Článek
Sedím večer u notebooku v malém podnájmu v Brně a po práci projíždím nové inzeráty. Majitel mi minulý týden mezi řečí oznámil, že mi od léta zvedne nájem „na tržní cenu“, jak řekl. Nejdřív jsem to přešla, ale teď koukám na Sreality a začíná mi být úzko. Za podobný byt, který ještě před pár lety stál o třetinu míň, chtějí teď částku, která se blíží polovině mého platu. Nevydělávám úplně málo, nejsem na minimálce, a přesto mi to prostě nevychází. V hlavě mi běží, jestli tohle má být jako normální, jestli jsem jen rozmazlená, nebo jestli je chyba někde jinde. A jestli má vůbec smysl v Brně zůstávat, když už teď počítám každou tisícovku.
Jedno nevinné srovnání, které se zvrtlo v překvapení
Vzpomenu si na Anetu, kamarádku z vejšky, co už třetím rokem žije v Berlíně. Vždycky jsem měla v hlavě, že tam je všechno příšerně drahé, že nájmy jsou úplně mimo a že tam člověk žije od výplaty k výplatě. Napíšu jí zprávu něco ve stylu: „Hele, kolik tam vlastně platíš za byt?“ Čekám, že mi odpoví nějakou šílenou částku a já se uklidním, že jinde je to ještě horší a že mám být ráda, kde jsem. Jenže ona mi místo toho hned volá a říká, ať si vezmu papír a tužku, že mi to nadiktuje a že mě to asi překvapí. V tu chvíli je můj motiv fakt jednoduchý – potřebuju se přesvědčit, že to, co vidím v brněnských inzerátech, je pořád ještě „v pohodě“ oproti Německu.
Během hovoru si to zapisujeme skoro jako nějaké domácí účetnictví na dálku. Aneta mi říká, kolik platí za dvoupokojový byt, kolik bere čistého, kolik dá měsíčně za dopravu a za jídlo. Já jí k tomu říkám svoje brněnské částky – nájem za jeden plus jedna, výplatu po odvodech, kolik mě stojí lítačka, kolik tak průměrně nechám v supermarketu. V jednu chvíli se zarazíme a začneme počítat, kolik procent platu nám „sežere“ nájem. A najednou z toho vycházím hůř já. Sedím u stolu, koukám na ty čísla a mám fakt problém tomu věřit. Celou dobu jsem žila v přesvědčení, že v Německu musí člověk nechat většinu výplaty jen za střechu nad hlavou. Aneta se směje, ale zároveň říká, že tohle je přesně ten problém, o kterém se u nás moc nemluví.
Tabulka, která ukázala, kde je skutečný problém
Když hovor skončí, otevřu si v počítači tabulku a začnu si to všechno přepočítávat ještě jednou, tentokrát víc v klidu a podrobněji. K nájmům přidám i elektřinu, internet, základní potraviny, měsíční jízdenku na MHD, občasnou večeři venku. Na druhou stranu si napíšu to samé pro Anetu podle toho, co mi říkala. Do té doby jsem vždycky řešila jen otázku „kolik stojí nájem“, jako by to byla jediná veličina. Nikdy mě nenapadlo dávat to do poměru k tomu, co reálně vydělám. Teď mi z toho začíná být trochu nepříjemně, protože mi vychází, že problém není v tom, že by Německo bylo nějak drahé, ale spíš v tom, že my máme prostě slabé platy oproti nákladům. Zároveň ve mně ale roste zvláštní pocit úlevy – možná nejsem jen neschopná si našetřit, možná ty moje čísla k tomu jen nedávají moc prostoru.
O víkendu jdu na kafe s kolegou z práce a mezi řečí mu to celé vyprávím. Zajímá mě, jestli to tak vnímá i někdo jiný, nebo jestli jsem se jen zbytečně vyděsila. On vytáhne mobil, ukáže mi, kolik platí za svůj byt, a řekne mi přibližně svou čistou mzdu. Začneme počítat procenta a vychází mu to dost podobně jako mně. Bavíme se o tom, že podle článků na internetu to často vypadá, že mladí jen fňukají, že chtějí všechno hned a odmítají se uskromnit. Jenže když si člověk sedne a přepočítá si to na papíře, tak zjistí, že tam prostě není moc z čeho „šetřit do budoucna“. Odcházím z kavárny s pocitem, že to není jen můj osobní problém nebo nějaké moje špatné hospodaření, ale že se ty poměry u nás prostě někam posunuly.
Co se změní, když se na stejné částky podíváte jinýma očima
Večer doma si znovu otevřu inzeráty na byty v Brně. Pořád jsou to ty samé částky, nic se magicky nezměnilo, ale já na to koukám trochu jinak. Už to pro mě není jen věc, kterou musím nějak vydržet a „přizpůsobit se“. Začíná mi docházet, že mám právo říct si, že to není v pořádku, a že není normální, aby člověk dal skoro půlku platu jen za to, že má kde spát. V hlavě mi naskočí i myšlenka, jestli by pro mě časem nedávalo větší smysl hledat práci jinde, možná i v tom Berlíně, když už vím, že to není automaticky finanční sebevražda. Zároveň si říkám, že si musím svoje peníze víc hlídat a nenechat se odbýt větou „tak to prostě je“. Celé to srovnání mě nakonec trochu naštvalo, ale hlavně mi otevřelo oči v tom, že problém není jen ve mně, ale v tom, jaký je tady poměr mezi platy a nájmy. A že je v pořádku o tom mluvit nahlas.
