Článek
Jezuitské Misie u indiánského kmene Guaraní je souhrnné pojmenování pro 5 bývalých jezuitských redukcí neboli misií v blízkém pohraničí Argentiny a Brazílie, které byly společně zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Jedná se o 4 lokality v argentinské provincii Misionesa 1 lokalitu v brazilském státě Rio Grande do Sul.
Misie byly zakládány v 17. a 18. století uprostřed tropického pralesa Jezuity s účelem evangelizovat domorodé obyvatelstvo kmene Guaraní. V průběhu času vzniklo na 30 redukcí na území dnešních států Paraguay, Argentina a Brazílie. Ve všech panoval téměř shodný řád. Jezuité vytvořili velmi propracovaný model společnosti, který řešil otázky ekonomiky (rozdělení práce, výroba předmětů každodenní potřeby, pěstování plodin), náboženství i kulturu. Jedním ze základních principů fungování redukcí bylo společné vlastnictví. Každý rodinný klan obdělával jednak kousek své parcely k základnímu uspokojení svých životních potřeb (abambaé – majetek muže) a vše ostatní bylo společné (tupambaé – boží majetek). Muži vykonávali všechny venkovské práce související s pracemi na poli, na obydlích, tesařské a kovářské práce, umělecké práce a řemesla, byli mistry v obchodování. Ženy se staraly o děti, o kuchyni, spřádaly vřeténka a pletly, vykonávaly domácí práce. Všichni se zúčastňovali podle schopností umělecké výroby a plnili náboženské povinnosti. Ze zisků produkce tupambaé byly podporovány ženy, které ztratily manžely, pokrývali jimi výdaje kněží a provoz kostela, vzdělání a další kulturní výdaje. Městská výstavba byla organizována ve tvaru kříže, který byl středem misie a jeho náměstím. Na něm stál kostel, který byl doplněn v laterálních ulicích residencemi jezuitů, domem otců (Casa de los Padres), školou a různými dílnami a společenskými místnostmi. Na okrajích misie pak byly domky indiánů a obdělávaná půda. Některé zdroje udávají, že ve všech redukcí mohlo dohromady žít až 100 000 Indiánů. Jednotlivé redukce byly silně nezávislé na španělské koloniální správě, pročež si vysloužily přirovnání ke „státu ve státě“. To se samozřejmě nelíbilo španělskému královskému dvoru. Navíc se jim zdálo, že Jezuité nabádají indiány k neposlušnosti vůči koruně. Tyto neshody vyvrcholily v roce 1767, kdy španělský král Karel III vyhnal Jezuity ze Španělska a ze všech koloniálních držav. Po jejich odchodu misie zpustly a zarostly postupně džunglí. V letech 1816 až 1819 byly misie kolonizátory totálně vyrabovány a následně zcela zapomenuty.
San Ignacio Mini je tedy jedna z mnoha misií, které jezuité vybudovali v Latinské Americe během koloniálního období a patří mezi ty nejlépe zachovalé. Nachází se v argentinské provincii Misiones, 55 km od hlavního města provincie Posadas a 240 km od města Foz de Iguazú. První misii založili kněží José Cataldino a Simón Maceta v roce 1610 v oblasti zvané domorodci Guayrá. Tuto misii umístěnou v Brazílii ve státě Paraná nazvali španělští kolonizátoři La Pinería. Bohužel, neustálé útoky portugalských bandeirantes (lovci otroků) donutily kněze, aby původní misii přemístili. Stalo se tak v roce 1632, ale teprve v roce 1696 byla přemístěna do současného místa a byla nazvána San Ignacio Mini, což v jazyce Guaraní znamená menší, aby se odlišila od další misie, San Ignacio Guazú – velký. Nicméně i v této nové poloze umístění docházelo ke střetům s portugalskými lovci bandeirantes a mameluků a jezuité museli vytvořit systém domobrany, který se osvědčil.
V 18. století měla tato misie asi 3000 obyvatel a vyznačovala se bohatou kulturní a řemeslnou činností. Díky blízkosti řeky Paraná měla dobré lodní spojení s dalšími oblastmi a misiemi a velmi dobrý předpoklad pro výměnu zboží a obchod. Bohužel, jak již bylo výše uvedeno, po vyhnání jezuitů ze země byla misie bez vedení a postupně zanikla.
San Ignacio Mini byla v džungli znovu objevena až v roce 1897 a dostalo se jí velké pozornosti v roce 1903 díky básníkovi Leopoldo Lugonosovi, který místo navštívil spolu s výzkumnou expedicí a tento objev uvedl ve známost. Přesto se až do roku 1940 prakticky nic nedělo a ruiny se dále rozpadaly. Starší místní pamětníci sami zažili nebo věděli od svých rodičů, jak mi důvěrně sdělili, že kameny z indiánských stavení a bloky červených pískovců z církevních staveb byly používány k výstavbě rodícího se města San Ignacio. Teprve v roce 1943 argentinská vláda zvláštním dekretem prohlásila misii za provinční kulturní dědictví a v roce 1984 pak prohlásilo UNESCO ruiny za světové dědictví lidstva. V areálu bylo zřízeno Jezuitské muzeum s exposicí předmětů z dané epochy, s malbami, fotografiemi a panely, které nás seznamují se způsobem života a se zvyky a zvláštnosti života indiánů Guaraní v misii. Také je možno pomocí audiotechniky se zaposlouchat s pomocí sluchátek do indiánských melodií Guaraní.
Jezuitské muzeum s expozicí předmětů z dané epochy, s malbami, fotografiemi a panely, které nás seznamují se způsobem života a se zvyky a zvláštnostmi života indiánů Guaraní v misii.
Když byly založeny v roce 1996 instituce World Monuments Watch a World Monuments Fund, které si daly za svůj cíl upozorňovat na naléhavost oprav významných staveb kulturního dědictví lidstva, ruiny misie San Ignacio Mini se dostaly na inaugurační listinu a byl nalezen fond na opravu hlavního portálu, který byl obnoven.
Nejvýznamnější stavbou v této misii je kostel, vybudovaný z místních červených pískovců. Originální podlaha kostela je obehnána řetězy, aby se zabránilo jejímu zničení. Foto Otto Horský, 2013.
Bloky či stěny ruin kostela jsou zdobeny rytinami znázorňujícími výjevy ze života indiánů Guaraní. Originální podlaha kostela je obehnána řetězy, aby se zabránilo přístupu a jejímu dalšímu ničení. Prohlídka ruin může být s průvodcem, my jsme však dali přednost prohlídce samostatné, která nám umožnila v klidu si vše prožít, nafilmovat a zdokumentovat. Tiket na prohlídku je dobré si zakoupit předem a má platnost pro jednorázovou návštěvu 15 dnů. Zároveň na stejnou vstupenku možno navštívit ruiny misií Loreto, Santa Ana a Santa María Mayor, které rovněž patří do souboru staveb deklarovaných jako kulturní dědictví lidstva.
Na večerní představení „luz y sonido“ – světlo a zvuk, znázorňující na volném prostranství zvláštní trojrozměrnou technikou zvyky a způsob života v misii, je třeba si zakoupit vstupenku zvlášť za stejnou cenu. Představení začíná ve 20 hodin, kdy je v této oblasti již absolutní tma. Zanechalo na mě velmi hluboký dojem. Moje původní představa byla, že výjevy budou promítány na nějaké plátno či zeď. Když se objevily „živé“ bytosti přímo na volném prostranství, tančily a zpívaly, stačilo si na ně „jen šáhnout“, jak byly skutečné, napadla mě myšlenka, že pokud někdo znal tuto techniku před staletími, jak snadno mohl vytvořit iluzi zjevení božských bytostí.
San Ignacio Nocturno: Město nabízí noční multimediální show, která doslova „oživuje“ historii misií. Foto Otto Horský, 2013
Iluze byla naprosto dokonalá a při tom nikde nebylo vidět promítání z prostoru nebo odněkud, vše bylo absolutně dokonalé. Zřejmě stejnou techniku používají i světoví kouzelníci, když nechávají objevit a zmizet předměty či velké objekty nebo projdou čínskou zdí. Na závěr tohoto nočního show byla představena bitva mezi misií a bandeiranty a to již byly v pohybu desítky a snad stovky bojovníků. Návštěva tohoto večerního představení s úžasnými efekty s 3D světelnou show promítanou skrze mlhu je pro některé návštěvníky opravdu strašidelná a nastoluje myšlenky, že duchové je obklopují a berou jim tělo. To ukazuje, jak silně je místo spojeno s myšlenkou duchovní přítomnosti.
Návštěva hotelu Pragamisiones.
Při první orientační pochůzce městem San Ignacio jsem objevil na několika místech reklamu na Hotel Pragamisiones. To mě nebývale zaujalo, neboť podle názvu to znamenalo, že zřejmě majitely hotelu budou Češi z Prahy. Navštívil jsem proto místní turistické centrum a od jeho vedoucího Juana Ibarry jsem se dozvěděl, že majitele hotelu osobně zná, že před několika lety přijel s manželkou z Prahy a vybudovali si zde poměrně rychle hotel. Dal mi na něj kontakt a tak jsem se ihned rozhodl, že ho půjdeme navštívit. Když jsem se za 40 minut vrátil do hotelu San Ignacio, v němž jsme byli ubytováni, můj kolega Pavel jen zíral, co všechno jsem za tak krátkou dobu zjistil.
Dřevěný plot s reklamou a uprostřed vstup do domu majitelů hotelu Pragamisiones. Foto Otto Horský, 2013.
Když jsme odpoledne po chvilce hledání dorazili do ulice Al corta/Bolívar a stáli před hotelem Pragamisiones, zaklepali jsme na dvéře vedoucí do zahrady, v níž byl umístěn dům majitelů a jejich hotelové bungalovy. Nejdříve nás varovným štěkotem uvítal čtyřnohý boxer. Za chvíli se ozvaly na zahradě kroky a otevřel nám John. Pozdravili jsme ho česky. Nebyl nijak zvláště překvapen, zřejmě je na podobné návštěvy z Česka zvyklý. Ihned nás pozval domů a představil nám svoji ženu Lilianu. Právě se starala o svoji osmiměsíční dcerku.
Paní Liliana, Johnova manželka a spolumajitelka hotelu. Foto Otto Horský, 2013.
John je sice Čech, ale má italské předky. Přišel do Argentiny asi před čtyřmi roky, tedy ještě v době, kdy nebylo složité získat status přistěhovace. Vykládal nám, že dnes je to prakticky nemožné. Kdo chce získat povolení k trvalému pobytu, musí prokázat, že má na účtě minimálně 300 000 amerických dolarů a tyto musí v zemi investovat. Nedá se to ani vyřešit sňatkem s Argentinkou. Na otázku, proč se odstěhoval do San Ignacio Mini, odpověděl, že po dlouhých letech pobytu v zahraničí, kdy zkoušeli s manželkou žít dokonce i v Japonsku, v arabských zemích, nakonec i v Praze, se rozhodli ztrávit zbytek života daleko od globalizované civilizace. A v překrásné přírodě, která je všude kolem a lahodí duši i tělu.
Docent Pavel Bláha v rozhovoru s Johnem Ramunem Sugundino Galiano, manželem Liliany, spolumajitelky hotelu. Do San Ignacio přišli před čtyřmi roky a za jediný rok vybudovali pět bungalovů. Foto Otto Horský, 2013.
Frekvence návštěvníků z České republiky prý je dost velká. Dokonce je nedávno navštívil i český velvyslanec a poskytl jim různé české propagační a informační materiály. Byli jsme zvědaví, kde majitelé berou peníze na provoz hotelu a na živobytí. Jistě si nemohou moc vyskakovat. Bungalovy zely prázdnotou a při tak malém provozu asi náklady převyšují příjmy. Byl k nám docela upřímný. Jednak pobírají státní podporu, jednak využívají rozdílného kurzu dolaru mezi Argentinou a Paraguayí, kam jezdí často nakupovat.
A na naše další zvědavé otázky se dal do vyprávění: „Levicová prezidentka Argentiny je prý velice štědrá. Nárok na podporu mají i opuštěné ženy zavřených zločinců a vlastně každý, takže nikomu se nechce pracovat.“
Jestli byly jeho informace pravdivé, to posoudit nemůžeme. Na dotaz vzdělanosti běžných argentinců z venkovských oblastí, nám odpověděl konkrétním příkladem. Jeho původním povoláním je sexuologie. Byl požádán o přednášku. Když mu osmdesát procet zvědavých posluchačů s vážnou tváří tvrdilo, že menstruace je ženská nemoc, tak další výklad raději vzdal.
Velmi nás zaujalo jeho poučné vysvětlení, proč vlastně vznikaly jezuitské misie. Byla to nejen snaha o převychování Indiánů na křesťanskou víru, ale i o zvýšení jejich vzdělanosti a dovedností, dodržování určitých zdravotních zásad a výchova k disciplině. Samozřejmě vše se odehrávalo v zájmu papeže a španělské koruny. Bylo nutností vybudovat opevněné misie i jako systém ochrany indiánů proti nájezdům Portugalců, kteří lovili indiány jako otroky. Bylo to pro ně levnější, než vozit černochy z Afriky.
Hotel Pragamisiones je postaven ve formě bungalovů, jaké si dříve stavěli jezuité. Je uprostřed pulsující tropické přírody, kde se dá zapomenout na běžné životní problémy a načerpat novou energii k životu. Rodinný hotel je v provozu po celý rok, jeho majitelé Liliana a John srdečně vítají každého návštěvníka a o to více, pokud je z České republiky, nebo dokonce z Prahy. Bungalovy jsou umístěny v překrásné tropické zahradě a jsou komfortně vybaveny, včetně tiché klimatizace, teplé vody, ledničky, Wi-Fi připojení zdarma, nočního osvětlení a ostrahy a dostupné lékařské péče. Bohatá snídaně je započtena v ceně. Pokud si přejete relaxační masáže, není žádný problém. V hotelu se dá domluvit samozřejmě česky, ale také anglicky, italsky, španělsky, německy a rusky.
Bungalovy umístěné v nádherném prostředí tropické zahrady nabízejí soukromí a veškeré pohodlí nejvyššího standardu.
Po tomto opravdu zajímavém setkání jsme se vydali zpět do našeho hotelu San Ignacio. Potřebovali jsme si ještě cestou nakoupit nějaké potraviny na zítřejší snídani. Museli jsme být v nákupech opatrní, protože jsme neměli mnoho hotovosti v argentinských peso, dolary nikde nepřijímali a jediná směnárna byla zavřená. Potraviny se nám zdály být dražší, než u nás v České republice, ale to závisí na kurzu dolaru. Oficiální kurz byl 5 peset za dolar (peseta měla hodnotu 4 Kč), ale dalo se vyměnit (pokud bylo s kým) i 6 peset za dolar, v Paraguay se prý měnilo 7,5 peset za dolar. Ještě dlouho jsme vzpomínali na velmi přátelské setkání s majiteli hotelu a na jimi poskytnuté zajímavé a pro nás prospěšné informace.
Zdroje:
https://www.parairnos.com/alquiler/san-ignacio/alojamiento-hospedaje-en-cabanas-san-ignacio-misiones-1301.html
