Článek
Úvod
Indiáni andské oblasti žijí pověstmi a legendami po celá staletí. V současné době se projevují snahy o jejich zaznamenání do písemné formy, organizované pod záštitou různých finančních fondů, včetně fondu Speciálního projektu jezera Titicaca a Desaguadero (PELT-Puno,2004). Takto bylo již podchyceno a zachráněno mnoho povídek a pověstí. Jedna z nejznámějších a nejkrásnějších byla zaznamenána a zkompilována světově proslulým peruánským spisovatelem José María Arquedasem (narozen 1911 v Andahuaylas, zemřel 1969 v Limě). Tato pověst je jako mnoho jiných prosycena až hrůzostrašnými událostmi, které běžně doprovázely život andských indiánů, zejména v minulých staletích.
Peruánský spisovatel José María Arquedas v pohodě se svou kočičkou.
Ararankaymanta - Ještěr
Volný překlad: Otto Horský
Obrázky v textu od malíře Karla Janáka, s jeho osobním svolením.
Byl jednou jeden velmi bohatý muž. Ovcí měl tolik, že se nedaly ani spočítat. Měl také stádo krav a velké pozemky. Za manželku si vzal překrásnou dívku. Neměli však žádné děti. Oženil se hlavně proto, aby měl nějaké potomky, kteří by zdědili toto nesmírné bohatství.
Vždy všem říkal:
„Všechno co jsem za svého života získal, nechám jednou svým dětem.“
Ale bohužel, žádné děti na svět nepřicházely. Zůstával bez potomků. Jeho žena byla stále překrásná a všichni kolem mu ji záviděli. Ale proč ta závist, když byla neplodná. Ač se snažil sebevíce, byli stále bezdětní. Proto se rozhodl, že půjde se svojí ženou do kostela prosit Boha o pomoc.
Přišli spolu do kostela, zažehli svíce, poklekli na kolena a prosili:
„Tolik dobytka máme, tolik pozemků máme! A komu zanecháme toto bohatství?“ Křičeli, naléhali, plakali a pak zase neplakali a žádali Boha, aby se nad nimi smiloval.
Uběhlo pět roků, šest roků, a děti stále na svět nepřicházely. Uběhlo deset roků manželství, a pořád nic. Byli stále více nešťastní. A protože hlavně muže velmi trápila myšlenka, že nebudou mít komu svěřit toto velké bohatství, jednou své ženě pravil:
„Snad budeme muset adoptovat nějaké cizí dítě!“
Jeho žena se však postavila prudce proti:
„Jak tě to mohlo napadnout? Cožpak můžeme vychovávat dítě, které není z naší krve? To raději půjdeme znovu prosit Boha o laskavost, aby nám pomohl mít vlastní dítě. Rozžehneme u oltáře opět svíce, ještě více svící a on nám určitě vyhoví.“ A tak se stalo.
Uběhlo opět hodně času…. Po patnácti letech manželství žena konečně očekávala příchod dítěte na svět. Toto poznání ji naplnilo opravdovým štěstím. Když sdělila tuto novinu svému manželovi, vyskakoval radostí. Ihned se rozběhl sdělit tuto novinu všem sousedům.
„Moje žena čeká dítě. Jsem stvořitelem, jsem dárcem života. Budu mít syna!“
A kleknul na kolena, aby vzdal holt Bohu stvořiteli. Pil potom dlouho do noci se svými sousedy, aby tak vyjádřil velikost svého nabytého štěstí. V té velké radosti obou rodičů uběhlo pět měsíců, potom devět měsíců a desátého měsíce jeho žena porodila. Celá tato radostná událost probíhala v jejich velkém a bohatém domě za asistence čtyř velmi zkušených porodních babiček. Ale, ale! „Co vám mám říci?“
Žena porodila ještěra. Žádnou lidskou bytost, ale ještěra! Jeho obličej byl lidský, ale jeho tělo bylo tělem ošklivého plaza. Všechno, dokonce i šupiny a ostré špičaté nehty. Jenom ta hlava byla lidská. Ten zbytek patřil ošklivému plazu. Autor Karel Janák.
„Nikdo s tím nic neudělá. Nikdo! Je třeba to vzít na vědomí a resignovat. Prosili jste boha a Bůh tomu tak chtěl. Máte dítě? Máte, i když má tělo plaza. Musíte se s tím smířit!“ Pravily porodní báby.
A tak se stalo. Rodiče se s láskou starali o svého syna. Odporné zvíře sálo mléko z prsu své matky a ona neměla z něho strach. Bylo to přece její dítě! Starala se o ně s velkou láskou. Nikdy nedopustila, aby zvíře vycházelo ven z domu. Bylo tak ošklivé. Otec stále plakal. Zcela propadl alkoholu.
A tak ubíhal čas. Uběhlo pět roků a dítě se naučilo mluvit. Představte si, ještěr mluvil lidskou řečí! Nemohl se však vztyčit, stále se jen plazil břichem po zemi, vždyť to byl plaz. Nicméně, hlavu měl lidskou. Nic se nezměnilo. Jeho tělo bylo stále ošklivější. Uběhlo deset let, potom patnáct let. Ještěr se naučil číst! Psát však nemohl, s těmi ještěřími pařáty to bylo zcela nemožné. To opravdu nemohl, i když chtěl. Měl čtyři ruce. Čtyři! Jako každý ještěr. Jeho ohon byl dlouhý jako lano, jímž připoutávají k sobě karavany koní.
Ještěr byl stále silnější a mohutnější, kypěl zdravím, získal načervenalou barvu a při doteku byl studený, jako jsou plazi. Pohled na něj, na tu zvířecí bytost s lidskou hlavou, budil děs a strach. Když měl osmnáct roků, řekl s naprostou rozhodností v hlase své matce: „Chci se oženit!“ Autor obrázku Karel Janák.
„Cože? Oženit? Jak ty se můžeš oženit?“ Zeptala se s údivem svého syna.
„A proč máte tolik majetku, tolik bohatství? Ožeňte mě! Nebyl to konečně váš záměr, proč jste chtěli dítě? Tak vidíš, já jsem přece příchod na svět nežádal. A tak učiňte, co chci. Najděte mi nevěstu!“, řekl ještěr.
„Konečně, je to náš syn. Musíme ho oženit, ať se děje co se děje. Musí přece mít ženu, když je již dospělý“, řekli si rodiče. A šli do vesnice hledat nevěstu. Všichni věděli, že syn tohoto mocného muže je ještěrem. Ale protože jeho otec byl tak nesmírně bohatý, tak právě z tohoto důvodu rodiče jedné překrásné dívky dali svolení k sňatku, i když dobře věděli, že jejich syn je plaz. Odevzdali rodičům ještěra svoji dívenku a řekli si:
„Snad se nic zlého nepřihodí“.
Svatba se konala v domě jednoho faráře a byla opravdu velkolepá. Kněz nejdříve konal mši, potom požehnal snoubencům a uzavřel jejich manželství. Dlouho do večera se veselilo, hodovalo a hodně pilo. Všichni byli okouzleni krásou nevěsty, byla to opravdová krasavice. Když to všechno skončilo, ještěr si odvedl svoji manželku domů. Až na to, že jeho muselo nést na ramenou několik silných mužů. V čele průvodu šli kmotr a kmotřenka obou mladých manželů, všichni zpívali a radovali se z uzavřeného sňatku. Takto dovedli nevěstu a donesli ženicha až do svatební komnaty. Zavřeli za nimi dveře a uzamkli je třemi visacími zámky. Nastala noc. Ještěr zhasnul svíce a poručil své manželce: „Ulož se do postele!“
Ona nepředpokládala nic zlého a tak jeho přání ihned vyhověla. Ostatně, prožila šťastné dětství, byla zcela nevinná a naivní. A tak poslechla, uložila se do postele a přikryla se několika dekami. Ještěr se na ni ihned vrhl a zadávil ji. Nejdříve jí vypil krev, potom snědl všechny části jejího těla, ohlodal všechno maso až na kost, až nezbylo nic, ani kousíček šlachy, jen kosti. Za úsvitu se probudil přežraný, celý pokrytý krví, i ústa této bestie byla celá červená. Svatební komnata byla k nepoznání, vypadalo to tam jako po zabíjačce.
Když vyšlo druhého dne slunce, kmotr a kmotřenka a rodiče obou manželů otevřeli konečně dvéře. Chtěli popřát novomanželům dobrého dne a nesli jim hrnce plné sladkého punče. Všichni ustrnuli nad tím, co spatřili. Na posteli ležel zakrvácený a přežraný ještěr a na podlaze se povalovaly ohlodané kosti jeho manželky.
„Co dělat, co dělat?“ Všichni sténali.
A odevzdali rodičům této překrásné dívky mnoho peněz. To aby si nestěžovali a o celé události pomlčeli. Kmotr, kmotřenka a rodiče ještěra se tak domluvili a rodiče dívky souhlasili.
„Jak jsi mohl sežrat tu překrásnou dívku, co jsme ti dali za manželku?“zeptali se ještěra.
„Nemá řešení to, čemu já sám nemohu zabránit. Měl jsem hlad!“ odpověděla bestie.
Dovedli mu novou manželku ze sousední vesnice. Tam se ta zpráva ještě nedostala. Opět se konala nádherná svatba. A stejně jako předtím, sotva zavřeli dvéře svatební komnaty, nařídil ještěr své manželce, aby se uložila první do postele. Pak se na ni vrhnul, zadávil ji, vypil jí krev a pak ji sežral a ohlodal všechny kosti, až na poslední šlachu. A tímto způsobem mu dali ještě několik dalších manželek. Ještěr byl nenasytný a nenapravitelný. Až se nakonec tato zpráva roznesla po všech okolních vesnicích, že plaz sežral všechny manželky.
V jedné vesnici žila překrásná dívka, která neměla žádný majetek. Byla chudá jak kostelní myš. I když i zde se již vědělo, co ještěr dělá se svými manželkami, jeho rodiče přišli do této chudobné rodiny a žádali dívku za manželku pro svého syna.
„Ne!“ řekl otec dívenky. „Víme toho moc o vašem synovi a bůh ví, co by se mohlo stát“.
„Ať se stane cokoliv, mám hodně peněz!“ odpověděl otec ještěra. „Jestli se něco zlého přihodí vaší dceři, zaplatím její cenu. Jen si řekněte, kolik peněz požadujete. Dám vám, cokoliv budete chtít.“.Otec ještěra byl ochoten zaplatit jakoukoliv cenu, protože jeho ještěří syn ho neustále trýznil a stále pokřikoval:
„Ožeň mě, ožeň mě!“
A tak nakonec rodiče dívky byli přístupní jednání a řekli rodičům ještěra:
„Počkejte chvíli, znovu si promluvíme s naší dcerou!“ Když to ale říkali, oba při tom plakali a naříkali:
„Konečně, co máme dělat? Máme tolik hladových krků!“ Vykřikl otec a prosil na kolenou svoji dceru:
„Snad můžeš být strůjcem našeho štěstí. Otec ještěra mě nabízí za tebe mnoho dobytka, ovce a krávy, pozemky a dokonce i peníze. Konečně, jestli tě ještěr sežere, uspořádáme pro tebe slavnostní mši a všichni na ní budeme zpívat jen pro tebe. Vychováme dobře tvoje mladší bratry a sestřičky.“
Když to dívenka uslyšela, velmi posmutněla a plačky řekla:
„Co mám dělat, co mám dělat, když moji rodiče jsou tak chudobní.“ A protože její usedavý pláč ji samu nijak neuklidňoval, vypravila se k mocné čarodějnici žádat o radu. Byla to proslavená babizna z jejich vesnice.
„Ach, ty malý sirotečku, opravdu jsi určena ke sňatku. Říká to více než jasně dlaň tvé ruky. Podívej se na ty čáry na dlani. Je to naprosto jasné. Ale, nebudeš s ním žít, s tím …..“
„Mě také sežere, jako sežral všechny ostatní. Ach, já ubohá.“ bědovala dívenka.
„Tebe nesežere!“ prohlásila rezolutně čarodějka. Je to jasně napsáno na dlani. „Podívej!“
„No dobře, tak dobře, ale jak to tedy bude, co se stane?“ zeptala se nesměle dívenka.
„Jak skončí obřad a veselice, zavedou vás do svatební komnaty. Ještěr ti nařídí: Ulož se do postele první, já se potom také uložím. Ty ho ale nesmíš poslechnout. Musíš po něm chtít, aby on se uložil první. Jakmile se uloží do postele a uvidíš ho zabaleného do dek, uložíš se také do postele. Když ještěr usne, lehneš si těsně vedle něho“; tak pravila čarodějka.
„Dobře, tak to udělám!“ odpověděla dívenka.
„Jakmile se položíš vedle něho“ – pokračovala babyce – „uslyšíš podivné skřípání. To se bude ještěr svlékat z kůže. Ten zvuk budou vydávat na sebe narážející šupiny. Nevšímej si toho a v žádném případě na něj ani nepohlédni!“
„Je to možné“? Podivila se dívka.
„Je to jisté! A nic zlého se ti nestane – potvrdila čarodějka“. Neměj žádné obavy!
Ke sňatku předurčená překrásná dívenka se vrátila plna radosti ke svým rodičům a řekla:
„Co mohu dělat, co mohu dělat, moji milí rodiče? Vdám se tedy. Pokud se mi něco zlého přihodí, bude tomu tak chtít osud. Ať se všechno děje pro vaše štěstí!“
Když to rodiče uslyšeli, byli velmi spokojení s dceřiným rozhodnutím. Ihned to sdělili rodičům ještěra:
„Přijala to, přijala to naše dcera. Vdá se za vašeho syna“.
„Uspořádáme svatební hostinu“ řekli rodiče ještěra s uspokojením.
Když uslyšel odporný ještěr tuto novinu, začal metat radostí salta. Protože se z toho rychle unavil, vylezl na postel, rozložil své odporné šupinaté tělo a spokojeně usnul. To byl jeho život. Nerad se plazil po zemi. Nejlépe mu bylo v měkké posteli.
A tak se konala opět svatba. Byla nádherná a bohatá, jako vždy tomu bylo doposud. Harfy a violy hrály ve všech místnostech, lidé hodovali a zpívali. Na počest odporného ještěra vyzdobili místnosti nádhernými větvičkami z kvetoucích stromů. On ale během obřadu a veselí podřimoval na lavičce, tělo ještěří, tvář lidskou, oči šedé.
Když je oddali, odnesli ještěra a odvedli jeho manželku do svatební komnaty. Celý průvod k jeho domu vedli kmotr a kmotřenka. Po cestě zpívali známé odrhovačky. Zavřeli dvéře na tři západy.
Ještěr plný nedočkavosti ihned řekl své manželce:
„Zhasneme svíce a ty se ulož první do postele“.
„Ne, to neudělám. Ulož se ke spánku první ty.“
„Ty si musíš lehnout první“ opět naléhalo zvíře.
„Neulehnu první a hotovo!“ Prohlásila rezolutně manželka. „Nikdy to neudělám“.
Ošklivý ještěr znovu naléhal a nařizoval. Ale manželka to s konečnou platností odmítla a ještěru nezbývalo, než aby se uložil první.
Takže…..ještěr se uložil do postele a zabalil se do dek. Netrvalo dlouho a bylo slyšet skřípavé zvuky : „Qall, qaaash!“ To byly zvuky, které provázely svlékání se z kůže. Žena se strašně polekala. Dostala panický strach. Tak velký, že zapomněla, co jí doporučila čarodějka.
„Něco se děje. Ještěr něco provádí a nevím co!“
A takto rozrušena, slyšela opět, jak ještěr, již bez kůže, ji znovu nařizuje, aby se uložila vedle něj do postele.
Jak se mohu uložit do postele vedle něho, když jsem slyšela takové podezřelé zvuky? Konečně, je to přece ještěr, a ještě mě sežere.“ Pomyslila si. A tak zapálila svíci a přiblížila se k ještěrovi, aby zjistila, co se děje. Zapomněla, že ji čarodějka varovala. Autor obrázku Karel Janák.
„Nesmíš se na něho ani podívat! Jen proboha nezapaluj před ním svíce. Nesmíš ho vidět!“
Ona ale v tom velkém vzrušení na všechny ty rady zapomněla. Strašný strach z toho, že bude sežrána, jí zcela zatemnil mozek.
Když se dívenka podívala, neležel na posteli ošklivý ještěr, ale nádherný mládenec s rudě zářícími vlasy. Sklonila se k němu, aby ho objala, již ho skoro v náručí měla….. On se však náhle proměnil ve vítr.
„Úúúúú…..úúúú“ a takto vydávajíce zvuky silného větru, se postupně ztratil ve škvírách dřevěného stropu. A tak mladá dívenka zůstala sama.
Když to rodiče ještěra zjistili, přijali ji, jeho manželku, za svou. Stala se pro ně nejen snachou, ale vlastní dcerou. Takto se o ni starali a zahrnovali ji láskou a bohatstvím. Naplnil se jejich osud. Měli komu předat majetek, dobytek, ovce a půdu.
Poté, co se z vesnice nadobro ztratil ten ošklivý ještěr, lidé si ještě dlouho šeptali a říkali matce toho monstra:
„Však uvidíš, až umřeš, had ti bude sát z jednoho prsu a z druhého žába! To bude tvůj trest zato, že jsi žádala Boha o něco, co ti nemohl a nechtěl dát. Již nikdy nebudeš mít děti!“
Zdroje.
José María Arqurdas. Cantos y cuentos quechuas I; Ed. Municipalidad de Lima Metropolitana; Munilibros 1986.
Horský, O.: Záhadné jezero Titicaca a Altiplano. Repronis Ostrava, 2010, str. 115 – 121, ISBN 978-80-7329-246-1.
