Huancabamba - místo v Peru, kde Ďábel ztratil pončo

Asi osm hodin jízdy na mule od Piu­ry leží Huancabamba, místo, kde ďábel ztratil pončo, když se koupal v čet­ných lagunách, aby nabyl ztracenou sílu. I on věděl o magické síle, ukryté v hlubinách jezera. Dnes můžeme vi­dět na tomtéž místě scénu: Nemocný chlapec v horečkách, svlečený do naha, je bičován kouzelníkem a potom ponořen do ledového jezera, aby byl zbaven všeho zlého a všech nemocí.

To vše se konalo za svitu luny přesně o půlnoci. Rodiče, kteří neměli peníze na léčení v nemocnici, jej sem dovezli v na­ději, že bude kouzelníky uzdraven. Tentokrát měli štěstí. Chlapec nejenže nedostal zápal plic, ale skutečně, snad magickou vírou v uzdravení, se po­hyboval druhý den ráno velmi čile a bez horečky.

Na laguny do okolí Huancabamby přijíždějí denně stovky lidí z celého světa s vírou v srdci a s nadějemi na uzdravení, ve zno­vunabytí štěstí, ztracené lásky a v pro­speritu. V okolí Huancabamby žijí nej­slavnější kouzelníci celého Peru. Mnozí z nich získali takový věhlas, že je třeba na návštěvu u nich čekat i dva tý­dny. Stojí to však za to. Nejen pro vý­sledky léčebného procesu, který ne vždy má pozitivní výsledky. Spíše pro zajímavost kouzelnických obřadů, kte­ré jako by byly návratem do středově­ku. I to je však současnost Peru.

Fotografování a zapisování poznat­ků je tu zakázáno. Musíš si proto hod­ně pamatovat, chceš-li podat svědec­tví. Kouzelníci jsou na svoji práci vel­mi žárliví a rozhněvají se, když je někdo při „práci“ přeruší, někdy až do ne­bezpečné zuřivosti. Když kouzelník vyhání „ďábla“ z těla, je schopen při přeru­šení výkonu napadnout rušitele kor­dem.

Nejznámějším kouzelníkem Hu­ancabamby byl osmdesátiletý stařec Don Panchito Guarnizo. Říkalo se o něm, že dokáže vyléčit i choroby, se kterými si dosud současná lékařská věda neví rady. Byly zaznamenány případy úspěšného vyléčení rakoviny a dalších těžkých onemocnění. Není proto divu, že zejména k němu se všichni nemocní snaží dostat do „léčení“.

Kouzelníci mají své pomocníky. Tito při­praví stůl („mesa“), což v kouzelnic­ké terminologii znamená soubor všeho potřebného, živého i neživého, k výko­nu kouzel. Přesně o půlnoci byl stůl připraven. Na zemi ležely hole, potřebné k bi­čování a zároveň sloužící jako obrana proti pacientům, kteří, jsouce omámeni dro­gami, někdy napadají léčitele. Do země byly zapíchány kordy, dýky, me­če a nože. Největší meč slouží k za­strašení „ďábla“. Vedle nožů ležely na zemi různé škeble, mušle a hlemýždí ulity. Dále obrazy svatých, obrazy kou­zelníků, kusy železa, magnety, amule­ty, zkamenělé lebky, různé byliny a česnek. Opodál ležely dary, které do­nesli pacienti.

Začíná obřad. Kouzelník kropí stůl pálenkou a rozfoukává různé pudry na všechny světové strany. Potom žvý­ká třtinu a vyplivuje ji na všechny předměty. Sundává klobouk a silným hypnotizujícím hlasem promlouvá:

„Vyvolávám stíny, hvězdy a jitřenku. Nechť laguny poodhalí roušku osudu. Nechť laguny pohltí vše zlé a dají vám všem to dobré. Nechť laguny vás očis­tí a vrátí vám zdraví, štěstí a dobré výsledky při obchodování.“

Pomocníci rozdávají mušle naplněné odvarem různých bylin. Pacienti je musí inhalovat nejdříve pravou nosní dírkou, potom levou. Mnozí zvracejí. Ale tak to má být, i to je součástí očistného procesu. Zatím co inhalují, promlouvají s kouzelníkem a sdělují mu svá přání.

Po tomto obřadu rozdávají pomoc­níci halucinogenní látku, připravenou z opuncií a nutí pacienty, aby ji polkli. Po jejím požití ztrácejí mnozí kontrolu nad sebou a tvrdí, že vidí svůj osud, nalézají ztracené věci, odhalují zloděje své­ho majetku a svůdce své nevěrné že­ny. Zbavují se všech nemocí. Kouzel­ník začíná prudce šermovat největším mečem. Bojuje s „ďáblem“. Vyhrává tento nerovný boj. Pacienti polykají jinou drogu a jako zázrakem mizí účinky halucino­genní opuncie. Obřad končí a nemocní se stávají zdravými, nešťastní šťastnými. Ti, co přišli o majetek, očekávají, že jej znovu získají. Zůstává pouze otázkou, jak to dopadne s nevěrnými ženami. I toto je peruánská současnost.

Pro nás mají tyto kouzelnické seance příchuť senzace a lákadla turistického ruchu. Indiáni bez práce a bez prostředků však kouzelníky vyhledávají jako svoji jedinou šanci. S rozvojem civilizační­ho procesu zmizí i kouzelnictví do ne­návratna.

Přes příchuť senzace a oprávněných pochybností nad mocí magie, zůstává neoddiskutovatelnou skutečností, že indiáni znají několik stovek léčivých a halucinogenních rostlin a bylin, z nichž mnohé teprve v posledních desetiletích převzalo i moderní lékař­ství. Indiánští kouzelníci zachovávají a střeží dodnes mnohá tajemství léč­by.

Přestože indiáni znají pozitivní účinky při­rozených léčiv, stále spojují každou nemoc s magickými silami. Proto bo­jují proti nemoci léky i magií. Tento „pracovní“ postup nelze v žádném pří­padě nazvat podvodem. Mezi andskými indiány s minimálními možnostmi mo­derní léčby v nemocnici je to proza­tím možnost jediná. Lékař - kouzelník, či šaman a nemocný, si vytvářejí takto iluzi či víru v uzdravení. Oba tomu vě­ří, musí tomu věřit, spolupracuje lékař i pacient. A v případě léčení zejména některých těžkých chorob i víra v uzdravení hraje pozitivní roli.

Aby lépe vstupoval lékař do kon­taktu s pacientem, k tomu byly a jsou používány drogy, z nichž mnohé za­kotvily i v našem lékařství. Stačí vzpomenout chinin, kokain, ipekakukanhu (dávidlo), belladonu, šňupavý tabák, koku.

Koku nazývali Inkové „božskou rostlinou“ a dodnes ji v and­ské oblasti žvýká asi pět miliónů indi­ánů. Žvýkání koky zahání hlad, umožňuje překonávat pocity chladu, žízně a únavy. Dlouhodobé užívání koky však vede k degeneraci, k poruchám vidění, ke zvětšení štítné žlázy a k celko­vému fyzickému zhroucení. Nakonec zbavuje indiána jeho vlastní vůle, ohlupuje ho a činí z něho narkomana. Peruánská vláda proto za­vedla přísnou kontrolu prodeje koky, i když v malém množství si ji můžete koupit kdekoliv na tržišti.

Mezi nejstarší umění indiánských kouzelníků patří mumifikace nebožtíků. Na snímku vlevo mumie ženy, na snímku vpravo mumie indiánského muže. Foto Otto Horský z novinových článků, 1975.