijde servírka a já se jí rovnou ptám, jestli ten smažák fakt stojí těch 450, co je na lístku. Ona jen suše odpoví, že jo, že je to porce i s hranolkami a malým salátkem a že k tomu je tatarka. Trochu se mi protočí panenky, ale Petr mě kopne pod stolem, ať to neřeším. „Máme hlad, jednou za rok to přežijeme,“ procedí mezi zuby. Objednám si teda smažák, on si dá guláš, k tomu dvě malá piva a já se snažím na cenu nemyslet. Sama sobě si to omlouvám tím, že aspoň bude to jídlo fakt dobré, když si tolik věří.
Když mi jídlo přinesou, zůstanu na chvíli koukat na talíř. Přede mnou leží spíš menší kus sýra, k tomu hranolky tak akorát a tatarka v malém plastovém kelímku, který vypadá přesně jako z obchodu. Ani se s tím nikdo nenamáhal přendat to do mističky. Ochutnám a je to prostě obyčejný smažák, jaký jsem jedla milionkrát jinde. Žádný domácí zázrak, žádná „speciální krkonošská verze“, jak jsem si to v hlavě vylepšovala, abych si obhájila tu cenu. Nahlas utrousím: „Za ty prachy jsem čekala aspoň vlastnoručně dojenou krávu,“ a Petr se zasměje, ale vidím na něm, že ho to štve stejně jako mě. Snažíme se dojíst a moc to dál neřešit, ale ten pocit už tam prostě je.
Účet, který změní celý výlet
Když přijde účet, podívám se na částku přes tisícovku za dva obyčejné obědy a dvě piva a mám potřebu si to nahlas přepočítat. V hlavě mi běží, kolik by nás to samé stálo někde jinde. Zeptám se servírky, jestli to sedí, že mi to přijde strašně moc. Ona jen pokrčí rameny, že takové jsou tady ceny a že s tím nic neudělá. Nic mi nevyčítá, ale stejně se v tu chvíli cítím trochu trapně, jako nějaká socka, co nemá na hory. Zároveň mě to ale vnitřně vytáčí, protože vím, že zas tak špatně na tom nejsme. Zaplatíme, odejdeme a cestou si v hlavě počítám, kolik hodin v práci na tenhle „zážitek“ dělám a jestli mi to za to stálo.
Procházíme pak ještě chvíli centrem a víc si všímám okolí. Kolem nás je očividně víc cizinců než Čechů, všude drahé lyžařské obchody, lesklé bary, nabídky koktejlů a prosecca. Řeknu Petrovi, že mám pocit, že Špindl už není pro lidi jako jsme my, ale spíš pro cizince a české milionáře, co neřeší, kolik stojí smažák. On navrhne, že sjedeme pár kilometrů dolů a najdeme nějakou normální hospodu ve vesnici. Skončíme v malém podniku u silnice, kde mají polévku za padesát a pivo za třicet. Jídlo je obyčejné, ale dobré a ten cenový rozdíl mě úplně praští. Domů jedu s divným pocitem, že ve vlastní zemi už jsou místa, kde se cítím spíš jako chudý turista než jako někdo, kdo tam tak nějak přirozeně patří.
