Argentina - Pověsti a pralesní duchové v oblasti San Ignacio Miní.

Po odborné návštěvě tehdy největšího hydro-energetického díla na světě (2013), Itaipú v Brazílii, jsme se s kolegou, doktorem věd, geofyzikem Pavlem, vypravili do Argentiny navštívit jezuitskou misii San Ignacio Mini. Tato návštěva nám byla doporučena již před odletem do Brazílie jako mimořádně zajímavá z pohledu její organizace již před staletími, kdy se Jezuité zodpovědně starali o Indiány kmene Guaraní. V sedm hodin ráno pro nás přijel do hotelu ve Foz do Iguacú taxík, aby nás zavezl přes hranice do argentinského města Iguacu Port, odkud nám odjížděl v 9 hodin autobus do San Ignacio Mini. V luxusním autobuse jsme dostali místa přímo vpředu v horním patře, takže celou cestu jsme si užívali nádhernými výhledy na krajinu. Projížděli jsme národním parkem v tropickém pralese, ve kterém se nacházejí jedny z největších vodopádů na světě, Iguacu, jejichž návštěvu jsme již absolvovali. Okolní krajina se během cesty hodně měnila, místy měla ráz i naší horské krajiny, s borovicovými lesy s nádhernými protáhlými jehlicemi. Autobus stavěl skoro v každé vesnici, takže cesta dlouhá asi 240 kilometrů trvala bezmála šest hodin. Do San Ignacio jsme dojeli až kolem třetí odpoledne. Do hotelu San Ignacio na ulici Sarmiento jsme se vydali pěšky, bylo to nějakých pět set metrů od autobusového nádraží. Ihned nás ubytovali. Pokojíček to byl nevelký, nějakých 3 × 3 metry se záchodem a sprchou, ale umístěný v krásném kousku tropické vegetace.

Protože jsem muž činu, na chvíli jsem opustil svého spolucestovatele a vypravil se do města na průzkum. Mým prvním cílem byla návštěva turistického centra, kde jsem doufal získat první informace. Našel jsem ho poblíž autobusového nádraží u silnice vedoucí do Posady, hlavního města provincie. Starší prošedivělý pán, vedoucí centra, se se mnou ihned spřátelil. Představil se mě celým jménem, Juan de Jesus Ibarra. Pověděl mi vše důležité, abych se orientoval ve městě. Pozval mě k sobě do domu na sobotní návštěvu na kávu a slíbil mi všechny možné materiály o historii oblasti, včetně CD s videofilmy. Pracoval totiž dříve několk let v kanceláři na Ministerstvu turismu a proto prý má doma hodně materiálů, které již nenabízí běžnému turistovi a rád mi nějaké předá. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Zřejmě jsem u něj vzbudil sympatie z nepředstíraného zájmu o historii a život v této oblasti Argentiny a zejména o Misie.

Následující den jsem se tedy vypravil navštívit šéfa turismu Juana Ibarru.Vyvětlil mi cestu. Mám jít nahoru od našeho hotelu po ulici Sarmiento asi 300 metrů až po avenidu Quiroga, jíž město končí a začíná tropický prales. Na konci ulice Sarmiento, kde se asfalt mění v prach a město ustupuje divočině, stál jsem sám. Před sebou jsem měl jen úzkou polní cestu, která se jako tenká jizva zařezávala do zeleného masa pralesa. Dva kilometry dál, za stromy, hučela řeka Paraná – cílový bod mého toulání. Ale něco mě zadržovalo.

Vítr si pohrával s listím, šeptal mezi větvemi slova, kterým jsem nerozuměl. A pak – z ničeho nic – se proti mně ve vzduchu objevil nějaký papírek. Třepotal se jako motýl, klesal pomalu, až mi dopadl k nohám. Přitiskl jsem ho rychle botou k zemi, aby ho vítr neodvál. Bankovka. Deset argentinských peso.

Zvedl jsem ji, a než jsem ji stihl schovat, přiletěla další. A další. Celkem čtyři bankovky. Čtyřicet peso. Nikde nikdo. Jen já, prales a opuštěná ulice.

Ztuhl jsem. Vzduch zhoustl. Měl jsem pocit, že mě někdo pozoruje. Ne lidské oči – něco jiného. Něco starého. Něco, co tu bylo dávno před městem.

Vzpomněl jsem si na příběhy, které mi vyprávěl starý muž v hostinci. O duchu Pomberovi, který chrání prales před vetřelci. O tom, jak si tropí žerty, jak láká lidi do hlubin lesa, kde se čas rozpadá a stromy šeptají jména těch, kteří se už nikdy nevrátili.

Možná to byla náhoda. Možná vítr. Možná ztracená peněženka, někomu vypadlá z kapsy na kraji pralesa. Ale já jsem se otočil. Nešel jsem dál. Prales mě zval – ale já, po chvilce přemítání a uklidnění, jsem odmítl a pokračoval, byť stále velmi rozrušen, po ulici Quiroga, odbočující doleva, v cestě za návštěvou Juana Ibarry. O mé neobvyklé příhodě jsem ho neinformoval, ale opatrně jsem sondoval možnosti návštěvy řeky Paraná. Vysvětlil mi, že cesta pralesem je velmi nebezpečná a nedoporučuje nám ji realizovat bez průvodce. Je schopen to za úplatu 20 až 100 dolarů zajistit. Tato cena se mi zdála velmi přemrštěnáa bez porady s mým kolegou Pavlem jsem se k nabídce již nevyjadřoval. Když jsem se vracel do města do svého hotelu, měl jsem pocit, že něco šlo se mnou. Něco neviditelného. Něco, co čeká, až se znovu postavím na konec ulice Sarmiento a vláká mě do tenat pralesa.

Svědkem je mi můj kolega Pavel, vysiokoškolský profesor geofyziky, kterému jsem po návratu z návštěvy Juana Ibarry tento nenadálý peněžní dar ukázal a byl náležitě použit. A že to byl právě geofyzik, kdo mi uvěřil, tomu dodává ještě větší hloubku. Lidé, kteří rozumí zemským silám, často vnímají i ty neviditelné vrstvy světa, které jiní přehlížejí. A možná právě takové příběhy jako tento, jsou tím, co nás spojuje s něčím větším – s přírodou, s minulostí, s neviditelnými silami, které občas zasáhnou do našeho života.

Zdroje: Propagační prospekty od vedoucího turistického centra v San Ignacio Juana Ibarry:

Posadas Misiones, Argentina, Ministerio de Turismo.

Destino Iguazú. Misiones Argentina. Ministerio de Turismo.

Jesuit Guaraní Missions. Misiones Argentina. Ministerio de Turismo.

San Ignacio. Reducciones Jesuísticas. Misiones. Ministerio de Turismo.

Destino San Ignacio, Misiones Argentina. Ministerio de Turismo.

Puerto Iguazú. Cataratas del Iguazú.Misiones. Ministerio de Turismo.