Článek
Slovo terorismus je nejčastěji skloňováno s muslimy, potažmo araby. Když se podíváme na původ této válečné strategie, zjistíme, že ačkoliv se stereotyp muslimského teroristy uchytil až v minulém století, na blízkém východě mají s touto strategií zkušenosti už ze středověku. Terorismus totiž dokázali obratně využívat proslulí Asasíni (neboli hašašíni), při boji proti mnohem silnějším protivníkům. Byli náboženskou sektou, která podobně jako moderní teroristé disponovala množstvím spících buněk, a bylo velice obtížné zjistit, kdo je jejím členem. Oblíbenou zbraní jejich arzenálu byly zejména politické atentáty, pomocí kterých mezi svými nepřáteli šířili strach a teror. Nikdo nemohl vědět, kdo bude další na řadě.
Sekta nizárijských ismáílítů, později známá právě jako řád Asasínů, se dostala do spousty konfliktů se Seldžuckou říší, která si je chtěla podrobit, a jejich expanzi, zvlášť mezi skupinami které si Seldžukové v minulosti podmanili, vnímali jako hrozbu. První snaha Seldžuků zatočit s Ismaelskou hrozbou pomocí vojenské síly v roce 1092 skončila neúspěšně, obě výpravy, jak na asasínské sídlo Alamut, tak do Kuhistánu, byly odraženy. V té době také spáchali svůj první teroristický čin. První obětí politického atentátu se stal vezír Nizam al-Mulk. Přestrojen za mírumilovného muslimského mystika, kteří se vyznačovali jednoduchým vlněným pláštěm, se jeho vrah dokázal k vezírovi přiblížit, když cestoval z Isfahánu do Bagdádu, a na jeho nosítkách ho zavraždil nožem. Šlo o sebevražednou misi, za kterou si ovšem vysloužil pobyt v ráji.
To byl však pouze začátek ismáílitské války teroru - jejich dýky zabíjely panovníky, prince, generály, a dokonce i duchovní, kteří skutky hašašínů odsuzovali. Teror uměli používat přímo znamenitě, například poté, co na trůn Seldžucké říše usedl krátce po výše zmíněné porážce sultán Berkyaruq, poté co porazil svého rivala, a mohl prostředky říše opět odklonit směrem k Asasínům, s trpkostí zjišťoval, že ti samí Asasíni, se kterými se při konfliktu se svým rivalem neštítil potají spolupracovat, dokázali infiltrovat jeho dvůr i armádu, získali si spoustu vojáků, a těm, kteří jim oponovali, hrozili zavražděním. Proto také podle jednoho arabského kronikáře žádný důstojník ani velitel nevycházel z domu neozbrojený. Dokonce i vezír Abu'l-Hassan pod svým oděvem nosil zbroj, a sultánovi vysocí důstojníci požádali o svolení před něj předstupovat ozbrojeni, a bylo jim vyhověno. Takový vzbuzoval asasínský teror strach.
Berkyaruq byl nucen proti ismáílitům tvrdě zakročit, a přestože po několika letech bojů byli Seldžukové víceméně úspěšní, s ismáílity uzavřeli nepopulární, a velmi shovívavou dohodu, která zaručila, že snadno obnoví svůj vliv. Jediné, na co se Berkyaruq zmohl, bylo to, že povzbuzoval masakry jejich přívrženců, to však s jejich mocí zprvu nijak neotřáslo. To se změnilo, když se vztek proti ismáílítům rozšířil jako oheň i do Iráku, a také poté, co byl jeden z jejich duchovních, kterého Berkyaruq pozval do Bagdádu, uvězněn a zabit. Přesto asasínská hrozba nebyla zažehnána, a vnitřní konflikty mezi Seldžuky po smrti sultána Muhammada v roce 1118 dali sektě prostor, aby si olízala rány. Díky tomu se mohli dále udržet u moci, až do roku 1273, a s teroristickými aktivitami pokračovat.
Je zajímavé, jak pramálo se tato „špinavá“ válečná strategie změnila, a také to, jak efektivní tato strategie může být ve světě, kde se informace šíří bleskově. Pocit, že nepřítel může zaútočit odkudkoli a kdykoli, může být paralyzující. Navíc může být těžké určit, kdo skutečně je nepřítelem, a je obtížné takového nepřítele lokalizovat.
Zdroje:
Kniha: The Assassins: a radical sect in Islam
Autor: Bernard Lewis
