Článek
Bylo pozdní odpoledne, spíš už podvečer, vracela jsem se z práce domů po dálnici. Byla tma, lilo a já byla po celém dni dost unavená, chtěla jsem to jen v klidu dojet. Jela jsem v pravém pruhu, trochu pomaleji než povolená rychlost, protože nebylo skoro nic vidět a necítila jsem se na rychlejší jízdu. Najednou se mi za auto nalepilo jiné auto s hodně ostrými světly, v zrcátku mě to skoro oslepilo. V tu chvíli jsem cítila hlavně nervozitu a strach, protože jsem neměla kam uhnout a nechápala jsem, proč to ten člověk dělá zrovna mně.
To auto za mnou začalo zběsile blikat a ještě se přibližovat, jako by mě chtělo vytlačit z pruhu pryč. Zkusila jsem dát blinkr a přejet do levého, ale v něm jelo auto, takže jsem prostě nemohla, a to mě ještě víc vystresovalo. Měla jsem pocit, že jsem v pasti, že dělám, co můžu, ale jemu je to jedno. Jakmile se vlevo uvolnilo místo, přejela jsem, skoro až moc rychle, jen abych od něj měla pokoj. To auto mě hned předjelo a vrazilo se přede mě takovým trhnutím, že jsem musela dupnout na brzdu, aby mezi námi zůstal aspoň nějaký odstup. V tu chvíli jsem ho zahlédla – černé BMW – a strach mi v mžiku vystřídal vztek. Úplně automaticky jsem si nahlas zanadávala a cítila jsem, jak se mi rozklepaly ruce na volantu.
Útěk na benzínku a nechtěné setkání zblízka
Po pár kilometrech jsem se rozhodla sjet na benzínku. Stejně jsem chtěla na záchod, dát si kafe a hlavně jsem potřebovala zklidnit nervy, protože jsem pořád cítila ten adrenalin z té situace. Když jsem sjížděla na odpočívadlo, periferně jsem si všimla, že to BMW bliká taky doprava. Říkala jsem si, že je to náhoda, prostě jede tankovat, nic víc. Zaparkovala jsem trochu bokem, abych měla klid, zůstala chvíli sedět v autě a zhluboka dýchala, než jsem se vůbec odhodlala vystoupit. V hlavě jsem si přehrávala ten manévr na dálnici a měla jsem v sobě takovou představu, že kdybych toho člověka potkala, tak mu něco řeknu.
Když jsem konečně vystoupila a šla směrem k budově benzínky, koutkem oka jsem viděla, že z toho BMW taky někdo vystupuje a jde tak nějak mým směrem. Snažila jsem se to ignorovat, dívala jsem se před sebe a trochu zrychlila krok, nechtěla jsem se s ním potkat. Po chvilce jsem ale za sebou uslyšela: „Promiňte, slečno, prosím vás.“ V tu chvíli jsem se otočila s takovým obranným postojem, připravená se hádat. Viděla jsem chlapa kolem čtyřicítky, úplně promáčeného, jak jde ke mně dost nejistým krokem. Podle výrazu byl spíš připravený na nějakou arogantní poznámku, než že by z něj vypadlo něco jako omluva.
Rozklepaný chlap z BMW a příběh, který jsem nečekala
Zastavil se kousek ode mě, zvedl ruce trochu do vzduchu, jako že nechce konflikt, a úplně zlomeným hlasem řekl: „Já jsem ten z toho BMW, co vás málem sejmul, a chci se vám fakt omluvit.“ Byl viditelně rozklepaný, nedíval se mi do očí, spíš někam dolů na zem, a ten tón mi úplně naboural připravený výlev. Začal vysvětlovat, že jede z nemocnice, kde mu doktor řekl, že to s tátou vypadá hodně špatně, a že mu v autě prostě hráblo. Jak to říkal, začalo mi docházet, že to pro mě není jen ten klasický frajírek v BMW, za kterého jsem si ho automaticky zaškatulkovala už na dálnici. Vnímala jsem, jak se mi místo čistého vzteku ozývá zvláštní směs soucitu a zároveň pořád i naštvání, protože mě reálně ohrozil.
Jak mluvil dál, začal se mu lámat hlas a najednou se mu rozjely slzy. Třásla se mu brada a opakoval, že ví, že se choval jako idiot a že klidně můžu zavolat policii, že tohle nemá omluvu. Říkal, že si až po tom manévru uvědomil, že mě mohl zabít, a že to byl přesně ten typ chování, na který sám normálně nadává, a že se sám sebe lekl. Já jsem tam stála a najednou nevěděla, co říct, protože přede mnou nestál sebevědomý borec v BMW, ale úplně rozložený člověk. Jediné, co ze mě vylezlo, bylo: „Dobře, beru, že máte těžký období, ale příště si to nevybíjejte na cizích lidech.“
Obrázek „blbec v BMW“ a dvě pravdy najednou
Nakonec se mi ještě jednou omluvil, utřel si oči rukávem a vrátil se k autu. Já šla na záchod, dala si kafe a pak jsem chvíli seděla v autě a přemýšlela, co se to vlastně stalo. Uvědomila jsem si, jak rychle mám tendenci si udělat obrázek – „blbec v BMW“ – a jak za tím někdy může být úplně jiný příběh, než čekám. Zároveň jsem si ale řekla, že to, co prožívá, není omluva pro to, aby někoho vytlačoval z pruhu, a že obě ty věci můžou být pravda zároveň. Když jsem pak najížděla zpátky na dálnici, jela jsem o něco opatrněji, ale v hlavě už jsem neměla čistý vztek. Spíš zkušenost, u které vím, že si ji budu pamatovat ještě dlouho.
