Článek
Už pár měsíců mám otevřené realitní servery častěji než e-maily. Vždycky si řeknu, že se jen podívám, jak se to hýbe, a najednou projíždím jednu garsonku za druhou. Ceny jsou tak mimo, že mě to zpočátku spíš bavilo jako podivná atrakce. Postupně mě ale ten humor přešel. Bydlím v pronájmu, který sice není špatný, ale mám pocit, že jen přeposílám peníze cizím lidem a mně nic nezůstává. V práci se stále točí řeč kolem bydlení. Všichni řeší hypotéky, refinancování, rekonstrukce. Každý má nějaký příběh o kamarádovi, co koupil byt před pár lety „za hubičku“ a dneska je za krále. Po pár takových obědech jsem začala cítit, že když nic neudělám, zůstanu věčně ta, co to prošvihla.
„Skvělá příležitost“, která vypadala jinak než na fotkách
Jednoho večera jsem zase projížděla nové inzeráty a jeden mě zaujal už nadpisem. Psali tam něco o skvělé investiční příležitosti v širším centru Prahy, cena byla pořád šílená, ale o něco nižší než u jiných nabídek. Fotky byly dost zvláštní, jen bílé zdi, betonová podlaha a žádné okno. Napadlo mě, že to může být nějaký ateliér nebo prostor, který by šel přestavět, nebo něco, co by se dalo aspoň dál pronajímat. Řekla jsem si, že za zjištění nic nedám, klikla jsem na tlačítko, že mám zájem, a během hodiny mi volal realitní makléř. Působil hrozně nadšeně, všechno šlo najednou strašně snadno, hned mi nabízel prohlídku na druhý den. Ta rychlost a jeho energie mě na chvíli strhla, měla jsem pocit, že se mi možná poštěstilo narazit na něco, co ostatním uteklo.
Druhý den odpoledne jsem dorazila na adresu a první dojem byl vlastně pozitivní. Dům vypadal udržovaně, nová fasáda, klidná ulice, blízko zastávka tramvaje. Makléř už čekal před vchodem, perfektně upravený, v ruce složka s papíry, pořád se usmíval. Přivítal mě, všechno působilo profesionálně, jako by mi šel ukázat byt, kde budu hned chtít podepsat smlouvu. Vešli jsme dovnitř a já čekala, že se zastavíme někde v patře, ale on zamířil přímo ke schodům dolů. Sešli jsme do suterénu, kolem zamčených kójí a technických místností. V ten moment mi došlo, že to asi nebude nic, co bych mohla snadno předělat na bydlení, ale ještě jsem si nechávala otevřenou možnost, že to aspoň bude zajímavý prostor.
Sklep za milion a tlak, který se těžko odmítá
Když odemkl plechové dveře, všechny ty představy se rychle rozplynuly. Před námi byla malá místnost bez okna, s nízkým stropem, jen holý beton a bílé stěny, které nepůsobily zrovna suchým dojmem. Ve vzduchu byla lehká vlhkost, v rohu vedla trubka, ze které občas ukápla voda. Celé to připomínalo spíš větší komoru než „jednotku“, o které psal inzerát. Makléř jako by ten kontrast vůbec nevnímal. Okamžitě začal mluvit o tom, jaký je nedostatek skladovacích prostor v centru a jak obrovská je poptávka po kójích na kola, lyže a věci, které lidé nechtějí mít doma. Ukazoval na stěny a naznačoval, kam by šly dát regály, kde udělat mříže, jak se dá prostor „zefektivnit“. Já tam jen stála, rozhlížela se a v hlavě mi pořád běžela částka, kterou jsem za tohle měla případně zaplatit.
Pak vytáhl papíry a úplně samozřejmě mi sdělil konkrétní cenu. Bylo to něco přes milion korun za tenhle sklep. Jako by říkal cenu za normální malý byt, bez jakéhokoliv zaváhání, s naprostou jistotou, že je to v pořádku. Hned k tomu připojil výpočty návratnosti, kolik by se za to dalo inkasovat měsíčně, kdybych to pronajímala lidem na uskladnění věcí. Mluvil o tom, jak všechno v Praze roste, jak podobný prostor koupil jiný klient rovnou dvakrát a teď jen sleduje, jak mu to vydělává. Já jsem se ho začala ptát na praktické věci – jak se tu řeší vlhkost, jak je to se zabezpečením, co fond oprav a další náklady. Částečně proto, abych zjistila detaily, ale hlavně proto, abych zakryla, jak moc mi ta cena připadá mimo realitu.
Když excel vystřízliví od realitních snů
Když jsme skončili prohlídku, zastavili jsme se ještě na schodech v suterénu, kde mi opakovaně vysvětloval, že v Praze už nic levnějšího a zároveň tak „výhodného“ prostě není. Tvrdil, že je normální, že se dneska platí miliony i za sklepy, že je to logický vývoj a kdo čeká, jen tratí. Ten tlak byl cítit v každé jeho větě, jako bych tam neměla stát sama za sebe, ale jen jako někdo, kdo má potvrdit jeho tabulky. Řekla jsem mu, že si to potřebuju promyslet a že se ozvu, což mu úplně nezapadalo do jeho plánu, ale nemohl s tím nic dělat. Jakmile jsem vyšla ven, nadechla jsem se chladnějšího vzduchu a cítila úlevu, že po mně nikdo nechce rozhodnutí hned, ale zároveň ve mně zůstával zvláštní pocit, že jsme se všichni nějak nechali zblbnout.
Večer doma jsem si otevřela notebook a rozhodla se, že si to všechno spočítám bez emocí. Zkusila jsem zjistit, za kolik se podobné sklepy skutečně pronajímají a jaká by byla reálná doba návratnosti. Po pár řádcích v excelu bylo jasné, že to, co mi maloval makléř, je spíš teoretický scénář v ideálních podmínkách. Když jsem do toho přidala náklady na údržbu, fond oprav, daně a fakt, že jde o vlhký sklepní prostor bez okna, vyšlo mi, že to vlastně skoro nedává smysl. A i kdybych se nakonec dopočítala nějakého plusu, pořád tu bylo to hlavní – představa, že většinu svých úspor zamknu do místnosti, kde by se mi samotné nechtělo být ani pět minut.
Hranice, za kterou už nejdu, ani kvůli „příležitosti“
V tu chvíli mi došlo, jak moc na mě zapůsobila ta společenská představa, že člověk má něco vlastnit, jinak je pozadu. Celé měsíce jsem se dívala na tabulky, hypoteční kalkulačky a poslouchala historky o těch, co „to stihli včas“, až jsem byla ochotná uvažovat o tom, že koupím sklep a budu to považovat za výhru. Nakonec jsem si řekla, že do toho nepůjdu, že radši zůstanu ještě nějakou dobu v pronájmu a pokusím se ten tlak tolik nepouštět k tělu. Pražský realitní trh jsem začala brát s větší rezervou a trochu ironie. Neznamená to, že jsem se vzdala myšlenky na vlastní bydlení, spíš jsem si nastavila hranici, za kterou už nejdu, ani kdyby mi ji někdo prodával jako „skvělou investiční příležitost“.
