Článek
Poslední měsíce jsem jela jak na setrvačník. Dvě děti, práce v kanceláři na plný úvazek, domácnost, do toho nemocná máma, za kterou jsem několikrát týdně jezdila. Všechno se nějak zvládalo, ale stálo mě to čím dál víc sil. Spala jsem málo, večer jsem padla na gauč s pocitem, že mi v hlavě pořád ještě běží seznam úkolů. Doma jsem už skoro jen křičela, nebo jsem byla zticha a odsekávala jednoslovně. Jedno ráno v kuchyni, mezi chlebem se sýrem a hledáním podepsaného sešitu, se s dcerou pohádáme kvůli zapomenutému tělocviku. Manžel se na mě podívá a řekne: „Takhle unavenou tě nechci.“ V tu vteřinu mi to zní jako obvinění. Jako že selhávám. Cítím, jak se mi sevře žaludek a mám chuť na něj zařvat, ať si to udělá sám, když je tak chytrej.
Místo toho zalezu do ložnice a začnu brečet. V hlavě mi jede, že ho už asi štvu, že jsem příliš, že ho otravuju svým věčným stresem. Napadá mě, že mě vlastně odmítá, že tu unavenou, protivnou ženskou vedle sebe nechce. Jsem na něj naštvaná celý den, skoro spolu nemluvíme, jen si předáváme informace o tom, kdo vyzvedává děti, co je potřeba koupit a kdy musím s mámou k doktorovi. Večer si ale sedne vedle mě na gauč, vypne televizi a sám začne mluvit. Řekne, že ho děsí, jak jsem vyřízená, že má fakt strach, že se jednoho dne sesypu. Že mě nechce ztratit a že to myslel tak, že mě nechce v tomhle stavu, ne že mě nechce vůbec. Navrhne, úplně vážně, abych někam odjela sama a opravdu si odpočinula.
„Odjet? A kdo všechno zařídí?“
První reakce je, že na něj skoro vyjedu. Jak jako odjet? Kdo se postará o děti, o domácnost, o mámu? Řekne klidně, že si vezme dovolenou, že děti zvládne, že s nimi můžou jet k jeho mámě na pár dní a že se svět nezboří, když na týden zmizím. Vůbec mi to neleze do hlavy. Připadá mi to strašně sobecké. Mám pocit, že kdybych fakt odjela, každý by si myslel, že jsem se zbláznila, že utíkám od rodiny. Ještě pár dní o tom přemýšlím, mezi vařením, maily a ježděním s mamkou po doktorech. Nakonec si vezmu volno v práci a začnu hledat něco v Česku, aby to nepůsobilo moc „rozmazleně“. Žádný wellness za deset tisíc na noc, prostě něco normálního, kam se dá dojet vlakem.
Přes internet si zamluvím malý penzion na Šumavě, se snídaní a saunou, na pět nocí. Když to platím kartou, mám zase sevřený žaludek. Hned mi v hlavě naskočí, kolik by za ty peníze bylo nákupů, kroužků, splátek. Manžel mi ale kouká přes rameno a řekne, že tohle je „investice do nás všech“, protože když se složím, tak to teprve bude drahé. Pár dní před odjezdem balím a přitom mě přepadá vlna viny. Děti se ptají, proč nejedou. Vysvětluju jim, že mamka jede spát a číst si, že je moc unavená a že pak spolu něco podnikneme všichni. Snažím se znít v klidu, ale uvnitř jsem nervózní a pořád si říkám, jestli nedělám chybu.
Samota ve vlaku a první nádech klidu
Cesta vlakem je zvláštní. Najednou po letech sedím sama v kupé, nikdo po mně nic nechce, nikdo se nehádá o tablet, jen koukám z okna. První půlku cesty nevím, co s tím klidem. Automaticky vytahuju mobil, kontroluju rodinnou skupinu, píšu, jestli je všechno v pohodě. První večer v penzionu jsem nervózní, cítím se tam tak nějak napůl nepatřičně. Pořád koukám na telefon a skoro mám chuť se sebrat a jet zpátky. Druhý den se přemluvím a jdu sama na delší procházku do lesa. Bez plánu, bez hlídání času. Prostě jdu. Po dlouhé době se mi v hlavě trochu uleví, myšlenky se přestanou tak honit. Večer v sauně si najednou uvědomím, jak jsem byla v napětí, jak jsem i doma fungovala v permanentním napětí a že jsem úplně zapomněla na obyčejné věci, které mám ráda.
Další dny si nastavuju úplně jednoduchý režim. Ráno dlouhá snídaně, kde nikdo nic neshazuje ze stolu. Pak nějaký výlet nebo jen knížka v posteli. Odpoledne spánek, i kdyby jen krátký, a večer film nebo jen tak koukat do prázdna. Volám domů jednou denně, slyším, že děti jsou spokojené, hádají se úplně stejně jako se mnou a manžel to má pod kontrolou. S každým hovorem mě ten pocit viny trochu pouští. V jednu chvíli sedím na lavičce nad údolím a napadne mě banální věc: že do tohohle stavu, v jakém jsem byla, přece nemusím znova dojít. V hlavě si sepíšu pár konkrétních věcí, co chci změnit. Že nebudu všechno dělat sama jen proto, že to udělám „nejlíp“. Že část péče o mámu si rozdělím se sourozencem. Že si jednou týdně vyhradím dvě tři hodiny jen pro sebe, bez dětí a bez výčitek.
Návrat domů a nový způsob, jak být spolu
Po návratu mě děti nadšeně vítají, skáčou po mně a povídají jeden přes druhého, co všechno za ten týden dělaly. Vidím, že je ten týden beze mě nijak nepoznamenal. Spíš jim ten čas s tátou prospěl, mají svoje nové vtípky a historky. Manžel vypadá trochu unaveně, ale usmívá se. Jen tak mezi řečí uzná, že to není žádná sranda to všechno zvládat a že teď líp chápe, jak mi někdy je. Večer si sedneme spolu a domluvíme se, že si jednou týdně udělám „volno od rodiny“ a že jednou za rok zkusíme zopakovat nějaký kratší sólo výjezd. Když si dneska vzpomenu na tu jeho větu „Takhle unavenou tě nechci“, už mě nepíchne u srdce. Spíš mám pocit, že mě tehdy zachránila, jen jsem tomu v tu chvíli neuměla vůbec porozumět .
