Článek
Můj život byl díky zvolenému povolání inženýrského geologa doprovázen nejen laskavostmi, které život na této naší planetě Zemi přináší, ale i strastmi a nebezpečnými situacemi, které, zejména geologa, budujícího velké vodní stavby v mnoha zemích světa, v mnoha různých klimaticky rozdílných oblastech, s různou nadmořskou výškou, včetně výšky vysokohorské, mnohdy s nepříznivými životními podmínkami, vždy na jeho cestě světem doprovázely.
Díky tomu, že moje povolání se mi stalo životní láskou, vždy byly vzniklé těžkosti, někdy s větší dávkou, jindy s projeveným hrdinstvím, překonány. Přesto jsem se ale dostával někdy do situací, kdy jen vteřiny mě dělily od jisté smrti nebo velmi těžkého zranění. A o tom je tato následující příhoda, kterou považuji na sklonku svého života za potřebnou publikovat k doplnění konečného obrazu o mě jako o člověku, který vždy žil plnohodnotným životem, který se neobával podstupovat rizika, která jeho povolání doprovázela. Jako člověka, který se vždy snažil najít rovnováhu mezi běžným a rodinným životem a prací. Ne vždy se mi to plně podařilo. Přesto však jednou odejdu z tohoto světa s uspokojením, že jsem nežil život marný a splnil jsem své životní poslání.
Popis neblahé události
Přišel nádherný slunečný jarní den, úterý 14 dubna. V pondělí 13. dubna sice také bylo slunečné a teplé počasí, ale to jsem měl 88. narozeniny. Po celý den četná telefonická i osobní přání. To jsem si tedy nemohl dovolit jít na zahradu a pokračovat ve stříhání hromady větví z oklešťených zahradních stromů a ze skoro stoleté jabloně, kterou jsme museli z bezpečnostních důvodů skácet. I po několikadenní likvidaci klacků a větví byla jejich hromada stále úctyhodná.
Kolem čtrnácté odpolední hodiny, plný zdravého elánu, jsem se tedy vypravil na naši zahradu, vzal si ostré zahradní nůžky, přistavil si pohodlnou zahradní židli a tři velké prázdné kbelíky. Hned vedle hromady je zahradní mísa, nad niž ční kohoutek pitné vody. Neuvědomil jsem si v pracovní vášni a nadšení, že vodovod ještě není spuštěný, protože mohou ještě přijít mrazivé dny. Nevzal jsem si tedy dolů s sebou láhev pitné vody a vášnivě stříhal a stříhal.
Hromada větví a klestí ze smrku a ze skoro stoleté jabloně byla původně tak rozsáhlá a vysoká, že nebylo ani vidět na velké pařezy. Stav 14 dubna 2026 po několikadenním stříhání.
Byla to pro mě velmi příjemná relaxace. V mysli mi probíhaly myšlenky a nápady, co ještě mi chybí ke zdárnému dokončení mých dvou nových knih, připravovaných k brzkému vydání v elektronické i papírové knižní formě. Čas rychle ubíhal, první plánovaný kbelík se naplnil a vzal jsem si zcela podvědomě druhý. Kolem šestnácté hodiny i ten byl plný a vzal jsem třetí. Pomalu jsem ztrácel vědomí času. Pocit žízně ani hladu jsem necítil. V teplém slunečném odpoledním počasí ovšem tělo bez vody začíná slábnout a ochabovat. Ale já to bohužel nevnímám. Cítím se v pohodě a myšlenkami zcela někde jinde, než vnímat, že tělo začíná být dehydratované, a že mám dávno urostomický sáček připojený pro zachycování moči po operaci močového měchýře plný moči. Tak jsem zcela bezmyšlenkovitě v určitém pracovním omámení přinesl kbelík čtvrtý a začal ho plnit.
Jenže, co se nestalo. Když byl kbelík plný, začal jsem se ohýbat ze židle dolů, abych posbíral zbývající nastříhané klacíčky a větvičky. Nevšiml jsem si v zápalu práce a zcela dehydratovaný, že urologický sáček připevněný systémem „klip – klap“, plný moči, odpadnul dolů do kalhot, ale naštěstí se nevylil. Jenže po operaci močového měchýře vytvořený urologický vývod se obnažil, moč neměla kam téct, když záchytný sáček byl odpadnutý. Výsledek byl velmi nepříjemný, neboť v tu ránu byly nejen kalhoty, ale i spodní trička a další oblečení zcela promočené. V nastalém pomatení mysli jsem se zcela bezvědomky, opírajíce se o francouzské hole, doplazil na betonovou podestu k okraji našeho domu Sedl jsem si na jednu ze dvou blízkých zahradních židlí a všechno promočené oblečení si svléknul. Když jsem ho posléze chtěl pověsit k usušení na ocelové potrubí plechových zahradních koleček, vedle nějž je postavený mimo jiné ocelový rýč a jiné zahradní potřeby, zřítil jsem se na drsnou betonovou podestu pod velký dubový zahradní stůl.
Místo pádu na betonovou podestu. Zřítit se na plechová zahradní kolečka mohlo být smrtelné.
Výsledek byl strašný. Naštěstí jsem jako již zkušený „kaskadér“ vystřeli podvědomě levou ruku, abych si ji strčil pod hlavu a chránil ji tak před vážným úrazem či před možnou smrtí. Dopad šedesátikilového těla a pohyb ruky pod ní po drsné betonové podestě však byl zdrcující. Navíc, asi minutu jsem zůstal ležet na podestě v bezvědomí. Když jsem se vzpamatoval a vstal, zjistil jsem, že naštěstí nemám žádné kosti postižené, nebo dokonce zlomené, ale pohmožděniny celého těla a velká bolest byly omamující. Z asi 3 cm hluboké velké a bolestivé rány nad levým loketním kloubem tekla krev a kůže byla do hloubky sedřená.
Těžké poranění levé ruky výše nad loketním kloubem.
Detail vážného poranění se stopami krve.
Když jsem se zcela vzpamatoval, vypravil jsem se o francouzských holích, zcela nahý, bez mokrého oblečení, po vysokých domovních schodech do druhého podlaží, abych informoval manželku a poradil se s ní o dalším postupu. Byla vyděšená, ale konstruktivní. Zachovala vzácný klid, rozvážnost a ihned začala řešit nastalou situaci. Ránu nad levým loktem očistila sprajem na rány (Alfasilver se stříbrem) a potom zalepila ochranným plastovým obvazem (Akutol). Výsledek potom překryla textilovým obvazem a připevnila vše širokou náplastí. Byl jsem plný obdivu, neboť manželka je sice doktorka, ale doktorka práv – JUDr. Nyní se opravdu zachovala jako MUDr., nebo při nejmenším jako zkušená zdravotní setra.
Moje Manželka Marie mi s velkou doktorskou odborností ránu ošetřila, ačkoliv není MUDr., ale JUDr.
Po čtyřech dnech, tedy 17.4, mě manželka obvaz z poraněné ruky sundala. Rána byla zpola zahojená. Sice stále výrazná, ale potřebovala vzdušné prostředí, aby se mohla zacelit, a aby mohla narůst nová kůže. Středem rány stále ještě prosakovaly kapky krve.
Uvedená vážná příhoda, kterou jsem již na závěr mého dosud dlouhého života v žádném případě nečekal (13. dubna 88 roků), je jen ukázkou, že nikdy nemůžeme předpokládat, že se již nemůže nic vážného stát. Zejména při vysokém věku člověka, a zejména, když má pohybová omezení jako invalida, smrtka číhá za každým rohem.
Dnes, po tolika létech mého života, se dá jen těžko předpokládat, že se naplní předpověď jedné z mých sudiček po mém narození, že v životě budu velice úspěšný, ale v požehnaném věku se utopím na moři. Ale nakonec to bude přece jen voda, co mě postupně zahubí - zavodnění nebo dehydratace organismu“. A máte to tady. Málem se tak stalo.
V lidském životě se stává mnoho věcí nebo příhod, které svým charakterem jsou nevysvětlitelné a neopakovatelné, tedy i nemožné dalšího seriózního zkoumání. Když se nám něco takového přihodí, obvykle to trvá jen několik okamžiků a i kdybychom chtěli, nemůžeme dále sledovat jejich děj, abychom mohli provést jeho analýzu a mohli podat neotřesitelné svědectví. Tyto jevy nebo příhody nás stále udivují, zanechávají v naší mysli jasnou stopu a stávají se naším nevysvětlitelným a neopakovatelným duševním vlastnictvím, které po mnoha letech může vyšumět nebo vést k pochybám. Skutečně se mi to přihodilo, skutečně jsem to zažil? Vždyť to, co se mi stalo, mohlo mít smrtelné následky. Abych se vyvaroval těchto pochybností sám nad sebou, jestli se tyto nepochopitelné příhody či události skutečně staly, celý život, již od studentských let, jsem si je poctivě a bez příkras dokumentoval, zapisoval do zápisníků a i nadále zůstával v úžasu sám nad sebou, že stále ještě žiji. Někdy s menšími úrazy na těle a skvrnami na duši, ale žiji. Touto knihou vdechuji mým neobvyklým příhodám trvalý život. Tyto přííhody nebo události zřejmě nikdy nebyly zcela náhodné. Moje konání jako by jim dláždilo cestu a musely přijít, aby mě včas upozornily na něco horšího, co mohlo přijít a být špatné nebo více nebezpečné. Ale přinášely i tajnou víru, že nade mnou stojí nějaká tajuplná ochrana, říkejme tomu „strážní andělé“, nebo vědecky hovořme o dosud nevysvětlitelných přírodních či vesmírných silách, nezničitelné vesmírné energii, která v podmínkách zemské atmosféry podléhá gravitačnímu poli a silám a v krizovém okamžiku „hory“ přenáší. Jsem hrdý na to, že právě mě se zatím dařilo vycházet jim vstříc, ať již silám božským či vědeckým a požíval jsem dosud určitý způsob jejich ochrany nejen v krizových situacích, ale i v běžném životě. Lidé, zabývající se podobnými i v literatuře uvedenými případy, když jim vyprávím o mých neuvěřitelných příhodách, mají jednoduchou odpověď a otázku:
„Zřejmě jsi dosud nesplnil všechny úkoly dané ti do vínku na této Zemi něčím, nebo někým, co řídí tento svět“.
Jistě, příliš zjednodušený pohled na věc. Na těle i na duši cítím, že vše, co jsem splnit měl, alespoň dle probdělých nocí, plněných přemýšleními v nočních viděních, tedy ve snech či ve stavu bdění při probouzení, jsem dávno vše splnil a nemám již sil na vykonání něčeho velkého dalšího. Budu i nadále, jako zestárlá a málo zajímavá a perspektivní osoba požívat způsob této dosavadní ochrany? Zasloužil bych si to? To ukáže blízká budoucnost.
Zdroje:
Otto Horský (2019): Živá monografie. Nová Forma, s.r.o., 2019. ISBN: 978-80-7612-087-7.
Otto Horský (2026): Laškování se smrtí, aneb Když má smrt smysl pro humor. Nová Forma, s.r.o., 2026. ISBN: 978-80-7612-872-9.
