Článek
Cuba Otto ve třtině
Někdy v dubnu 1987 jsem opustil stavbu přečerpávací vodní elektrárny na Kubě v Gavilanes v pohoří Escambray a vydal jsem se v noci do Havany. Psal se poslední rok našich průzkumných prací pro prováděcí projekt přečerpávací vodní elektrárny, potřebnou pro výstavbu atomové elektrárny v Cienfuegos k zásobování chladící vodou po uvedení do provozu. Dle kontraktu měly být práce ukončeny v terénu do podzimu roku 1987 a závěrečnou zprávou uzavřeny v Československu do konce téhož roku. Jako zodpovědný řešitel projektu nejvýznamnější plánované hydro-energetické stavby té doby, sledované přímo kubánskou vládou, jsem cítil potřebu navštívit československého velvyslance Stanislava Svobodu a prokonzultovat s ním harmonogram našich prací a možnost jeho podpory k zajištění všech úkolů z československé strany. Zejména se jednalo o včasné vysílání našich expertů k plnění dílčích úkolů zakotvených v kontraktu a dodávek přístrojů a potřebného technologického vybavení. Ale i jiných záležitostí, zejména narůstajícího napětí mezi mnou a kubánskou stranou, neboť kontrolovali každý můj krok z obavy, aby nedošlo k prokluzu ve splnění termínu projektu, neboť by „padaly hlavy“. A do toho přišlo několikadenní pracovní jednání pracovní skupiny RVHP v Havaně o pomoci Kubě v energetice, kterého jsem se musel jako jeden z hlavních aktérů zúčastnit. Můj zástupce na stavbě využil mé nepřítomnosti a kritizoval otevřeně dopravu geologů na určená pracovní místa v terénu na korbě náklaďáku a poměrně chudou stravu a vyhrožoval, že to předá k přešetření OSN. Zodpovědný ředitel stavby za kubánskou stranu z Fomenta okamžitě přijel za mnou do Havany a žádal, abych ho ihned poslal domů. To jsem odmítl. Brzy poté se ohlásil u mě Krátký film Praha, že by rádi natočili film o naší stavbě a prosili mě o vypracování scénáře. Ten byl i kubánskou stranou odsouhlasen, bohužel ale natočili neúmyslně i některé záběry, které se vždy doprovázejícím nohsledům nelíbily. Byla z toho protestní nota našemu velvyslanci a některé záběry musely být vymazány. A bylo toho více, protože řídit kolektiv více než dvaceti našich expertů nejen odborně, ale být za ně zodpovědný všestranně, to se ve vysokém pracovním nasazení posledních měsíců před dokončením prací opravdu těžko zvládá, a tak se sem tam něco, se se druhé straně nelíbí, přihodí. A veškerá kritika kubánské strany se začala snášet na moji hlavu. Ohlásil jsem se proto telefonicky u našeho velvyslance a domluvili jsme si vzájemné setkání u něho na velvyslanectví, abychom se spolu o tom poradili.
Odejel jsem ze stavby ve večerních hodinách a nikomu jsem nesdělil důvodu mé cesty, neboť jsem nechtěl zatěžovat starostmi mé spolupracovníky, abych nenarušil jejich vysokou pracovní morálku. Klikatými horskými stezkami jsem se dostal z hor do města Fomento ještě za světla. Potom se však ujala vlády absolutní tma. Netrápil jsem se myšlenkou, proč tomu tak je. I když se nad námi rozprostírá stejný vesmír, je tropická tma jiná než ta naše. Je prostě absolutní, neproniknutelná, vzbuzující strach z něčeho neznámého, dosud neprobádaného, tajuplného. A přichází náhle, jakoby najednou odněkud spadla. A pokud na ni nejste připraveni, máte prostě smůlu. Naštěstí jsem již byl na dálnici směřující k Havaně. V duchu jsem si připravoval scénář mého zítřejšího jednání a moje mysl bloudila zcela někde jinde, než abych věnoval absolutní pozornost řízení vozidla. Ale to nebylo u mě nic zvláštního, ani nebezpečného. V těchto chvílích jako by byl u mě zapnut automatický pilot. Moji spolupracovníci si o tom vykládali celé legendy. Zpočátku měli strach se mnou jezdit, ale později si zvykli na to, že umím řídit auto i stovky kilometrů a když na mě promlouvali, zjistili, že buď spím, nebo jsem duchem nepřítomen, a přesto jsem vždy řídil auto bezpečně a reagoval s citem na dopravní situaci. Náhle jsem se dostal rychle zpět do reality, neboť na dálnici se objevilo stádo krav. Nemohl jsem je spatřit dříve. Krávy v noci nesvítí a brzdit jsem musel s citem, abych nedostal smyk. Ubrzdil jsem to na rychlost asi třiceti kilometrů, ale stejně, srážka byla naprosto nevyhnutelná. Ta se však nekonala. Krávy byly „inteligentní“, rozestoupily se a udělaly mí díru na projetí. Takové události byly pro mě vždy vzpruhou, která moji mysl vrátila na správné místo. Avšak na jak dlouho?
Blížila se půlnoc a do cíle mé cesty, do Havany, zbývalo ještě více než dvě stě kilometrů. Cesta po dálnici je strašně jednotvárná. Jen samá rovina, všude kolem třtinové plantáže. Osmiproudá dálnice je rovná, nikam neuhýbá, tedy žádná rozptýlení, která by udržovala moji bystrou pozornost. Dokonce i provoz byl nulový. A tak nebylo nic divného na tom, že byl znovu zapnut můj automatický pilot a mysl se vrátila k hodnocení současné složité a nepřehledné situace a s postupem našich prací a ke nespravedlivé kritice z kubánské strany. Řídit tak časově a odborně náročný projekt a muset ještě zklidňovat „žabomyší války“, to bylo nad moje síly. Nesplnění termínu dodání prováděcího projektu výstavby PVE bylo naprosto nemyslitelné. Zapnul se opět můj vnitřní „počítač“ a začal zpracovávat různé varianty možného řešení.
Z ničeho nic jsem najednou pocítil, že auto poskakuje po hrbolaté půdě a kolem jsem viděl jen les tři až čtyři metry vysokých a několik centimetrů tlustých třtinových stvolů. Šlehaly přede mnou a kolem, jakoby chtěly automobil i se mnou zcela pohltit. Trhnutím volantem doleva jsem byl opět vynesen na dálnici. Celá událost byla natolik neuvěřitelná, že jsem seděl v autě jako zkoprněly a pokračoval dál v jízdě. Neměl jsem odvahu zastavit. Začal jsem pochybovat sám o sobě. Teprve po chvíli jsem začal analyzovat situaci. To přece musel být sen. Jinak bych již nebyl mezi živými, nebo v nejmenším případě by auto bylo rozbité a já zraněný. Při stodvacetikilometrové rychlosti po dálnici taková událost přesahovala schopnost mého chápání. Já žiji, přes prožitý šok dále pokračuji v jízdě a auto je přinejmenším schopno provozu. Neuvěřitelné. Po asi dvaceti kilometrech jízdy plné pochybností jsem se uklidnil. Tak tedy dobře, byl to sen. Blížila se světla několika vesnických stavení při dálnici. Pro jistotu zastavím a podívám se, zdali je vše v pořádku. Co kdyby přece jenom…. Ohledání automobilu Škoda na mě zapůsobilo opět jako blesk z nebe. Boční lišty podél dveří a na okraji střechy, kliky na otevírání dveří, čelo automobilu, kapota, podvozek, a nyní jsem si všiml, že i stěrače, to vše bylo obaleno třtinovými stvoly. Byla to tedy skutečnost. Nemohl být jasnější důkaz. Nebyl to mikrospánek, ani sen. Až se budu vracet zpět během dne, musím se podívat, co se vlastně přihodilo. Vždyť je to naprosto neuvěřitelné, nepochopitelné, nenormální.
Má pracovní jednání s velvyslancem mě poněkud uklidnila. Řídil jsem průzkumné a projekční práce pro jednu z největších a nejvýznamnějších staveb v zemi a v Latinské Americe. Velvyslanec mě ujistil, že naše práce jsou sledovány nejen kubánskou vládou, a dokonce i Fidelem Castrem, ale i československou stranou, a že i on sám je podrobně o průběhu prací informován a učiní vše, co bude v jeho moci, abych se nemusel trápit obavami z nedodržení termínu. Ale požádal mě, abych k uklidnění situace poslat ihned domů mého zástupce, který byl původcem kritiky kubánské strany. To jsem odmítl, neboť to byl v oblasti mechaniky hornin a polních laboratorních zkoušek v tento okamžik nenahraditelný odborník a ohrozilo by to kontrahovaný termín prací. Musel jsem mu ale slíbit, že na něj a na všechny ostatní pracovníky dám pozor, aby k podobným nevhodným a nediplomatickým excesům nedocházelo.
Při rozloučení mi poděkoval za profesionální průběh prací a požádal, ať na sebe dávám pozor. Maně vzpomněl na to, jak jsem s ním jel po prvé, v roce 1985, tehdy ještě ve funkci náměstka ministra zahraničních věcí, na stavbu, seznámit ho s průběhem prací a ukázal jsem mu cestou tu „Ceibu“, posvátný a uctívaný strom s mnoha větvemi nahoře v prudkém svahu, určenou pro mě v případě nezdaru nebo nesplnění termínu.
Následný den jsem v Havaně navštívil věhlasnou kubánskou jasnovidku, abych se dozvěděl, co mě čeká v dalších měsících a letech. Byl jsem velmi dobře přijat i překvapen. Nečekal jsem sice žádné na rameni sedící kocoury se svítícíma očima, ani tajemno kouzelnické pracovny. Byla to docela obyčejná žena a pracovala v obyčejné místnosti, kde kromě stolu bylo hlavně hodně fotografií rodinných příslušníků a velmi chatrný nábytek minulých generací. Po několika přátelských slovech mě usadila na židli a vyložila karty na stůl. Náhle plna vzrušení vyskočila ze své židle a pravila:
„Pane, to se mi ještě nikdy během mé kariéry kartářky a jasnovidky nestalo. Všechny tři hlavní trumfy máte uprostřed. Vy tam nahoře někoho musíte mít!“
Potom začala vykládat karty. Mám prý velmi významné postavení, ale očekávají mě velké těžkosti, jak v osobním životě, tak v práci. Budu muset bojovat proti lživým nebo vymyšleným nařčením a lidské omezenosti a nebude to boj jednoduchý, ani krátký. Budu vystaven velkým tlakům a rizikům a musím být opatrný, aby nedošlo k nejhoršímu. Nikdo mi nepomůže. Ale hvězdy jsou na mé straně a vyjdu z problémů vítězně. Závěrem mi řekla, že mám stálé problémy s potrubím a horkou vodou. V duchu jsem si řekl: „Tak teď jsi se bábo utla. Ve srovnání s tím, co jsi předpovídala předtím, je to přece úplný nesmysl.“ S tím a s určitým projevem nedůvěry jsem ji opustil a nasedl do své škodovky. Neujel jsem ani kilometr, v potrubí to jen zahučelo a z přehřátého motoru utekla všechna voda. Tento problém se mi v tropickém klimatu stále opakoval a vozil jsem s sebou v kanystrech pro tento případ zásoby vody. Takže jasnovidka se nezmýlila. Musím konstatovat, že jejím předpovědím jsem v dalších měsících nevěnoval ani nejmenší pozornost. Práce a zodpovědnost mě zcela pohltily. Ale již za několik měsíců se rozběhl sled událostí, které jí daly zcela za pravdu, a které by stačily k napsání románu.
Při návratu z Havany na stavbu do Gavilanes jsem znovu ohledal místo události.
Vjet do třtinového pole i při menší rychlosti, než je uvedené, by zřejmě bylo „smrtelné“.
Všude na okraji dálnice je mírný sráz vedoucí do třtinového pole. Také je opatřena v určitých vzdálenostech patníky a sem tam můstky s vodními propustmi a telegrafním vedením. I když bych se nějakou nevysvětlitelnou náhodou dostal do třtinového pole, vyjet z něj zpět na dálnici bylo zhola nemožné. A na automobilu kromě třtinového „zábalu“ nebylo ani jediného škrábnutí. Jen zůstal „škrábanec“ v mé duši, v mé mysli. Jsem přece přírodovědec a nevěřím v působení božských či nadpřirozených sil. Stále však přemýšlím, jaké mechanismy působí, když se „spustí“ podobné události, které mě potkaly a v žádném případě mě nenechaly chladným. Nechce se mi připustit, že existují „strážní andělé“. Alespoň ne mimo nás. Je docela možné, že strážný anděl je v každém z nás, a že v extrémních situacích dojde k mobilizaci vnitřní energie, která „hory“ přenáší. Nebo že bych projel polem a byl vyhozen zpět na dálnici vlivem nějakých neznámých kosmických sil? Nebo že šlo jen o sen nebo vteřinový spánek? Ale ohledání auta po události nevyvratitelně potvrdilo, že jsem třtinovým polem skutečně projel. Nebo jsem si celou událost vymyslel? Ne, opravdu se mi to přihodilo, „Věřte – Nevěřte.“
Když jsem později po návratu do Československa vyprávěl tuto příhodu mému příteli, významnému profesorovi geologie, který se zabýval i přírodními procesy neživé přírody v rámci země a známého vesmíru, dal mi otázku: „Bylo v těch místech před výstavbou dálnice třtinové pole?“ No samozřejmě, že bylo. „Tak jak se dostal do jiné časové a prostorové dimenze. Projel jsi červí dírou.“ Musím se přiznat, že jsem v té době o něčem podobném ještě ani neslyšel. Vysvětlil mi tedy, že červí díra je v podstatě jakýmsi „krátkým spojením“ mezi dvěma různými místy v prostoru a času. Na jedné straně do ní vletíš, na jiném místě časoprostoru vyletíš. Pravděpodobně tedy šlo o časoprostorový posun auta červí zkratkou.
Po 14 letech, v roce 2003, jsem se vrátil do míst, kde se mi tato nevysvětlitelná příhoda stala. Při služební cestě z Havany do Fomenta jsem opět projížděl těmito místy a vzpomínal na tuto dosud nevysvětlitelnou událost. Jako bych znovu projížděl branou do jiného světa. Tato událost mi nedávala spát. Také jsem se na internetu dočetl, že podle fyzika Jafferise průchozí červí díry skutečně existují a je dokonce možné skrz ně poslat člověka – alespoň teoreticky. Konečně, místo mé záhadné příhody není daleko od bermudského trojúhelníku, a tam se dějí věci! Po mém návratu z Kuby domů do Brna moje manželka Marie prohlásila, že jsem se nějak naplnil novou energií a že jsem omládl. Že by i takovým způsobem působila červí díra?
Literatura:
Otto Horský - Osm roků na Kubě. ISBN 978-80-7329-166-2 , ©Nová Forma, s.r.o. 2007
Otto Horský - Cuba Centro, 2019, ISBN 978-80-88296-07-2 (DVD v papírovém obalu)
Otto Horský – Laškování se smrtí, aneb strážní andělé to neměli se mnou jednoduché.
Vydavatel Nová Forma, s.r.o. 2023, bez ISBN, jen 20 výtisků
