Postřehy z Kuby. Jeden ze sto divů světa, Havana

Kubánská dermatologická společnost „La Sociedad Cubana de Dermatología“ zorganizovala ve dnech 4. až 7. října 2017 v Havaně desátý „Kubánský dermatologický kongres“, poprvé s  mezinárodní účastí, motivovaný jako první setkání dermatologů Latinské Ameriky, Karibské oblasti a Afriky. Kongresu se zůčastnili MUDr. Hana Zelenková, CSc. jako přednášející, a lektor a Ing. Otto Horský, CSc.

Moje vzpomínky připomenou návštěvu jednoho z nejkrásnějších měst světa, Havany. Jako náhodou, 3 dny před odletem uvedla ČT 2 v programu „Sto divů světa“ Havanu jako jeden z unikátů světového kulturního dědictví UNESCO. Popisovat krásy tohoto nádherného města by bylo jistě „nošením dříví do lesa“. Stačí se podívat na webové stránky internetu a dozvíte se ihned vše o tomto skvostu Latinské Ameriky, jehož historická část je uváděna jako nejzachovalejší celek španělské koloniální architektury na světě. Právě v této části, do značné míry již obnovené do původní krásy, se nacházejí největší atrakce, jako jsou náměstí Plaza de Armas, na němž se dříve nacházelo sídlo vlády, nebo katedrála sv. Kryštofa na Plaza de Catedral, v jejíž blízkosti se nachází slavný bar Bodeguita del Medio, kam s oblibou docházel slavný spisovatel Ernest Hemingway. Na Kubě se traduje, že kdo nenavštívil tento bar a nedal si tam koktejl Mojito, jakoby nebyl v Havaně. Navštívili ho i Brigita Bardot, čilský prezident Aliende a mnoho dalších významných osobností, jejichž fotografiemi jsou polepeny všechny stěny. Hemingway zaujímá na stěně čestné místo ze svého setkání s Fidelem Castrem, která byla pořízena těsně před jeho odjezdem z Kuby na léčení do USA. Pro mě tento bar skýtá zajímavé místo ve vzpomínkách z mého osmiletého pracovního působení na Kubě.

Stejné místo v mých vzpomínkách však zaujímá i Palacio de Las Convenciones, Kongresový palác, v jehož několika prostorných sálech se konal zmíněný dermatologický kongres. Když byl v roce 1978 dobudován jako stánek pro jednání VI. Summitu Konference hnutí neangažovaných zemí (NOAL – No alineados), jehož prezidentem se právě stal Fidel Castro, byl jsem jako hlavní poradce Ministerstva stavebnictví pro inženýrskou geologii přizván k posouzení kvality hloubkového založení objektu v nepříznivých geologických podmínkách s vysokou hladinou podzemní vody.. Palác disponuje hlavním sálem, který pojme 1700 až 2000 osob a dalšími plně klimatizovanými menšími sály, umístěnými částečně v podzemí. Všechny sály jsou vybaveny audiovizuální technikou se simultánním tlumočením.

V letech před revolucí byla Havana uváděna jako jedno ze tří nejkrásnějších a nejzajímavějších měst světa, společně s Paříží a Římem. Držme tedy Havaně palce, aby se tomu tak zase stalo, i když již desetiletí trvající období bez investic, tedy kromě investic z fondu UNESCO na záchranu historického jádra města, zanechalo hluboké stopy zmaru. K tomu navíc napomáhaly časté hurikány, cyklony, naštěstí ne požáry či zemětřesení. Nejvíce vždy trpěl Malekon, slavné nábřeží, na němž se kdysi proháněly ve velkých americkým limuzínách hvězdy stříbrného plátna a významné světové osobnosti, ale i jedna z nejsilnějších světových mafií. V hotelu Riviera na Malekonu, v němž jsem častokrát za svého služebního pobytu na Kubě pobýval a jehož spolumajitelem byl prý i Frank Sinatra, se údajně domlouval i atentát na prezidenta USA Johna F. Kennedyho.

Pro mě měla zajímavou příchuť skutečnost, že tři týdny před naším příletem do Havany bylo město postiženo jedním z největších hurikánů v posledních desetiletích, hurikánem Irma. Tento nejvíce postihl právě nábřeží, Malekon, s takovou silou, že vlny výšky přesahující 10 až 15 metrů zaplavily celou příbřežní část města a v ulicích se dalo pohybovat jen na loďkách či po krk ve vodě. Hotel Mélia Cohiba, v němž jsme byli ubytováni, byl až po vstupní halu zaplaven. Jeden den před naším příletem byl teprve Malekon uveden do stabilního provozu.

Jednou z největších atrakcí, které přitahují turisty ze zahraničí, je nejen město samo, jeho vůně a půvaby, ale i příjemné klima, přátelská atmosféra a kultivovaní a vstřícní lidé, kubánský rum a doutníky. Snad největší atrakcí na světě však je největší skanzen amerických limuzin, veteránů z padesátých a šedesátých let minulého století, udržovaných v perfektním stavu a v provozu.

Ekonomická krize vyvolaná zejména americkým embargem, vyhlášeným jednostranně po znárodnění amerických investic na Kubě v roce 1962, je pro kubánské hospodářství nesmírnou zátěží. Většina amerických podniků, ale i americká obchodní komora by nejraději blokádu ihned zrušila. Při posledním hlasování OSN bylo pro její zrušení 191 států, proti byly jen USA a Izrael. Většina Kubánců na Kubě má však zato, že USA svým kosmetickým prodloužením ekonomické blokády pouze prodlužují status quo a že se jedná o politické gesto směrem k voličům. Je známo, že žádný kandidát na prezidenta Spojených států by nevyhrál volby bez podpory dnes již ekonomicky silné vrstvy kubánských imigrantů na Floridě. V mé knize „Osm roků na Kubě“ (© Repronis 2007) v závěru uvádím: „Strategii embarga ze strany USA považuji v dnešní situaci za nevhodnou. Vztahy s Kubou by se měly naopak prohlubovat. Došlo by tím rychleji ke sblížení v obchodních, kulturních a sociálních vztazích a Kuba by byla lépe připravena na budoucí mezinárodní spolupráci.“

Vhledem k omezeným dodávkám léků ze zahraničí způsobeným embargem byla Kuba donucena jít nezávislou cestou výzkumu a začít produkovat léky vlastní produkce. Značné prostředky byly vloženy do výzkumu genetického inženýrství a biotechnologie. V roce 1986 bylo v Havaně založeno výzkumné centrum, které zahájilo spolupráci s mnoha zeměmi Latinské Ameriky, ale i třeba se Švýcarskem a dalšími zeměmi. Významným úspěchem bylo založení Centra molekulární imunologie, které vyvinulo vakcíny proti meningitidě B, jediné svého druhu na světě, později léky proti hepatitidě B a horečce Dengue. V roce 2012 patentovalo vakcínu proti pokročilé rakovině plic. Významných úspěchů dosáhlo i havanské Centrum placentární histoterapie objevem jedinečných neškodných a účinných preparátů pro léčbu vitiliga, lupénky a alopecie. Kuba je velmi úspěšná i v boji s rakovinou a leprou. Počet úmrtí v důsledku nemoci AIDS je na Kubě jeden z nejnižších na světě. Snížení dětské úmrtnosti a některé další ukazatele zaznamenaly nejvýraznější pokrok ze všech zemí třetího světa.

Naděje na dožití je na Kubě dle Světové banky aktuálně 79 let, což je výrazně nad průměrem všech latinskoamerických a karibských zemí. Bezesporu se dá říci, že Kuba se může chlubit dosaženými výsledky ve zdravotnictví, které se vyznačují univerzálností a komplexností zdravotní péče a právem na bezplatnou lékařskou péči. O její vysoké úrovni jsem se sám přesvědčil již v devadesátých letech minulého století, kdy jsem měl na starosti v provincii Sancti Spiritus 30 československých expertů a během čtyřletého pobytu při průzkumných pracích pro projekt přečerpávací vodní elektrárny v pohoří Escambray samozřejmě občas i onemocněli a potřebovali lékařskou pomoc. Americké embargo ale škodí nejen Kubě, brzdí i trh kubánských léčiv v USA. Každý rok desetitisíce Američanů přijde v důsledku pokročilé cukrovky o prsty, protože nemají přístup ke kubánské vakcíně, která dokáže amputaci zabránit.

Kvůli embargu se stále udržuje v dokonalém stavu „skanzen“ amerických, ale i jiných historicky cenných limuzín. Dle nového zákona sice již byl otevřen volný trh nákupu a prodeje automobilů, ale kdo si může dovolit koupit si nový automobil za jejich světové ceny? Stát je nedotuje a ani nemůže. Ceny jsou v postatě stejné jako u nás. Takže, buď musíte mít peníze od nějakého příbuzného z USA nebo odjinud, nebo si je musíte vydělat v dnes již sice omezeném, ale fungujícím soukromém sektoru.

Doktor na pozici primáře si vydělá měsíčně asi 75 USD, takže si asi těžko našetří deset až patnáct tisíc dolarů na koupi byť nejlevnějšího nového automobilu. Proto dosud funguje na Kubě asi 60 000 evidovaných a provozu schopných amerických aut z padesátých let minulého století, které jsou vyhlášeny národním dědictvím a nesmějí se prodávat do zahraničí. Ta se dají získat i za tři až pět tisíc dolarů, ale jejich nabídka je velmi omezená. Jak mi sdělil Lázaro, majitel dočky (Dodge) z padesátých let minulého století, je auto jeho miláček a podle svého syna, který se narodil při jeho pobytu v Československu, se jmenuje jako on, tedy Alexis. A něžně ho pohladil po kapotě. Ano, Lázarovi se narodil syn ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde pracoval v devadesátých letech minulého století v MEZ Elektromotory, v podniku, který je dnes součástí koncernu Siemens. A svého miláčka by neprodal za žádnou cenu. Pracuje v seskupení soukromých taxikářů pod názvem Casa Alexis y Mary a jeho dočka je pro něj a jeho rodinu základní obživou.

Stačí si jen udělat malou představu: Soukromá taxislužba je hlavně určena zahraničním turistům a platí se za ni kubánskou konvertibilní měnou CUC (CUC – peso convertible, neboli směnitelné, odpovídá hodnotě 1 USD). Za cestu na letiště, vzdálené 30 km, se zaplatí 35 CUC. Jeden CUC je 26,50 CUP (národní nesměnitelné peso), tedy za jednu cestu si taxikář vydělá 927 národních peso, což je běžný měsíční příjem Kubánce pracujícího v dělnické profesi či ve službách. Na tomto místě musím poznamenat, že taxikáři ceny nesmlouvají, všichni je mají pevné, stanovené, a to ať se jedná o jakoukoliv značku či velký „koráb“, nebo o malé žluté státní taxi menší kubatury.

Na první pohled se tedy zdá, že Kuba je země chudáků a brzy bude i zemí zbohatlíků. Problémem je dosud zdeformovaná ekonomika, která teprve hledá cestu, jak tuto situaci napravit. Za 900 národních peso se dá slušně žít, městská doprava kamkoliv je za 1 peso, za vodu, energii a za ubytování se zatím buď neplatí, nebo strašně málo, skoro vše je na příděl, jehož hodnota v případě stravy odpovídá přesně požadované energetické denní potřebě na osobu, mléko je pouze pro děti mladší sedmi let, školní vzdělání včetně vysokoškolského a dobrá zdravotní péče včetně léků jsou zdarma, ve školách dostávají děti jídlo a školní uniformované oblečení zdarma, za kulturu neplatí. Oblečení a domácí potřeby většinou také podléhají přídělovému sytému. Takže národní pesa někdy ani nelze utratit, protože není za co.

Teprve v poslední době se v rámci plánovaných reforem uvažuje o zrušení přídělového systému. Vždyť Libreta, jak je systém nazýván (tedy na knížku), byla zavedena již v roce 1962. Oficiálním zdůvodněním systému bylo, aby všechny rodiny měly základní potraviny, oblečení a vybavení domácností. Jak mi sdělil jeden další taxikář, majitel luxusního Chevroletu z roku 1959, opravdového skvostu dosud s originálním motorem, Kuba je nemocná společnost a potřebuje „léčbu“.

Jejím základním předpokladem je zavedení jednotné národní měny, tedy zrušení konvertibilního CUC. Je přesvědčen, že se blýská na lepší časy, ale pokud nebude zrušeno embargo a uvedeny v život všechny plánované reformy, těžko se to rychle podaří. Kubu však nade vše miluje, nikdy by ji neopustil a věří v její šťastnou budoucnost. Věřím v ni i já, neboť předchozí politický systém zanechal vzdělaný a hrdý národ, který se naučil žít způsobem, který je dnes ve světě trendy. Myslím tím moderní „sdílenou ekonomiku“, kterou lze ztotožnit s doporučením EU jako alternativní model poskytování služeb, využívání volných kapacit v užívání výrobků apod., v níž má dnes Kuba bezesporu jedinečný náskok. A co bude dál? Kuba půjde vlastní cestou směrem ke kapitalismu a nikdy se nevzdá těžce vydobyté nezávislosti. V dnešním rozhádaném světě však nebude jednoduché rychle se domluvit s požehnáním USA na pokojné cestě k demokracii a tržnímu hospodářství dle kubánských pravidel.

Zdroje, použitá literatura:

Horský, O. (2007) : Osm roků na Kubě. Repronis Ostrava, 2007, ISBN 978-80-7329-166-2

Paolo Giunta La Spada (2004): Kuba, místa a historie. Slovart s.r.o., 2004,

ISBN 80-7209-616- 8

Kuba vyzvala USA ke zrušení obchodního embarga, Investiční web, 3.2.2022

Kuba: „Ostrov objevil rytmus skutečné svobody“. GEO, červenec 2014

http://www.kolemsveta.cz/index.php?act=print&art=9802

Fotografie: