Osudové setkání s Peru se stalo mojí láskou na celý život

Bylo to někdy na jaře čtyřiasedmdesátého roku, když se mě předseda Českého geologického úřadu zeptal, spíše jen tak mezi řečí, co bych říkal práci v Peru. Ještě jsem nestačil ani nasucho polknout a on již dodával: „Dělal bys v Limě ředitele naší technické kanceláře“.

Patřím mezi lidi, kteří pojali bláhové přání pracovat v zahraničí již během svých inženýrskogeologických studií. Musím přiznat, že se mi v tom směru štěstí stále vyhýbalo, jak jen mohlo. Nejméně patnáctkrát to vyhlíželo velmi nadějně, patnáctkrát však z výjezdu sešlo. Jednou scházely peníze, jindy na poslední chvíli odřekl zahraniční partner. Byly také případy, kdy se termín odjezdu stále posouval z důvodů nepřipravenosti na té či na oné straně, až nakonec z akce sešlo. S každým dalším návrhem jsem byl skeptičtějším. Po čtrnácti letech soustavné práce a studia cizích jazyků, zejména španělštiny, jsem se stal pravděpodobně nejlépe připraveným zahraničním expertem.

Leč tentokrát jsem s úsudkem, že bych se stejně těšil zbytečně, přece jen posečkal. Ze sdělení předsedy totiž vyšlo najevo, že již mají připraveno několik odborníků různých profesí k výjezdu a chybí jim pouze vedoucí technické kanceláře. Původně chtěli založit v Peru smíšenou důlní společnost, nakonec po čtyřletém zvažování dospěli k myšlence vytvořit v Peru první československou technickou kancelář v zahraničí, která by poskytovala technické služby a poradenskou činnost bez úplaty s cílem získávání kontraktů. Technická kancelář by rovněž měla za úkol koordinovat a řídit plnění podepsané mezivládní dohody o vědecko-technické spolupráci.

K tomu, aby se tato zajímavá myšlenka stala realitou, chybělo pouze schválení naší vlády. Mě se jevila jako velmi perspektivní. Pro všechny případy jsem raději přikývl, i když se mi zdálo absurdní, proč bych měl být vybrán na vedoucí funkci ředitele technické kanceláře právě já, když ke schválení chybí jen několik dnů a ostatní kandidáty do technické kanceláře připravovali na tuto práci několik roků.

Jaké bylo moje překvapení, když zanedlouho, jedno pondělí odpoledne, volali z Prahy, že jsem byl schválen do nové funkce. Mám se prý ihned začít připravovat, neboť odletím do Limy jako první a ti ostatní poletí až na můj pokyn, a to podle dalších potřeb technické kanceláře.

Měl jsem půl roku na přípravu toho, s čím byli ostatní pracovníci seznámeni dva až čtyři roky předem. Nedostatek času byl přímo zoufalý. Jednak jsem musel do odjezdu urychleně dokončit všechny úkoly, na nichž jsem se jako jeden z vedoucích pracovníků Geotestu Brno podílel, jednak musely být vyřízeny složité pasové a vízové formality. Během těchto několika málo měsíců mě také čekalo osm náročných zkoušek v Institutu zahraničního obchodu. Nešlo o prokázání mých odborných znalostí z oboru, ale především o vědomosti ze zahraničně obchodní praxe. A zcela samozřejmě i ze španělštiny.

Když jsem v listopadu čtyřiasedmdesátého roku udělal závěrečnou souhrnnou zkoušku ze znalostí latinskoamerických reálií, myslel jsem, že jsem z nejhoršího venku.

Jenže to nejobtížnější mě teprve čekalo. Stručně řečeno - musel jsem navrhnout činnost budoucí technické kanceláře v Limě. Taková naše československá technická kancelář zatím nikde v zahraničí neexistovala. Chyběly zkušenosti, o které bych se mohl opřít. Jistě, některé západní státy již podobnou obchodní strategii s úspěchem uplatňovaly, dokonce i v Peru, ale k těmto informacím jsem neměl přístup. Nečekalo na mne jen vybudování pracoviště, úkol velmi složitý a náročný. Hlavním cílem měl byl obchodní přínos pro naši republiku. Měl jsem dosáhnout se svými spolupracovníky toho, abychom na základě našich odborných znalostí z různých oborů získali důvěru Peruánců natolik, aby s Československem postupně podepsali dohody o poskytování technických konzultací a služeb za úplatu. Tím by se investice do technické kanceláře začaly vracet. A nejen to. Kancelář se měla stát rovněž garantem rozvoje podepsané dohody o vědecko-technické spolupráci. Měla se také spolupodílet na osvětové činnosti při propagaci Československa v Peru a být zárukou rozvoje vzájemných styků kulturních a politických. Také mě ale čekalo setkání s již vybranými odbornými kandidáty do technické kanceláře, což jsem si vymínil, abych mohl posoudit nejen jejich znalost španělštiny, ale i představy svého fungování v technické kanceláři.

Připravoval jsem se také na to, že budu v Limě a v dalších městech Peru pořádat výstavy, přednášet na univerzitách, hovořit o Československu v televizi či v rozhlase. Jako atašé, přidělenec obchodního oddělení v diplomatické funkci, jsem měl mít na starosti i propagaci československých výrobků. Bylo mi jasné, že můj pracovní den, alespoň prvních několik měsíců, potrvá od rána do večera, či přesněji řečeno dlouho do noci.

Vyzbrojen odvahou jsem nastupoval i se svou rodinou jednoho prosincového dne roku 1974 v Praze-Ruzyni do letadla. V mých zavazadlech nechyběl fotoaparát, geologický kompas, geologické kladívko a slušný počet poznámkových bloků. Začaly vznikat Peruánské postřehy.